Největší soukromý konvoj fotografů vede na slavné Dakarské rallye Čech Marian Chytka. Tým jedenácti „foťáků“ loví jezdce závodící v náročném terénu saúdskoarabských dun právě nyní během prvních dvou týdnů roku 2022. „Všechno se zrychluje, profesionalizuje. Je to více o závodění než o dobrodružství. Dnes už nejsou rozdíly mezi závodníky v řádu hodin, ale sekund, byť na tisíce kilometrů dlouhých tratích. To se samozřejmě projevuje v mohutném zvyšování finančních objemů, které Dakar spolyká,“ popisuje Chytka, jeden z nejžádanějších dakarských fotografů, v telefonicky vedeném rozhovoru přímo z místa závodu.
Fotíte mimo jiné pro Audi, Hondu, Kamaz či pro Toyotu. V jakém řádu se obvykle pohybují vaše zakázky?
Ve vyšších desítkách tisíc korun za jednotlivé závodníky. Ve finále musíme nabrat nějakých sedmdesát lidí, pro které tvoříme. Je to spíše o kvantitě zakázek než o jejich závratné výši. Fotím řadu akcí po celý rok, tato je ale jednoznačně největší. Hlavně proto že je Dakar koncentrovaný do pouhých dvou týdnů. Stejně tak většina závodníků směruje celoroční úsilí právě sem. Celý rok v podstatě jen testují, aby teď zaváleli. I můj fotografický rok vrcholí tady, jsem tu pojedenácté. Hodně se to za těch jedenáct let změnilo.
Například?
Tehdy jsem nedělal pro největší týmy, kterých přibývá. Bohužel už musím spoustu potenciálních klientů odmítat. Nemáme dost kapacit. Není to tak, že bychom tu dva týdny fotili a pak z toho měli něco vyprodukovat. Doba je rychlá. Všechny materiály musejí být nachystané ke zveřejnění v tentýž den. Každý den musíme většině klientů odevzdávat fotky hned poté, co závodníci dojedou. Fotíme za pochodu z našeho auta, denně najedeme až šest set kilometrů.
K tomu potřebujete patřičné vybavení. Co vás stojí účast na Dakaru?
Hodnota jen mé techniky, kterou jsem přivezl, činí asi jeden a čtvrt milionu korun. Stejně to mají další tři kolegové v týmu. Mám ale i kolegu, který dělá některá videa pouze z telefonu. Dnes jsou telefony na takové úrovni, že se někdy vyplatí natáčet na ně vzhledem ke kvalitě a rychlosti práce.
Další dva kolegové to musejí odřídit. Jezdíme mou 25 let starou Toyotou Landcruiser 80 speciálně určenou pro Dakar. Nemalé náklady tvoří i letenky a hotely. Tím největším je ale poplatek za akreditaci, přesněji 120 tisíc korun na osobu. A to je ještě nic proti poplatkům, které hradí závodníci třeba za startovné. Celkem se naše týmové náklady pohybují kolem 2,5 milionu korun.
Předpokládám, že se o každou zakázku vede tvrdý boj s konkurencí…
Je tvrdá, byť tu nejsou stovky fotografů jako na mistrovství světa silničních motocyklů nebo na formuli 1. Je to dané vysokými náklady na účast. Řada fotografů nedokáže náklady uhradit, byť by sem chtěla jet. Zúčastnit se dává smysl pouze od určitého počtu klientů, který není zanedbatelný.
Navíc tu je silná konkurence v podobě fotografických agentur. Třeba fotografové agentury, která fotí pro organizátora, profitují z toho, že neplatí akreditace. Náklady mají mnohem nižší. Bojují cenou, my je musíme dohánět kvalitou. Snažím se to nevnímat. Mám spočítáno, kolik by naše služba měla stát. V porovnání s tím, co platí závodníci či týmy za celý Dakar, je to směšná částka. Byť pro některé je i tohle moc.
Za jedenáct let na Dakaru jste už asi pár faulů v rámci konkurence zažil…
Přede dvěma roky mi někdo od konkurence ukradl foťák, objektivy a takové srandy. Stalo se to na místě, kde byla jen mediální auta a fotografové. Co se dá dělat. Už si dáváme větší pozor. Myslel jsem si, že se tu dá lidem věřit. Není to ale tak, že bychom na sebe házeli špínu. Když třeba nestihnete vyfotit závodníka, kterého pokrýváte, snímek vám může poskytnout jiný fotograf, má-li jej. To se stává zvláště u motorek, které jedou první a určují trasu hlavně v dunách. Tam nikdy nevíte, kudy přesně projedou. Může se stát, že někoho nechytnete, když projede tři sta metrů od vás. Také se stává, že někdo zapadne v dunách, navzájem si s „foťáky“ pomáháme.
Kam se za těch jedenáct let rallye posunula?
Začal jsem, když se závodilo v Jižní Americe. Všechno se zrychluje, profesionalizuje. Vstupují do toho tovární značky. Je to více o závodění než o dobrodružství. Dnes už nejsou rozdíly mezi závodníky v řádu hodin, ale sekund, byť na tisíce kilometrů dlouhých tratích. To se samozřejmě projevuje v mohutném zvyšování finančních objemů, které Dakar spolyká.
Pořadatelé začínají postupně klást důraz na ekologii, mají speciální plán do roku 2030. Už letos pojede Audi s hybridem, respektive autem, které pohánějí dva elektromotory. Šťávu do nich dodává spalovací motor. Je to přechodová fáze. V budoucnu má být motor vodíkový. Je to o dlouhodobém vývoji. Hodně je to o vodíku. Náš vůz zatím naštěstí měnit nemusíme.
To je posun Dakaru. Jak se proměňuje Saúdská Arábie, kam jezdíte osm let?
Hodně se toho změnilo k lepšímu. Země se mnohem více otevírá světu. Teprve před pár lety zavedla turistická víza. Dakar a motorsport obecně mají sloužit k propagaci země. Před měsícem jsem tu fotil velkou cenu formule 1. S místními mám jedině pozitivní zkušenosti. Člověk se tu cítí dost bezpečně, nemám strach, že by mě někdo okradl, což se třeba v Jižní Americe říci nedalo. Jsou tu také lepší cesty, signál, infrastruktura je úplně v pohodě. Kulturní rozdíly jsou velké, ty už mě dnes ale nepřekvapují. Doufám, že to tu bude jen a jen lepší.
