Firmě, která chce kávu jako odpustek, nic neprodáme, říká zakladatelka sociální pražírny

Hana Potměšilová, která stojí v čele představenstva sociálního spolku pro podporu zaměstnávání znevýhodněných, je i spoluzakladatelkou pražírny Naturpark 12.

Hana Potměšilová, která stojí v čele představenstva sociálního spolku pro podporu zaměstnávání znevýhodněných, je i spoluzakladatelkou pražírny Naturpark 12. Zdroj: E15 Michael Tomeš

Dlouhé roky pomáhá lidem se zdravotním postižením v rozvoji podnikatelských aktivit a firmám v otevření potenciálů zaměstnanců.
Za účinný způsob motivace k zaměstnávání lidi se zdravotním postižením považuje Potměšilová slevu na sociálním pojištění.
3
Fotogalerie

Strávila dvacet let ve zdravotnictví a v neziskovém sektoru, kde se věnovala zaměstnávání zdravotně postižených a spoluzaložila sociální spolek Revenium. Těsně poté co Hana Potměšilová spolu s kolegy otevřela první sociální pražírnu výběrové kávy Naturpark12, přišla únorová vlna pandemie. „Místo kaváren jsme kávu začali nabízet firmám a jejich zaměstnancům, a to i formou náhradního plnění (viz vysvětlení na konci rozhovoru),“ uvádí. Pražírna loni dosáhla dvoumilionového obratu a letos registruje třetinový růst tržeb. „Měli jsme štěstí, že lidé zůstali doma a pili kávu,“ dodává.

Jak jste se dostala ke kávě?

Dlouhodobě ujíždíme s kolegy ze spolku Revenia, pod jehož hlavičkou provozujeme kavárnu, na kvalitní kávě. A zjistili jsme, že žádný sociální podnik v segmentu výběrové kávy v Česku neexistuje. Dlouhé roky jsme jezdili za kamarádem do Mělníka, který absolvoval řadu i zahraničních certifikací jako kávový barista a pražič a založil si vlastní kavárnu. Dnes je náš hlavní pražič. A ve stejné době se ke mně dostaly statistiky, že největší míra nezaměstnanosti osob se zdravotním postižením je v Mělníku, a proto jsme pražírnu založili právě tam.

Čím si tu vysokou nezaměstnanost vysvětlujete?

Do Prahy je to sice kousek, ale cestovat kvůli několika hodinám částečného úvazku se lidem nevyplatí. Stráví tři hodiny na cestě a čtyři hodiny v práci a pak se celý večer budou dávat dohromady. Je pro ně výhodnější pobírat invalidní důchod a případně i nějaký podpůrný příspěvek od úřadu práce, vypěstovat si všechno na zahradě a naučit se žít skromně. Než jsme dorazili do Mělníka, nebyl tam jediný zaměstnavatel osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce. A kompletační linky na autodíly v Ústeckém kraji, který je také hned za humny, neumožňují částečné a flexibilní úvazky.

Kde jste hledala zaměstnance pro pražírnu?

Všichni zaměstnanci, kteří k nám nastoupili, byli v dlouhodobě v evidenci úřadu práce. Někteří přinejmenším rok a půl. Všichni mají zdravotní znevýhodnění či postižení, která na nich nejsou na první pohled vidět. A proto musejí často bojovat s předsudky, že jsou líní, nechtějí být aktivní a převládá u nich pasivní přístup k životu. Byl mezi nimi například bývalý řidič autobusu, pracovník české pošty, zaměstnanec technické správy komunikací. Všichni skončili ve svých předchozích povoláních kvůli zdravotnímu stavu, protože nezvládli časové či fyzické nasazení, které po nich zaměstnavatel žádal.

Máte pocit, že čeští zaměstnavatelé nerespektují potřeby zdravotně postižených?

Čeští zaměstnavatelé obecně nerespektují potřeby jakýchkoli zaměstnanců. V Česku se na člověka pořád nahlíží jako na číslo. Myslím, že je to tím, že v době komunismu tu byla silně potlačena víra a malé a drobné podnikání. Slabší jedinci tedy byli odsunuti stranou, ať už to byli zdravotně postižení, nebo starší lidé. Lidé z jiných východních zemí měli výhodu, že se potkávali v kostelech a nadále si vypomáhali v živnostech, v hospodářstvích, zatímco v Česku přestala být vzájemná výpomoc normou.

V průběhu devadesátých let se u nás začaly organizovat velké sbírky na pomoc těžce a často i viditelně postiženým lidem. Na všechny osoby se zdravotním postižením se začalo pohlížet stejně – že to oni potřebují naši pomoc. Naopak případy, kdy osoby s postižením pomáhaly společnosti, se neukazovaly. Dnes se musíme znovu naučit vnímat lidi, kteří mají nějaká omezení, jako součást společnosti.

Je vůbec reálné uplatnit na trhu práce všechny osoby se zdravotním postižením?

Každý desátý Evropan má nějaké zdravotní postižení. Osm a půl procenta z nich jsou lidé v produktivním věku. Je ale nutné si uvědomit, že nejde o žádnou speciální skupinu lidí, jsou všude mezi námi. Jsou to naši kolegové, kamarádi nebo příbuzní. Často o tom ani nevíme, protože stále máme pocit, že zdravotní omezení musí být vidět, a když o tom někdo mluví, tak si stěžuje. Přitom určitá omezení máme všichni, například jako rodiče malých dětí a děti vlastních rodičů, kteří také potřebují péči.

Považujete inkluzi zdravotně postižených na otevřeném trhu práce za lepší cestu než vytváření chráněných dílen?

Jsem určitě pro zachování chráněného trhu práce. Vidím, že nemalé množství lidí se zdravotním postižením při návratu na trh práce má obavu z otevřeného trhu. Že ho zdravotně neustojí, nevydrží zátěž jako zdravý člověk. Na základě zkušeností ale vidím, že si časem nemálo těch, kteří prožívají jakýsi restart na chráněném trhu práce, začne víc věřit a nebojí se otevřený trh práce vyzkoušet.

Je možnost náhradního plnění účinný způsob, jak vyřešit problém s nízkou zaměstnaností osob se zdravotním postižením?

Kdybychom teď náhradní plnění zrušili, vylijeme s vaničkou i dítě. Spousta lidí například s mentálním či těžkým duševním onemocněním, kteří by nikdy nenašli uplatnění na otevřeném trhu práce, by přišla o zaměstnání. A žádnou novou podobnou, často kompletační či výpomocnou práci by nenašla. Zrušit náhradní plnění ze dne na den nejde.

Na druhé straně jsou Česko, Slovensko a Španělsko posledními třemi zeměmi v EU, které umožňují „vykoupit se“ prostřednictvím náhradního plnění, pokud zaměstnavatel neplní povinný podíl a nezaměstnává alespoň čtyři procenta zdravotně postižených osob. Dlouhodobě jsem se snažila prosadit slevu na sociálním pojištění na zdravotně postižené zaměstnance. Jde o druhý největší výdej zaměstnavatelů hned po mzdách, což by mohlo zaměstnavatele motivovat.

Máte zkušenost s firmami, které se tu povinnost snaží obcházet?

V říjnu 2017 byla zavedena elektronická evidence náhradního plnění, která ukázala, kolik subjektů nově začalo platit do státního rozpočtu. Pro vedení mnoha firem byl velkým šokem rok 2019, kdy za rok 2018 společnosti zaplatily obrovský odvod.

Od loňského roku se na nás pravidelně obracejí firmy, které chtějí vyřešit náhradní plnění. Místo toho se je snažíme přesvědčit, aby se věnovaly potenciálu svých zdravotně postižených zaměstnanců, a pokud by náhradní plnění využívaly, aby bylo na zboží a služby, za kterými stojí skutečně lidé s postižením.

Není možnost zakoupení výběrové kávy v náhradním plnění jakousi konkurenční výhodou?

Náhradní plnění je sice jistá konkurenční výhoda, ale u nás tvoří jen tři procenta celkového obratu Revenie. Pokud si firma kupuje kávu jen kvůli náhradnímu plnění, poznáme to během komunikace. Na kvalitě jí často vůbec nezáleží. Nikdy nespolupracujeme s klientem, který se zajímá pouze o náhradní plnění. Pokud nás osloví firma a řekne, že chce odebrat půl tuny kávy v náhradním plnění a nebude pro to mít žádné vysvětlení, nebude chtít více spolupracovat, pak jí tu kávu neprodáme.

Je na malých městech zájem o výběrovou kávu?

Třetí kávová vlna se významně podepsala na generaci narozené v devadesátých letech a kolem milénia. Studovali ve velkých městech a pak se stěhují do regionů, kde zakládají rodiny, žijí méně uspěchaným životem, ale i nadále chtějí pít dobrou kávu. Regiony jsou právě těmi místy, která mění kávovou kulturu v Česku. Kdo ví, možná za patnáct nebo za dvacet let se dopracujeme k tomu, že v nápojových lístcích běžných restaurací bude nejen popis vín, ale i podobně obsáhlý popis káv.

Co znamená náhradní plnění

Je to alternativní forma plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který mají splňovat všichni zaměstnavatelé s více než 25 pracovníky. Spočívá v odebírání výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů, u kterých pracuje více než polovina lidí se zdravotním postižením.