Češi jsou kreativní a technologický národ a mají dlouhou historii technického vzdělávání a podnikání. To jsou dva důvody, díky nimž nyní patří Česko v nanotechnologiích ke světové špičce, říká šéf Asociace nanotechnologického průmyslu v ČR Jiří Kůs. Přesto podle něj nebyl dosud zájem investorů o nanotechnologie moc velký a návratnost investic je poměrně dlouhá. „I vláda něco dělá, ale část peněz podpory formou dotací se ztratí po cestě, než se dostanou k firmám,“ míní Kůs.
Nanotechnologie mají v Česku tradici. Přesto si jich řada lidí všimla až kvůli pandemii koronaviru, a to díky jejich uplatnění v ochranných pomůckách. Pomůže to dalšímu rozvoji?
Vnímám dvě roviny. Aby se rozvíjely pokročilé materiálové technologie, jsou potřeba dostatečné investice. Je nutné dlouho experimentovat, zkoušet a testovat a až poté rozjet výrobu a uvést výrobek na trh. U nových vynálezů a postupů je vždycky riziko, že to nemusí vyjít. I pokud je takový projekt nakonec úspěšný, návratnost investice bývá pět až sedm let.
Jenže pokud nejste v kladných číslech nebo nemůžete zastavit třeba nějakou nemovitost, banka vám nepůjčí. Je to tedy oblast pro takzvaný rizikový kapitál, což bylo doposud v České republice slabé místo, protože je u nás takový způsob financování velmi málo rozvinutý. Navíc tu nebyla nijak velká chuť do nanotechnologií investovat. Investoři byli ochotni dávat peníze do IT technologií či mobilních aplikací. Prostě do něčeho, co se rychle vrátí.
A teď najednou, když se objevila pandemie a ukázalo se, že nanovlákenná membrána použitá v rouškách a respirátorech dokáže mimořádně efektivně zachytávat viry, se to úplně obrátilo. Investoři objevili obrovský byznysový potenciál nanotechnologií a začali sami telefonovat a žádat o schůzky.
A ta další rovina?
Jedná se o propagaci nanotechnologií. Schopnost vysvětlit i obyčejným lidem, aby si pod tím něco představili. A vysvětlit jim, že Češi jsou v tom dobří. Tomu pandemie paradoxně neuvěřitelně pomohla. Když to shrnu: současná krize může mít pro nanotechnologie pozitivní přínos. Zviditelnilo je to a přispělo to k tomu, že lidé, co mají peníze, začali být ochotni do nanotechnologií investovat.
Dokáže tomu nějak pomoci stát?
Nástrojem podpory státu je operační program, z něj se rozdělují dotace. Existuje technologická agentura a její podporované projekty propojení výzkumu a podnikání. Výsledky ale nejsou nijak převratné. Nedá se říct, že by to bylo úplně k ničemu, ale část peněz se ztratí po cestě v administraci projektů a dotačním poradenství, než se dostanou k firmám.
Částečně se jedná i o skryté dofinancování výzkumných pracovníků na vysokých školách. Takže ano, vláda něco dělá. Ale spíš takovým recyklačním způsobem. Využívá pořád ty podobně nastavené programy, které nepřinášejí dostatečný efekt.
Když jsme u vlády, jak hodnotíte postup při zajišťování ochranných prostředků?
Stát nejdříve v lednu zaspal. Pandemie se blížila do Evropy a už tehdy se měl začít zajímat, kolik tady má k dispozici ochranných pomůcek. Například v e-shopech je lidé právě koncem ledna vykoupili během dvou dnů, kdy nastala první vlna paniky. A stát s tím ještě další měsíc nic nedělal.
Na konci února se pak ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že zásoby nějak doplní. Žilo ale v iluzi, že je Česká republika významný výrobce ochranných pomůcek, což tak vůbec nebylo. Dalších čtrnáct dní promarnili mapováním situace. Přitom stačilo, kdyby se zeptali některého z větších distributorů ochranných pomůcek.
Co bylo dál?
Zjistili to až někdy v polovině března a to už byl velký průšvih. Ochranné pomůcky tu nebyly. V té době se už v Evropě začaly objevovat nabídky překupníků předražených respirátorů a roušek z Asie. Podnikavci vycítili možnost rychlých peněz a otevřel se prostor i pro korupci.
Mezitím se ale čeští výrobci – nanotechnologičtí i další – sami začali mobilizovat a ze svých peněz zvyšovat kapacity a investovat do produkce. Takže když vláda měsíc spala a přešlapovala na místě, už byli přes měsíc aktivní. V momentě, kdy sem vláda – tedy hlavně ministerstva zdravotnictví a vnitra - začala vozit prostředky druhé kategorie z Číny, často přes pochybné firmy, tak už byly místní kapacity mnohem vyšší.
Některé firmy, které se výrobou ochranných pomůcek dříve prakticky nezabývaly, dokázaly najednou za den vyrobit i tisíce roušek. Větší výrobci se postupně dostali na produkci v řádu milionů kusů měsíčně. Vláda to ale vůbec nezaznamenala a ministerstva si místo toho dělala své byznysy s Čínou.
Jaký měl být správný postup?
Přehled českých výrobců si začal stát vytvářet až po opakované kritice a mediálnímu tlaku. Jedná se ale stále o vynucený postup, není to strategie s dlouhodobým výhledem. Kdyby se stát začal chovat jako strategický investor do špičkových technologií, mohli bychom dobudovat velkovýrobu ochranných pomůcek pro Českou republiku i pro celou Evropskou unii. Nanotechnologie posouvají kvalitativně ochranné pomůcky o třídu výš oproti klasickým respirátorům s ventily nebo rouškám z běžných netkaných textilií.
A mezitím?
Dostali jsme se do stavu, kdy začal běžet byznys s Čínou. A byl jsem velice nemile překvapený, když jsem se dozvěděl i o zákulisní dohodě vládní garance, že český stát v průběhu 18 měsíců nakoupí 50 milionů respirátorů třídy FFP2 od firmy Honeywell, která v České republice nemá žádnou výrobnu respirátorů a teprve uvažuje o jejím vybudování.
Vláda dokonce v návrhu firmě Honeywell nabízí i pomoc při profinancování části rezervních výrobních kapacit pro krizové situace. To jsou pro mě zcela nepochopitelné věci. Český stát se chová k zahraniční firmě tak, jak by se měl chovat k domácím výrobcům, a k nim se naopak chová jako k méně zajímavým dalším dodavatelům.
Takže vláda české kapacity zanedbala?
Zachovala se jako zákazník v supermarketu, co jde nakupovat s letákem akční nabídky v ruce a je mu v podstatě jedno, co koupí. Nechová se jako strategický investor do stability a prosperity země. Nevidí, co se tu teď děje, ani nevnímá dlouhodobější horizont.
Vláda neusiluje o zvýšení domácí výroby ochranných pomůcek. Místo toho osciluje mezi ignorováním až po přístup typu: „Tak nám tedy nabídněte, co máte, my to od vás chvíli budeme brát.“
Když někdo něco nabídne levněji, koupí jinde a ušetří pár korun. Jenže to není šetření, ale ztráta. Podpořili bychom zdejší výrobce a rozvoj českých technologií, v neposlední řadě by i daně zůstaly tady.
Co bude krize znamenat pro český nanoprůmysl? Otevřela se mu třeba cesta pro zásobování Evropy ochrannými pomůckami?
Současná pandemie bude mít podobný efekt jako útoky z 11. září, po nichž už letecká doprava nikdy nebyla co předtím. Nastavily se tehdy nové, mnohem přísnější standardy. A podobně tomu může být i u této pandemie. Vynucuje si technologický skok, mnohé se přesunulo do virtuálního prostoru, fyzický kontakt nahrazují videokonference. Výuka ve školách je on-line, chytré aplikace hlídají šíření infekce a podobně. Ukázal se zároveň naplno obrovský potenciál pokročilých materiálových technologií a 3D tisku.
Co se nanoprůmyslu týká: Česko by se mohlo stát jednou z hlavních výroben nejmodernějších ochranných pomůcek. Máme historickou šanci být na evropské úrovni silným hráčem.
Proč se tu nanotechnologie vlastně tak uchytily?
Česká republika přišla s patentem stroje na průmyslovou výrobu nanovlákna na samém začátku rozvoje nanotechnologií aplikovaných ve výrobcích. Byli jsme v tom smyslu nanopionýři.
A pak tu jsou dva splněné předpoklady. Jsme velice kreativní a technologický národ. U pokročilých technologií – materiálových, ale vlastně i digitálních – je pro úspěšnost důležitá právě kreativita, to znamená schopnost používat takzvané laterální myšlení, jak se tomu říká v psychologii. Například že dokážete sirku použít nejen ke škrtnutí, ale dokážete z ní udělat i věšák. Nebo alespoň věšáček. Dokážete prostě vystoupit ze zažitého rámce a vymyslet úplně nový způsob řešení.
A druhý předpoklad?
Máme dlouhou historii technického vzdělání. Měli jsme jednu z prvních vysokých škol s technickým zaměřením, jsme národ inženýrů a techniků – od Emila Škody přes Františka Křižíka po řadu dalších. Ostatně za Rakousko-Uherska jsme tu měli největší koncentraci průmyslu. Díky této tradici dokážeme nový nápad dotáhnout až k průmyslově vyráběnému výrobku.
Odkdy vlastně můžeme mluvit o počátku boomu nanotechnologií?
Začátek průmyslového používání nanotechnologií ve výrobcích se datuje přelomem 20. a 21. století. Důležitým mezníkem jejich rozvoje v České republice byl patent na využívání nanovláken v rámci projektu Nanospider, který na Technické univerzitě v Liberci získali v roce 2004. A klíčové pro rozvoj oboru u nás bylo, že se jednalo o stroj pro průmyslovou výrobu, nikoliv jen o nějaké laboratorní zařízení.
Nastartovala se tím domácí průmyslová výroba nanomembrány, kterou lze používat k filtraci vody i vzduchu, záchytu patogenů, v medicíně na kryty ran, v kosmetice nebo třeba v textiliích pro alergiky. V České republice se od té doby začalo s nanomembránou hodně experimentovat a vznikla celá řada výrobků a aplikací. Nicméně nanotechnologie nejsou jenom nanovlákna, máme u nás firmy zabývající se například nanooptikou, antibakteriálním nanostříbrem, speciální nanotechnologickou úpravou povrchů a další.
Proč zrovna Liberec?
Nanovlákno vlastně patří k textilním technologiím a Liberecko má dvousetletou průmyslovou textilní tradici. Nanomembrána je typ netkané textilie, ovšem vytvořené velmi tenkými nanovlákny. Princip výroby vlákna pomocí elektrostatického zvlákňování sice pochází už z počátku 20. století, ale trvalo to dalších sto let, než vznikl na bázi této technologie stroj na výrobu nanovlákna. Liberecká firma Elmarco byla například v roce 2007 jediným světovým výrobcem strojů na výrobu netkaných nanovlákenných textilií.
V současnosti už existuje více technologií na výrobu nanovlákna a stále se zkoumají další. Technická univerzita v Liberci si drží v tomto oboru stále významnou pozici. Mimochodem v tomto měsíci zahajuje svoji výrobu v Liberci další nanotechnologická firma. Česko je prostě nano.
Jiří Kůs (56) |
| Předseda Asociace nanotechnologického průmyslu ČR a CEO ve společnosti nanoSPACE, která vyrábí protiroztočové lůžkoviny a hračky z nanotkaniny. Vystudoval průmyslovou energetiku a později i sociologii a psychologii. Přes 20 let působil v oboru průmyslové automatizace jako obchodní ředitel česko-italské společnosti. |
