Pro část myslivců je vlk konkurentem, říká šéf myslivecké jednoty Jiří Janota

Předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota

Předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota Zdroj: Michael Tomeš

Předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota
Předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota
Předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota
4
Fotogalerie

Vládní návrh novely mysliveckého zákona vzbudil vášně mezi částí vlastníků lesů, farmářů a ekologů. Ti tvrdí, že navržená úprava neřeší škody způsobené zvěří na dřevinách. Majitelé honiteb podle nich nemají kontrolu nad tím, co myslivci v jejich rajonu dělají. Myslivci kontrují, že vlastníci jen nevyužívají stávající možnosti zákona. „Zvýšené stavy zvěře jsou problémem vlastníků, nikoli myslivců,“ míní předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota.

Už loni byla přijata jiná novela zákona o myslivosti, kterou navrhla poslankyně Markéta Pekarová Adamová a několik dalších poslanců. Tato norma zvyšovala roli státu a vy jste to kritizovali. S čím byl problém?

Státní úředník měl podle novely rozhodovat o stavech zvěře, a to na základě posudků o stavu prostředí v honitbách. Není přitom jasné, kdo by posudky dělal, a hlavně kdo by je platil. To by byly obrovské částky. V Česku je dnes kolem 5700 honiteb, takže by si z toho někdo udělal pěkný byznys. Nyní je to tak, že rozhoduje uživatel honitby s držitelem. Je to na jejich domluvě.

Co je špatného na tom, že by stát přímo reguloval množství zvěře v honitbách?

Představte si, že po nařízení státního úředníka o odstřelu určitého počtu zvěře se uživatel honitby ve správním řízení odvolá ke krajskému úřadu. Když neuspěje, odvolá se k ještě vyšší instanci a skončí to u soudu. Může se stát, že se takový spor potáhne řadu let. V honitbě se přitom nebude moci lovit. To je nemyslitelné. Soudních sporů lze přitom předpokládat velké procento.

Navíc si kladu otázku, proč když mi stát nařídí, kolik zvěře mohu ulovit, a já to splním, mám platit škody způsobené zvěří? Dalším obrovským problémem jsou nešťastné markanty (část z ulovené zvěře, jako jsou uši nebo ocas jako doklad o plnění lovu – pozn. aut.). Neumím si představit, jak by se nosily na úřad. Celkově to byla nedomyšlená novela, která byla v roce 2019 přijata nestandardně jako přílepek k lesnímu zákonu. To byl důvod, proč jsme po ministerstvu zemědělství začali požadovat novou novelu.

Dlouhodobě se řeší vyšší stavy zvěře a škody způsobované divokými zvířaty. Současně ale navrhovaná změna mysliveckého zákona ruší normované počty zvěře v honitbách. Znamená to, že myslivci chtějí nechat stavy zvěře na současné úrovni?

Myslivcům se podsouvá, že mohou za přemnožení zvěře. To není pravda. Myslivci vždy dělají jen to, co jim povolí vlastník nebo pronajímatel honitby. Podstatné části vlastníků je ale úplně jedno, co se v honitbě děje.

Nevládní organizace a Asociace soukromého zemědělství prosazují, aby se práva vlastníků týkající se lovu rozšířila. Ve skutečnosti jim ale dost prostoru dává už současný zákon. Jeden z paragrafů zákona o myslivosti říká, že orgán státní správy na žádost majitele nebo nájemce honitby nařídí například snížení stavu zvěře. A já se ptám, v kolika případech to vlastníci využili?

Tvrdím, že zvýšené stavy zvěře jsou problémem vlastníků, nikoli myslivců, u chráněných či dříve chráněných druhů pak nekoncepční ochrany.

Zvláště menší majitelé lesů ale říkají, že často nemají ani šanci se o plánech myslivců v honitbách dozvědět. Jak je to?

Není to pravda. Uživatel honitby má povinnost předložit plán lovu na příslušný rok a vlastník by ho měl podepsat. Pokud to majitel neudělá, je to jeho problém.

Co se stane, když vlastník plán lovu nepodepíše?

Rozhodnout pak musí státní orgán myslivosti.

Nebylo by řešením, kdyby myslivost vykonávali sami drobní vlastníci lesů?

Za tímto návrhem vidím jen to, že se určitá omezená skupina lidí chce dostat k vlastním honitbám. Drobní vlastníci a nevládní organizace prosazují, aby se snížila výměra honitby a mohli si tam tak lovit sami. Máme však prokázáno, že snížení velikosti honitby nikdy ke snížení stavu zvěře nevedlo. Vždy nastal opak. Ostatně výměra honiteb se u nás významně snížila v devadesátých letech a také následovalo zvýšení stavů zvěře.

Právo vlastníka lovit na svém pozemku je v rozporu se zájmy přírody, zvěře i s koncepční mysliveckou prací. Toto právo v minulosti na našem území existovalo a vedlo k tomu, že vlastníci stříleli cokoli, co právě překročilo hranice jejich pozemku.

 Jak je to s velikostí honiteb v jiných zemích?

V Rakousku i v Německu, kde jsou menší honitby, mají dlouhodobě mnohem vyšší počty ulovené zvěře než u nás, což nemůže znamenat nic jiného, než že tam mají zvěře celkově více než my. Například v Rakousku ale také mají povinnost se sdružovat do mysliveckých spolků. U nás jsou honitby o 500 hektarů. Ale některé státy jako Polsko, Slovensko nebo Maďarsko mají výměry honiteb mnohem větší, někde mají tři tisíce až šest tisíc hektarů.

Je zvěř přemnožená?

Termín přemnožení nerad používám. Pokud je zvěř přemnožená, znamená to, že její prostředí už zvířata není schopno uživit. Celkově mají problémy s vyššími stavy zvěře jen lokální charakter. Z krajiny ale rychle mizí zvěř drobná. Může za to také ohromné množství predátorů typu lišek, psíků mývalovitých, kun a jiných.

Velký vliv má způsob zemědělského hospodaření. Stohektarové lány jsou mrtvé, tam nežije z drobné zvěře téměř nic. Drobná pernatá zvěř potřebuje k vývoji hmyz a ten z krajiny mizí. Musíme vytvářet vhodné biotopy, kde by drobná zvěř mohla žít.

Takže nástup řepky a dalších podobných plodin ovlivnil počty zvěře?

Obrovsky. Máme intenzivně obdělávanou zemědělskou krajinu. Pěstujeme značné množství energeticky bohatých plodin typu kukuřice, slunečnice, řepky nebo obilí. Takže spárkatá zvěř tam jednoduše zaleze, a pokud má nablízku vodu, nemá potřebu z takového pole půl roku vylézt. Myslivci takovou zvěř nemají šanci ulovit.

Po ministerstvu zemědělství jsme proto požadovali snížení maximální výměry takových plodin a zavádění biopásů, aby se umožnil lov. Ministerstvo poté zmenšilo největší výměrů lánů na třicet hektarů. To ale nic neřeší.

Problematická je také hranice mezi lesem a polem, protože dnes se seje až k hranici lesa. Zvěř vleze do plodiny a vůbec ji neuvidíte. Takže lov vůbec není jednoduchý. Společnost dnes na myslivce tlačí, aby počty zvěře regulovali. Lidé ale nejsou schopni akceptovat jakákoliv omezení. Jsou honitby, kde se nedá lovit za světla. 

Kde se ve dne nedá lovit?

Jsou to příměstské oblasti, ale pomalu už i horské regiony. Dříve byl v horských oblastech relativní klid. Nyní jsou hory silně navštěvované.

Lze to nějak řešit?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!