Pandemie je investorem nových technologií, říká šéf nanoasociace | E15.cz

Loni jsme vyrostli sedmdesátkrát, říká zakladatel firmy nanoSPACE Jiří Kůs

Petr Pešek

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
1

Změny, které pandemie nemoci COVID-19 učinila v dalším přechodu do virtuálního světa a v hygienických standardech, jsou nevratné. V mnohém to bude podobné jako po útocích z 11. září 2001, které navždy změnily podobu létání, předpovídá předseda Asociace nanotechnologického průmyslu ČR a vlastník společnosti nanoSPACE Jiří Kůs. „Pandemie je vedle té šířící se nákazy i pomyslným investorem do nových technologií,“ říká.

Když jsme spolu mluvili loni na jaře, předpovídal jste, že lidé s penězi konečně začnou být ochotni do nanotechnologií investovat. Jak se za ten rok změnil přístup investorů k nanoprůmyslu?

Nanotechnologické firmy potřebují nebojácné investory, kteří nečekají rychlou návratnost. Vývoj nových nanomateriálů trvá někdy roky. Od vzniku Asociace nanotechnologického průmyslu ČR (založena 27. listopadu 2014 – pozn. aut.) jsem se setkal snad se všemi, nebo téměř se všemi soukromými investory, kteří tady investují do různých nových projektů. Vždy tam ale byla nedůvěra v úspěch nanotechnologií a nedařilo se najít odvážného a vizionářského investora. Nejen pro moji vlastní firmu nanoSPACE, ale i pro další české nanofirmy. V březnu či v dubnu loňského roku mi ale investoři začali sami volat a ptát se, jak bychom mohli spolupracovat, kolik stojí linka na výrobu nanomembrán a podobně.

Jak dlouho jim zájem vydržel?

Vezměme příklad firmy Nafigate, která nedávno spustila novou výrobnu nanovláken. Měli ten projekt dva roky, nemohli najít investora a teprve na začátku pandemie se jim podařilo sehnat peníze. My jsme se v nanoSPACE nakonec dostali do úplně jiného extrému, teď už dokážeme z vlastního obratu investovat do rozvoje firmy sami.

Jak moc se projevil zvýšený zájem o ochranné prostředky na obratu nanoSPACE?

Loni jsme vyrostli sedmdesátkrát. Podobně skokový bude růst u dalších výrobců, kteří se zabývají nanomembránou v ochranných prostředcích.

Jak velká část produkce českého nanoprůmyslu – zvláště co se ochranných prostředků týká – se prodává u nás a kolik z toho jde na export?

Většina nanovlákenných roušek, respirátorů a antivirových šátků zatím zůstává na domácím trhu. V téhle chvíli je to tak, že co se vyrobí, tak se prodá dříve, než to dojde na sklad. Poptávka je extrémní.

A až jednou zájem opadne?

Chceme postupně vybudovat portfolio výrobků, které se budou nakupovat i poté, co se pandemie dostane do nějaké mírnější fáze. Nechci říkat, že pomine. Protože ona tu možná zůstane dlouhodobě. Už teď začíná být zřetelné, že to, co udělalo 11. září s létáním, udělá pandemie s hygienickými standardy. Nicméně až dojde k nějaké stabilizaci, je důležité, aby firma byla natolik finančně silná a měla dostatek obchodních kanálů, aby mohla bez problémů dál investovat do vlastního rozvoje.

Co to bude znamenat pro export?

Máme vizi, že budoucí obchod v Evropě i ve světě pojede převážně přes teritoriální on-line tržiště velkých globálních prodejců, jako jsou Amazon či eBay. Už od loňského léta pracujeme na tom, abychom byli přítomni na šesti evropských marketplacech Amazonu. Už tam máme všude naskladněný jako první produkt nanorespirátor SpurTex, který patří k tomu nejlepšímu, co existuje, a postupně přidáváme další výrobky. Teď na to máme dostatečné prostředky, takže si můžeme dovolit masivně investovat i do reklamy. Když v on-linu neinvestujete miliony do toho, abyste byl vidět, neprodáte téměř nic.

Hledáte i trhy mimo Evropu? o Evropu?

Zajímají nás Spojené státy, Afrika… Registrovali jsme značku nanoSPACE v Evropě, před pár dny se podařilo zaregistrovat značku nanoSPACE na Amazonu, takže ji máme u tohoto velkého prodejce chráněnou po celém světě.

Co vás vlastně přivedlo k nanoprůmyslu?

Přivedl mě k tomu můj celoživotní zájem o nové technologie. A v nějakém momentu před těmi osmi, devíti lety jsem získal dojem, že se o nanotechnologiích stále více mluví a píše. Zaujalo mě to, tak jsem se rozhodl založit obchodní firmu, která se měla zaměřit na prodej nanotechnologických výrobků, protože se z toho do budoucna stane zajímavý obor. Vůbec mě ale nenapadlo, že se z toho stane hlavní věc, kterou budu dělat. Mělo to být spíš tak trochu pro zábavu.

S jakým typem výrobků jste začínali?

Založili jsme se spolužákem z vysoké školy firmu nanoSPACE a dělali jsme si průzkum trhu, uvažovali jsme na začátku třeba o výrobcích s nanostříbrem. Jenže jsme se náhodou setkali s jedním dalším známým, který má v Písku textilní firmu a obchoduje s ložním prádlem. Říkal, že dostal u litvínovské Nanovie (dnes Nanotex – pozn. red.) vzorek textilie s nanomembránou, leží mu doma a padá na něj prach. Třeba by se to dalo k něčemu využít. Tak jsme se do té Nanovie vypravili. A někde tam vznikla myšlenka, že z tohoto materiálu vyvzorujeme lůžkoviny pro alergiky. Nanomembrána je hustá síť, která zachytává malé částice včetně alergenů. Takže jsme neplánovaně z původního záměru čistě obchodní firmy udělali firmu výrobní.

Jak to ze začátku fungovalo?

Když se dívám nazpátek, říkám si, že jsme byli hodně naivní. Stálo nás to několik let prakticky dobrovolné práce. Firma nic nevydělávala, jenom jsme do ní stále investovali vlastní peníze. Dostali jsme se i do momentu, kdy jsem musel zastavit vlastní pozemky, aby nám banka půjčila milion korun jako překlenovací úvěr. Nemohli jsme se strefit do žádných dotací nebo podpor, protože jsme byli v minusu.

Kdy jste přešli k nanorouškám?

Po několika letech vývoje jsme měli funkční kolekci protiroztočových lůžkovin s nanomembránou. Zase tolik jsme toho ale neprodávali, takže firma byla stále ve ztrátě. Neměli jsme ani dost peněz na marketing. Postupně jsme tedy kvůli zvýšení obratu začali do sortimentu přidávat doplňkové nanoprodukty jiných výrobců, a přidali jsme tak i nanovlákenné roušky. Tehdy to byla úplně okrajová věc zaměřená především na lidi s poruchou imunity, onkologické pacienty či pro někoho, kdo se chtěl extrémně dobře chránit před infekcí.

Kolik se toho prodávalo?

Nic velkého, v lepších měsících to byly jednotky tisíc kusů.

A pak nastal zlom s koronavirem…

Když pandemie vstoupila do Evropy a dostala se i do Česka, poptávka po nanovlákenných rouškách, které dokážou zachytávat viry, obrovsky stoupla. Najednou jsme začali dostávat každou hodinu objednávky a hned jsme vyprodali, co jsme měli. 

Zájem rostl, jak rychle jste dokázali reagovat?

Konsolidovali jsme systém našeho skladu a e-shopu, automatizovali jsme jednotlivé procesy, začali jsme také vyrábět vlastní nanoroušky a antivirové šátky. Nastala mobilizace celého českého nanotechnologického průmyslu, posílení produkce nanomembrány a vznikla řada nových výrobců nanovlákenných ochranných pomůcek. My jsme je postupně přidávali ke svému e-shopu. Po roce pandemie je nanoSPACE jednak stále výrobcem protiroztočových lůžkovin, ale také se stal velkým renomovaným e-shopem českých nanovlákenných produktů. Což byla původní myšlenka při zakládání firmy, která se nyní naplnila.

Hodně lidí doufá, že pocovidová doba bude návratem zpátky. Souhlasíte s nimi?

Myslím, že to je hluboký omyl. Pandemie urychluje nástup dominance digitálních technologií ve 21. století a tlačí na migraci lidí do virtuálního světa. Jsou to nevratné změny. Je ale třeba dát pozor na jednu věc. Když to loni začalo, nastala snaha namísto reálných akcí pořádat jejich virtuální kopie, například virtuální veletrhy a jiné podobné – s prominutím – blbosti. Říkám tomu robotizace výroby svíček namísto vynalézání žárovek.

Přicházejí nové technologie, které nabízejí úplně nové možnosti a způsoby naplnění lidských potřeb. Řadu věcí, které teď děláte, bude možné dělat v digitální éře úplně jinak. To se týká třeba i nakupování. Spousta firem a podnikatelů žije stále v tom, že se vrátí do kamenných prodejen s prodavači, regály a výkladními skříněmi. Voda opadne, virus zmizí a bude to jako dřív. Ale znovu, podle mě to je hluboký omyl.

Proč?

Například lidé, kteří ještě nedávno odmítali nakupovat v e-shopech, byli donuceni to začít dělat. A zvykají si, zjistili, že je to pohodlné. Není třeba se někam fyzicky dopravit, stojí to méně času, mají širší výběr, platba je jednoduchá. Do toho se neodvratně blíží doba i plně automatizované logistiky napojené na e-shopy. Například v Singapuru se už testují samořiditelné dodávky a určitě to brzy přijde do Evropy.

Takže koronavirus mění výrobní i obchodní procesy…

Pandemie je vedle té šířící se nákazy i pomyslným investorem do nových technologií. Otevírá růstem obratu ve virtuálním světě toky peněz, které umožňují tyto technologie zdokonalovat mnohem rychleji, než by to normálně probíhalo. Navíc pandemie neskončí za dva měsíce. Už i teď optimistické scénáře mluví o letech 2022 či 2023.

Postpandemický svět bude velmi odlišný od současného. Ten, kdo pochopil, co se děje, a přesouvá podnikání do virtuálního světa a nasazuje maximálně digitální technologie, v něm bude určitě profitovat. Ale ti, kteří stále vězí ve starém modelu minulého století, najednou zjistí, že jim nenávratně ujel vlak.

Jaké můžeme očekávat změny v chování, v sociálních návycích lidí?

Vraťme se zpět o dvě průmyslové revoluce k životu před vznikem velkých městských aglomerací a velkých továren. Lidé žili někde ve své vesnici, ve svém kraji, jednou či dvakrát za život se podívali třeba do hlavního města, jinak ale příliš v kontaktu s okolním světem nebyli. Když po vynálezu parního stroje nastal rozvoj během první průmyslové revoluce a postavily se železnice, velmi rychle se proměnila celá společnost a její fungování. Průmyslová výroba začala nahrazovat malé lokální manufaktury a nastávala silná migrace z venkova do měst za prací a lepším životem.

Takže i teď očekáváte vznik nějakého nového modelu?

Život se bude více odehrávat v globálním virtuálním světě. Naopak ve fyzickém světě bude lokálnější, než jsme byli na přelomu tisíciletí zvyklí. Lokální ve smyslu výroby energie, potravin a věcí denní spotřeby pomocí pokročilých technologií. Lokální ve smyslu trávení volného času a zábavy. Možná do galerií, na koncerty nebo do divadla budeme už chodit jen virtuálně, globální streamování nahradí fyzickou účast.

Znamená to tedy určitý návrat zpět, byť s novými technologiemi?

Ano, jsem přesvědčen, že to spěje k návratu života do lokální podoby. Zároveň ale zůstanete propojeni s ostatními lidmi. Budeme nezávislejší a zároveň připoutaní k místu, kde žijeme. Díky různým technologiím a 3D tisku si ale maximum vyrobíte sami a často si věci i sami navrhnete. Končí doba unifikace a masové sériové výroby. Svět se přesouvá jinam. Na konci této transformace bude vypadat velmi odlišně.

Zvykneme si?

Lidé budou svůj svět považovat za stejně samozřejmý a neměnný jako my ten náš před pandemií. Naše psychika totiž potřebuje určitou iluzi stability a kontroly, abychom dokázali plánovat a nebyli zaplaveni trvalou úzkostí z neznámého. Nicméně to, co nyní zažíváme, je velmi nerovnovážná doba. Lidé na individuální úrovni zažívají chronickou úzkost a jsou traumatizovaní. Záleží samozřejmě na individuální odolnosti, ale neomezené psychické zdroje nemá nikdo. Budeme se časem potýkat s něčím podobným jako po každé válce nebo velké katastrofě. Bude tu spousta lidí s posttraumatickou stresovou poruchou.

Jak vnímáte současné chování? Epidemická situace je vážná, mnohým už ale dochází trpělivost s restrikcemi a roste k nim odpor…

Když se díváme na osobnost člověka, patří k ní také odolnost vůči zátěžím, kterým jsme celý život vystavováni. Osobnost si můžete představit jako dům. A podle toho, jak silné má zdi, je člověk odolný vůči zátěži. Horní hranici, nad kterou už nejde jít, má každý jinde – někdo výš, někdo níž. Když přichází něco, co jedinec nedokáže zvládat, jeho psychika má k dispozici portfolio různých obran. Je to například racionalizace – nějak si zdůvodníte, že něco tak musí být. Psychická obrana vám umožňuje unést frustraci ze ztráty kontroly nad situací.

A když zátěž neslábne?

Pak se tyto takzvané zralé obrany, jako je racionalizace, prolomí a přestanou fungovat. Pak nastupují takzvané primitivní obrany, kam patří například popření. Psychika začne popírat realitu. Prostě děláte, že to není. Ani to ale nemusí stačit. Když všechny obrany, zralé i primitivní, selžou – což je právě v situaci, kdy zátěž trvá příliš dlouho – je to jako, by mysl ovládl jiný řídicí systém. Stěny domu - osobnosti - se začnou bortit.

Jak se to projevuje?

Člověk se začne chovat nekontrolovaně a agresivně. Každý z nás má v sobě agresivní a destruktivní impulzy, které jsou regulované psychickými obranami. Když ale budete pod dlouhodobou zátěží a vaše obrany budou nabourané a nebudou dobře fungovat, postačí třeba jen drobná kritika na vaši adresu. Normálně byste ji přešel, ale teď hned chytíte toho druhého pod krkem. Agresivní impuls není dostatečně regulovaný. A to je vlastně také odpověď na otázku, proč se teď lidé chovají, jak se chovají, proč je v nich více odporu a agrese. Zátěž pandemií je už chronická a psychické obrany selhávají. U někoho úplně, u jiného částečně. Čím déle bude pandemie trvat, tím horší to bude. Osobně z toho mám velké obavy. Navíc dostává neskutečně zabrat ekonomika, takže budou stále častější krachy podnikání. A to celkovou frustraci ještě zesílí.

Jak tedy hodnotíte vládní opatření typu zákazu cestování mezi okresy?

Současná situace je více než velmi vážná. V přímém přenosu vidíme překročení kapacit zdravotnictví, což bude ještě nějakou dobu pokračovat. Přestože platí silná restriktivní opatření, pandemie má setrvačnost, takže nezafungují hned. Každé opatření, které zvyšuje stupeň ochrany člověka před možnou infekcí, se počítá. Ať už to jsou respirátory, nanovlákenné roušky nebo omezení pohybu. Lockdown sám o sobě ale není dlouhodobé řešení. Cestou k udržování pandemie pod alespoň částečnou kontrolou je trvalé pravidelné testování ve firmách, úřadech, školách a na všech místech, kde se setkává více lidí. Testování jednou týdně v průmyslu rozhodně nestačí, je to velmi hrubé síto.

Proč jsme se do nynější situace dostali, neměly se například už dříve nařídit lepší ochranné pomůcky? 

Mluvíme o tom v Asociaci nanotechnologického průmyslu ČR celou dobu. Česká republika je evropský unikát, jako jediní máme průmyslovou velkovýrobu nanovlákenné membrány, která v ochranných pomůckách nabízí nejvyšší standard ochrany. Stát to ale nezajímá ani ve vztahu k nemocnicím. Většina toho, co stát pořídil, byly zpočátku různé polodivoké nákupy z Číny. Pak to šlo přes tendry. Když se ale podíváte, kdo v nich vítězil, tak to byli čeští překupníci čínských ochranných pomůcek s často pochybnými certifikáty. To dál trvá a špičkové domácí výroby se tam dostalo jen minimum.

A další chyby?

To, co se tu odehrálo loni v létě – jak jsme v Česku „zvítězili nad virem“. V srpnu 2020 jsem jel na jih Francie a ve všech zemích, kterými jsem projížděl, se standardně používaly roušky a dezinfekce. Jen u nás byl velký mejdan, což se nám pak vrátilo. Pak se čekalo do voleb, anebo se chtělo udělat dobře lidem před Vánoci. Jako by vládě vůbec nedocházelo, jaké nebezpečí nekontrolované exponenciální šíření koronaviru představuje. Proto jsme tam, kde jsme. 

A kudy z toho vede cesta ven?

Myslím si, že pandemická situace bude mnohem delší, než si v současnosti představujeme. Nad koronavirem asi jen tak nezvítězíme, jestli vůbec, ale můžeme ho dostat pod kontrolu kombinací každoročního masivního přeočkování, rutinního používání rychlotestů a nejkvalitnějších ochranných pomůcek ve veřejném prostoru a v zaměstnání.

Bude nutné aktualizovat zákon o ochraně veřejného zdraví, který zvýší standard a zavede povinné používání nejmodernějších technologií na snížení nálože virů. Je zásadní, aby stát nebyl v ochraně zdraví svých občanů pasivní, ale aktivní. Aby jen dokola nezavíral a neotevíral. 

Nevypadá to trochu jako projev bezradnosti?

Je to stále metoda brzda– plyn, ale to nemá žádný konec. I když se teď po pár týdnech tvrdých restrikcí pandemická situace zlepší, bude nové uvolnění bez dalších aktivních opatření znamenat, že do toho brzy opět spadneme. Můžeme přece třeba nechat prodejny otevřené, ale dát majitelům povinnost testovat pravidelně zaměstnance, dělat dvakrát denně totální dezinfekci, ať už třeba na bázi fotokatalýzy, nebo ozonu. A když k tomu budou mít lidé respirátory FFP2, FFP3 či nanoroušky, tak se v tom prostředí bude trvale snižovat nálož viru a riziko nákazy. Jsou to sice obstrukce, ale dá se v tom fungovat. Totéž platí pro školy, průmysl, kulturu nebo služby.

Jiří Kůs (57)

  • Přední český propagátor nanotechnologií a konceptu třetí průmyslové revoluce.
  • Předseda Asociace nanotechnologického průmyslu ČR a zakladatel společnosti nanoSPACE zaměřené na výrobu protiroztočových lůžkovin, ale i na distribuci ochranných prostředků dýchacích cest s použitím nanotechnologií.
  • Vystudoval průmyslovou energetiku a později i sociologii a psychologii. Posledně jmenovanému oboru se dodnes aktivně věnuje.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.