Držitelka Pulitzerovy ceny Rosenbergová: Je nebezpečné, když politici razí, že novináře nepotřebují | E15.cz

Držitelka Pulitzerovy ceny Rosenbergová: Je nebezpečné, když politici razí, že novináře nepotřebují

Držitelka Pulitzerovy ceny Rosenbergová: Je nebezpečné, když politici razí, že novináře nepotřebují
Novinářka a držitelka Pulitzerovy ceny Tina Rosenberg
• 
ZDROJ: Vojtěch Veškrna

Markéta Žižková - Info.cz

Popisovala, jak přežívá ve východní Evropě postkomunistický duch. Kniha, za kterou obdržela v devadesátých letech Tina Rosenbergová Pulitzerovu cenu. Nyní se vrací do českého hlavního města s novým přístupem. Nechce se zaměřit jen na popis, ale i řešení situací. „Musíme také přinášet zprávy o tom, jak se lidé snaží problémy řešit. Co funguje, co nefunguje. Vtipné je to, že konzumenti zpráv – čtenáři, diváci – tento koncept velmi rychle pochopí. Novináři s ním mají mnohem větší problém,“ říká novinářka The New York Times.

V 90. letech jste získala Pulitzerovu cenu za knihu The Haunted Land: Facing Europe's Ghosts After Communism, která popisuje situaci ve východní a střední Evropě po půl století nadvlády komunismu. Jaké to pro vás je se nyní vrátit do Prahy?

Je to tu úplně jiný svět. Naposledy jsem tu byla, myslím, v roce 1992 nebo 1993, takže si dokážete představit, že od té doby tu proběhlo neuvěřitelné množství změn. Centrum města, v rámci kterého se pohybuji, vypadá celkem podobně. Ale jsem si jistá, že za jeho hranicemi se prostírá naprosto jiná země.

Jaký byl nejsilnější pocit, který jste si před více jak dvaceti lety z tohoto regionu odvážela?

Pocit to byl velmi nadějný. Vládl tu optimismus, cítila jsem tu energii.

Sledujete stále politiku ve východní a centrální Evropě?

Už ne. Můj zájem o sledování transformace postkomunistických zemích pocházel z toho, že jsem předtím žila v Latinské Americe, která prošla svou vlastní proměnou od diktatury k demokratickému zřízení. Porovnávala jsem tyto dvě oblasti.

Musela jsem se zbavit arogantního chování, říká bývalá partnerka Ernst & Young Petra Wendelová

Společně s kolegy jste ve Spojených státech založili Solutions Journalism Network. Co koncept solutions journalism, v češtině řečeno žurnalistika zaměřená na řešení, vlastně přináší?

Práce novináře je definována tak, že upozorňuje na problémy, na to, co nefunguje. To je samozřejmě velice důležité. Ale je to jen polovina příběhu. Musíme také přinášet zprávy o tom, jak se lidé snaží problémy řešit. Co funguje, co nefunguje. Vtipné je to, že konzumenti zpráv – čtenáři, diváci – tento koncept velmi rychle pochopí. Novináři s ním mají mnohem větší problém.

Ale je to důležité. Naše organizace, kterou jsme založili v roce 2013, pracuje s novináři a organizacemi, kterým se snaží pomáhat přinášet takové příběhy s důrazem na vysoké standardy žurnalistiky.

Potkáváme se s mnoha novináři, které už nebaví psát jednu negativní story za druhou. O těch pozitivních se ale bojí psát. Bojí se, že to z jejich strany bude působit, jako by se někoho zastávali nebo jako PR. A to je pro novináře velký hřích. My jim tedy ukazujeme, jak to dělat dobře.

Jak těžké tedy je přesvědčit novináře?

Mysleli jsme, že budeme zažívat mnoho nevole vůči této myšlence. Ale není to tak. V počátcích nám novináři říkají: ne, ne, tohle není žurnalistika. Ale o pár minut později pochopí, o čem mluvíme. My totiž nechceme nabízet teoretická řešení. Neříkáme: tohle by se mělo dělat.

Nemluvím o oslavě lidí, kteří se snaží měnit věci. Mluvím o reportování o nich. O tom, co funguje, co nefunguje. A na to máme skvělé ohlasy.

Radim Jančura: Když to Babiš podělá, ukřižuju ho

Částečně je to dané i krizí, kterou dnes žurnalistika prochází. Před patnácti lety by nám, myslím, nikdo nevěnoval pozornost. Nyní máme v USA – a myslím, že Evropa je v tomto tak o pět let „pozadu“ – zkušenosti s ekonomickou, finanční a nyní i existenciální krizí. Novináři se ptají: proč nás lidé tak nenávidí? (smích)

Solutions journalism je jedna z užitečných cest, jak z toho ven. A proto i tato myšlenka postupuje rychleji, než jsme si představovali.

Mohla byste mi dát příklad, jaká témata se pro solutions journalism hodí?

Tento přístup je vhodný pro jakékoliv téma, které se týká větší skupiny lidí, více míst. Mnoho lidí má nějaký problém, mnoho z nich se ho snaží řešit a někteří to dělají tak, že si zasluhují, aby se o nich informovalo. Solutions journalism se nehodí pro tzv. breaking news, nehodí se pro témata, která se řeší jen na jednom specifickém místě. Pro cokoliv jiného se hodí.

Dám vám pár příkladů: kolik lidí na světě slyšelo o krizi, kdy vypukla ebola? Miliardy. A miliardy tím byly zděšeny.

Kolik lidí slyšelo o vzniku vakcíny, která ebolu léčí?

Tipnula bych, že podobně vysoká čísla.

Opravdu? Já myslím, že o tom neslyšel skoro nikdo. Viděla jsem o tom jen velmi málo zpráv. A to je to přitom velmi důležitá zpráva.

Máte nějaký další příklad?

Solutions journalism je dobrý v tom, že se lidé nemohou vymlouvat. Máme mnoho partnerů, kteří působí jako investigativní reportéři. Můžete si říkat, že pro ně se solutions journalism vůbec nehodí. Ale tak to není.

Polsko povýšilo mezi rozvinuté trhy. Už se nepodobá Rusku, ale Německu, píší FT

Nejprve odhalíte – například ve svém městě – nějaký problém, publikujete text a pak také popíšete, jak se s tím někdo dokáže popasovat lépe. Máme mnoho partnerů, kteří psali o tom, jak například jejich sousední město zvládá problém řešit i se stejně omezenými zdroji. A odpovědní lidé v jejich městě už se nemohou vymlouvat, že s problémem nedokážou nic udělat.

Studenti žurnalistiky v Česku se učí, že mezi tzv. zpravodajské hodnoty, které má správná zpráva obsahovat, patří negativita. Není pak těžké změnit nastavení novinářů?

Opravdu se u vás učí, že články lákají pozornost kvůli tomu, že jsou negativní?

Ano.

To je bláznivé. Praxe totiž ukazuje, že solutions journalism přitahuje více čtenářů.

Mnoho průzkumů ukazuje, že jsou takové zprávy mnohem více sdílené. Například jedno z videí, které vzniklo pro naši sekci Fixes (speciální sekce The New York Times, která funguje na principech solutions journalism – pozn.red.), bylo nejsdílenějším videem na webových stránkách The New York Times. The Gurdian má podobnou rubriku. Jeden z deseti čtenářů sdílí články v ní publikované.

A je jasné proč. Tyto příběhy jsou prostě zajímavé.

Sucho pustoší Evropu. Vlády házejí zemědělcům finanční lano

Nebudete sdílet s ostatními další story o tom, jak špatný je v zemi vězeňský systém. Pokud si ale přečtete o zajímavých změnách, kterými prochází, tak vás to zaujme.

Lidé také zůstávají v takových případech na stránkách mnohem déle a mnohem více je to zasáhne. Vede to i k tomu, že si médium předplatí. Tyto příběhy prostě přitahují pozornost. Vyvolávají v lidech emoci, a ta nemusí být nutně negativní: mohou cítit nadšení, povzbuzení, radost z něčeho nového. A to platí především pro mladé lidi.

V The New York Times máte speciální rubriku nazvanou Fixes. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Neznáme přesná čísla, jak si rubrika vede. Ty nám nesdělují. Často také záleží samozřejmě i na tom, do jaké míry je zpráva promovaná na úvodní straně. To my přímo neovlivníme.

Máma ale data od některých našich partnerů. A řekla bych, že většina z nich došla k opravdu dobrým výsledkům.

Celý rozhovor čtěte zde.

Autor: Markéta Žižková - Info.cz
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!