Byl rok 2019 bohatší na příběhy než ten minulý? Které ho symbolizují? Vidí je ten, který se jejich vyprávěním živí? A jsou Vánoce jediný čas, kdy jsou Češi ochotni a schopni věřit příběhu o Ježíši? Stojí Evropa stále ještě na základech křesťanské tradice? „Musel bych hodně přemýšlet o symbolickém příběhu končícího roku. Jsme zahlceni tolika historkami a informacemi, že to nestíháme dopřemýšlet, natož prožít,“ říká režisér Jiří Strach.
Napadá vás, který příběh roku 2019 by byl hodný zfilmování?
Těžká otázka. Musel bych se hodně zamyslet…
Nevyskočí na první dobrou nic zásadního?
Právě že ne. I proto, že s tolika zprávami nestíháme vše prožít. Příběhy nám zůstávají v rovině nějakých rychlých událostí, že se stalo to a to.
Žijeme jenom flashe?
Ano, je to samá flash - flash - flash. Je vlastně symptomatické, že si na jeden významný příběh nemohu vzpomenout. Jsme emotivně přehlceni. My už nežijeme příběhy, ale jen flashe. Už tím, že si to nestihneme prožít, v nějaké empatii za někoho. To je hrozné, že? Který byste vybrala? Společenský? Politiku?
Příznačných mi jich přišlo několik: z politiky, společenská témata i ekonomická.
Asi bychom měli každý jiný seznam tím, jak se pohybujeme v jiném prostředí. Vzpomínám si na věc, která ani nevím, zda se stala letos nebo už loni. V Německu nalezli postiženou paní z Čech, která s třináctiletou dcerkou odešla odněkud z Plzeňska, měsíc byla ztracená a najednou ji našli v Hamburku. Představoval jsem si, co asi dělaly, jak se tam dostaly, co jedly? Dospívající holka se asi musela o mámu starat. Kde přespávaly, z čeho žily, bez peněz?
Chápu. Vidíte za tím už víc, než jen ten jeden titulek.
Tahle doba přináší spoustu divných zážitků. Když jsem byl letos v Itálii, potkali se zrovna Trump s Kimem. Bylo to vyhecované. Co se stane: usmíří se? Jak to bude pokračovat? Ale vlastně se stalo prd, tak jako vždycky se stane. Přitom člověk získává pocit, že podléhá emocím, které se vytvoří z politiky, ze světových událostí. Najednou se na chvilku něco vytvoří, působí to strašně emotivně, aby se za týden ukázalo, že to splaskne jako velká bublina. Žijeme svět těchto mediálních příběhů, které jsou ale mnohdy větší fikce, než dokážeme vytvořit my filmoví režiséři. Je to vlastně absurdní.
Když fikce, tak nedokážeme stvořit drama, komedii? Jde nám jen sci-fi?
Když to řekneme obecně a vztáhneme na film, srovnejte si dobu 60. let ve filmu a dnešní. Kolik vzniká filmů, které by reflektovaly současnost, tak jak to bylo tehdy?
Minimum.
Ano, ze dvou důvodů. Doba je mnohem rychlejší - internetem, televizí. V 60. letech, když jste natočila film, trvalo minimálně rok, než šel do kin. A téma bylo klidně pořád aktuální. Dnes když se rozhodnete reflektovat nějaké téma, nejdřív vám ho přechroustá publicistika, časopisy, televize, radia. Všichni to vyždímají a téma je za tři neděle mrtvé.
A ten druhý důvod?
Že vlastně žijeme témata, která jsou plytká. Nefilmová. Teď třeba světu vládne gender nebo klimatická změna. Ale nevím, bude to vládnout za pět let nebo si najdou liberální progresivisté nějakou novou fangličku, kterou budou mávat a bude moderní a trendy něco jiného? Člověk - filmař - v možná trapné touze, aby tady něco zanechal a promítal se i za dvacet let, asi nechce udělat zboží, které bude aktuální teď, ale za rok bude po smrti a nikoho nebude zajímat. Takže máme my filmaři tendenci utíkat do témat, která jsou nějakým způsobem tradičnější nebo všeplatnější. Vašek Marhoul udělá Nabarvené ptáče, protože co je svět světem už nikdo druhou světovou válkou nevymaže a s tím ani jeho film. Já třeba udělám Anděla Páně, protože mám pocit, že pohádka, apolitická, bude fungovat taky ještě za pár let. A takhle můžeme jít dál. Ale kde jsou filmy, které by nějakým způsobem reflektovaly dnešek?
Nejsou.
A proto tvrdím, že doba prostě není inspirativní. Vlastně mnohokrát ani není krásná, protože když si vezmete třicátá léta a jak chodily oblékané holky… To byla radost kouknout. Dneska? Ten unisex? Vždyť nerozpoznáte, zda je to holka, kluk. Všechny půvaby se snažíme smazat, protože je nechceme, zřejmě proto, že jsou genderově nekorektní, nevyvážené. Bojíme se všeho možného. Žijeme takovou divnou dobu bez hlubokých dramat. Totiž - co jsou naše dramata? Máme co jíst, máme lékařskou péči, dobré léky, nemocnice, policie funguje, stát relativně nějak funguje, máme čím jezdit.
Takže doba je zralá na krizi. Protože jak už bylo řečeno mnohokrát, všechny krize plynou z nadbytku a blahobytu?
Doba je zralá na válku, protože řešíme kraviny. Člověk něco řešit potřebuje, aby měl pocit důležitosti. Ale když není co skutečně vážného řešit, začnou lidi vždycky řešit kraviny. Malichernosti.
Když se podívám na paralelu k letošnímu třicetiletému výročí svobody, jsme teď trošku v období podobnému třeba osmdesátkám? Zahníváme a utíkáme k malým radostem typu chalupaření, jen toho teď máme víc?
Ty dvě doby se úplně srovnávat nedají. Tehdy jsme měli velkého nepřítele, aspoň někteří. Měli jsme velké téma, bolševiky, neměli je rádi. Ve filmech a na chalupách jsme jim pokládali ty špendlíky na židličky, aby si na to ten bolševik sednul. Tak jako po švejkovsku. Jen jsme se báli ruských tanků z Milovic, báli jsme se, aby nás nerozjezdili jako na Tien An Men. Ale měli jsme téma. Dnes tím, že máme svobodu, v které můžeme prakticky všechno, tak jako bychom se v ní nějak ztratili...
... je to česká vlastnost, že neumíme zacházet se svobodou? Potřebujeme ten mocnářský dohled nebo dohled jiné velmoci?
To bych taky rád věděl. Souvisí to trošku s tím, že ještě neumíme být skutečnými demokraty. Mohu mít hodně výhrad k prezidentovi - mohl bych s nimi vydláždit náměstí - ale volby dopadly, jak dopadly. Nedá se nic dělat. Má to svá pravidla a já je musím respektovat. Nerozhoduje to jeden soudce. Každý z nás je soudce svým volebním hlasem.
Jaká bude tedy katarze, rozuzlení našeho příběhu? Ta válka?
Nejsem ani vizionář, ani pán Bůh, ani prognostik, abych tohle uměl odpovědět. Podívejte se ale do lidské povahy. I někdo moc nafoukaný, povýšený, namistrovaný, protože si myslí, že už umí všechno a chodí po Praze jako frajer největší, kterému patří svět, může uklouznout po banánové šlupce a dát si na držku. Ta rána ho většinou vrátí trošku na zem. Je to příklad jednoho nafoukance, ale souvisí to s pýchou ve společnosti. My jsme přece strašně pyšní, ne? Poučujeme všechny: Rusy, jak to dělají špatně. Čínu a Indii, jak se nestarají o odpadky a plasty nechávají plavat v mořích. Greta poučuje kanadského premiéra. To jsou takové roztomilosti, kterým se tleská. Nic pro ní, ale je příkladem jedné z těch ikonek. Třeba jako ten pořad, který z anonymního člověka vygeneruje hudební hvězdičku, co je půl roku na obraze a zase rychle zhasne.
Ale to funguje napříč obory, ne? I v politice, i v byznysu se jakoby z ničeho objevují pomyslné hvězdy, které se vyhoupnou na nějaké vlně. Jen se to musí přejíst a pak lidé objeví další.
Ano. Ale vlastně jsme tím tak trochu nafoukaní. Máme pocit, že my, západní společnost, jsme nejdemokratičtější, nejvyspělejší, nejrozumnější a zbytku světa budeme říkat, jak to mají dělat. A když to nebudou dělat podle nás, tak jsou přece všichni blbí. Až tak jsme nafoukaní. Vlastně nám tu banánovou šlupku přeju. Ale ne zas tak, abychom jako civilizace úplně chcípli.
Chcípneme na to, že se západní svět - Evropa - nyní potýká s úvahami, jak málo brání tradiční hodnoty? Že se vytrácí věci, na kterých západní civilizace odjakživa stála a byla založena?
Západní civilizace je postavena na anticko-židovsko-křesťanských pilířích. Epochálně to na tom stojí. Jestli to škrtneme a Lisabonská smlouva si to nepřizná do své preambule, abychom někoho náhodou neurazili, tak vlastně neřekneme hodnotového radši nic. To je výsledek korektnosti. V písmu svatém je krásné podobenství: Když někdo staví dům, má ho stavět na skále, nikoliv na písku. Potřebuje pevný základ. Ale my bychom radši nestáli na ničem? To si ještě můžeme říct, že nemáme rádi ani antiku, ani židy, ani křesťany a já se ptám, jaké jiné hodnoty to tedy jsou, na kterých Evropa stojí?
Monsignore Tomáš Holub v jednom z rozhovorů pro E15 říkal, že jsme se dostali do doby postkřesťanské, která je založena na konzumu. To je ten základ, na kterém funguje západní Evropa. Souhlasíte?
V tomto bych s otcem Tomášem i mohl souhlasit. Ale myslím, že to není postaveno jen na konzumu. Společnost je hladová po duchovních tématech. Když natočím mysteriózní krimi, baví lidi víc než obyčejná detektivka. Protože je tam nějaké tajemství, přesah do duchovna. Proto chodí lidé cvičit jógu, protože je to východní a podobně. Každý si hledá něco svého. Hledají duchovní hodnotu, ale proto, že škrtli tu, z které vyrůstali, musejí asi najít jinou, vybudovat si novou. Jenže to už je rozpadlé ve svém základu. Přitom co dělal Bůh celá léta? I ti antičtí bohové, i židovský Bůh? Celou tu společnost sjednocovali, byl to jeden dostředivý moment, kolem nějž se všechno kroutilo. Dnes, jak si každý najde své - ten buddhismus, jiný indiánské bubínky, další zůstane u katolíků, ostatní nechtějí nic nebo vyvolávají energie - tak nemáme nic, co by nás duchovně sjednocovalo.
Až na ten konzum, který ale není duchovní.
Jasně, to je to materiálno. Ale z něj to asi někde vychází a v tom konzumu někde začíná rozmazlenost naší společnosti.
Bráníme se před vnějšími vlivy, z našeho pohledu jinými, než na kterých stojí Evropa, proto, že bráníme ten konzum? Abychom o něj nepřišli?
To si nemyslím. Existuje strach o to pohodlno, ne primárně o hmotno. Umíme dát peníze na charitu, poslat něco ze svého nadbytku. Je to o pohodlnosti, o teplé peci s vlastní teplou peřinou.
A strach z jinakosti?
Asi, ale nikdy rozhodnutí nemohou jít do extrému. Třeba u uprchlíků. Nemyslím, že máme vzít všechny, protože mnohdy nevíme, z jakého výcvikového tábora teroristů přicházejí, ale nemůžeme ani říct, že nás jejich osud nezajímá. Osudy dětí, osudy jejich matek… Vždy se musí najít rozumný kompromis, jenže Evropa není schopna se shodnout. Protože jsme rozatomizovaní, což bohužel začíná vycházet z té duchovní jinakosti a různorodosti.
Ale ty vlivy tady byly vždycky. Historicky se přece na evropské území dostaly mnohokrát jiné národy, kultury, zvyky.
To se vracíme do dávné historie. Samozřejmě to tak bude, co je svět světem. Ale možná teď skutečně přijde masivní vlna, kterou Evropa nebude schopna zadržet, bude ji muset absorbovat. Přijde sem jiná kultura, jiný styl života, přestanou se dodržovat místní zákony a svět, který známe, se změní či posune. Možná se na chvilku zabrzdí. To bylo vždycky, když najednou křesťanství začalo okupovat antický Řím, také se začalo měnit. Přišli vandalové a gótové, Řím se rozpadl a humanistický vývoj se zbrzdil. Tak se to stane zase, no a co?
Je vůbec kam chvátat?
Nevím. Na druhou stranu jako věřící člověk odpovídám: Pán Bůh má určitě svoje plány a nemohou být špatné. Nejsem "fób", strach. Pořád věřím pánu Bohu, že to má vymyšlené. Jen zatím nevíme jak. A když nevíme, tak se bojíme. Vždycky.
Jsme u Boha. Vy ho v pohádce Anděl Páně zobrazujete, z křesťanských věcí si tak trochu děláte legraci.
Ale laskavou, podotýkám.
Ano. Jak moc vám to vytýkají katoličtí přátelé?
Jak kdo. Někdo z ultrakonzervativního spektra se pohoršuje, ale já nemám rád přepjatost a ultras na žádné straně. Ani na fotbalové, ani na katolické. Obyčejně si z toho nic moc nedělám.
Když ho zobrazujete, má tvář Jiřího Bartošky. Vidíte ho vy sám, jako věřící, jako takovou figuru?
Pána Boha nikdo nikdy neviděl, ale tady jsem chtěl naplnit dětskou představu. Když mě jako malého vodila babička do kostela, asi jsem si ho nějak takto představoval. Samozřejmě dospělá představa je jiná. Čím dál tím víc mířím k tomu, že si ho nijak nepředstavuji. Nechávám se překvapit. Nebudu ztrácet čas tím, co nemohu vymyslet. To je hloupost.
Asi častěji se teď mluví o tom, že žijeme v době relativizmu, kdy lidem chybí autority. Je nyní nejlepší doba na posílení pozice Boha i v této ateistické společnosti?
Nevím. Ale všimněte si, že máme tendenci hledat nějaký jednotící moment. Všimněte si, jak v této době dochází do jisté míry ke zbožštění osoby prezidenta Václava Havla. Každý jeho citát je někam povyšován, jakoby to bylo něco svatého. Dokonce v jeho autě zřídili cosi jako zpovědnici a svěřují se mu se svými strastmi. Lidé hledají dostředivý moment, když ztratili moc a dar víry. Potřebují si to představit v něčem hmatatelném. Jsou jak nevěřící Tomášové, co si potřebují sáhnout do ran, aby uvěřili. A na Václava Havla si sáhnout mohli.
Ale že by se tato společnost, pokud opravdu nedostane nějak hodně přes držku - válkou nebo nějakým velkým utrpením - obrátila k Bohu? Nevím. Ale je pravda, že když fakt nemáte chleba, kterým byste nakrmila rodinu, děti brečí, mají žízeň, pak prosíte pána Boha, aby vám aspoň kousek dal. Nemáte jinou možnost.
Není pokrytecké, když se na Boha lidé, i ateisté, obracejí jen v takové momenty?
Ne. Kdo je to vlastně ateista? Byly teď velké spory kolem Karla Gotta, zda má mít pohřeb v katedrále nebo ne, zda věřil nebo ne, zda má obřad se mší? Co já ale budu zpochybňovat, zda věřil? Kdo jsem já, abych soudil?
Člověk si ve stáří už je vědom té konečnosti. Dotýká se nebeské brány, sahá tam na kliku. Myslím, že tam člověk začne toužit, přát si a věřit, aby pán Bůh byl, protože jinak je to definitivní konečná. Pán Bůh je někde v nás schovaný a když je nám ouvej, začneme věřit. Jinak ho ale nepotřebujeme.
Takže je to tu znovu, že ho „potřebujeme“ vlastně jen o Vánocích, Velikonocích?
Jasně. V ten moment jen jako někoho, kdo nám přinese dárky. Pak ať klidně zaleze a neotravuje tou dobrou náladou vánoční. Protože my se přece během roku chceme hádat, ne?
Nevím, zda chceme. Ale děje se to.
Vánoce jsou svátek, který zasáhne celou společnost, z křesťanského hlediska jsou Velikonoce zásadnější. Ale je zajímavé, že vydržíme právě na sebe být hodní dva tři dny, všichni zjihneme, zazpíváme si koledy… Znamená to, že pán Bůh, to čerstvě narozené nemluvně, má nějakou spojující sílu. Akorát že pro nás už je to tradice, nemáme tu víru. Třeba kardinál Duka zmiňoval nedávno jednu věc: během první světové války na Štědrý den Francouzi a Němci vylezli ze zákopů a šli se pozdravit. Zazpívali si Tichou noc, každý ve svém jazyce, pak se vrátili do zákopů a za dva dny už na sebe zase stříleli. Je to symbol, že to lze. Ale obě protistrany musí věřit, že o svaté noci se narodil spasitel.
Čechům tak nahrazují částečně víru pohádky, protože tam jsou schopni rozlišit černou a bílou, pravdu a lež, která má prohrát? Milují je proto?
Jasně, pohádka je nejčistší krystalický žánr, kde pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. My po tom toužíme, ale bohužel se to na tomto světě nikdy nepovede. Protože se vždycky najde nějaký idiot, který do toho hodí vidle lží a nenávistí. Pravda tedy nikdy nezvítězí, možná jen u pána Boha, ale toužíme po tom. Naplňuje to naše ideály.
Tedy jen utíkáme před realitou.
To tak bylo vždycky. Utíkalo se do příběhů, když se lidé dřeli na polích, umírali jim děti. Utíkali k pánu Bohu nebo do mýtů a pohádek.
Vaší pohádky Anděl Páně jsou zatím dva díly. Sám jste často zmiňoval, že vše dobré chodí na světě ve trojici. Jak daleko je tedy třetí díl, aby vám tu trojici doplnil?
Oblétává nás to jak černou díru, přitahuje a čekáme jen na moment, kdy to překročí horizont událostí a spadne to tam.
Už je aspoň kostra scénáře? Mluvilo se o příběhu kolem svátku Tří králů.
Vy jste nějaká zvědavá, poslyšte...
Zvídavá se říká. Už se píše scénář?
Ještě úplně ne. Ale je předčasné o tom mluvit, pár nápadů si v hlavě nosím a chci je dopilovat.
Letos jste moc netočil, co chystáte na rok 2020?
Budu zase víc točit, na jaře třídílnou detektivku od Jana Malindy a Josefa Mareše, autorů Prvního oddělení. Ve hře je Dlouhý, široký, bystrozraký. Už to dáváme poněkolikáté na grant, tak uvidíme, zda se nad námi smilují.
Musíte věřit, ne? Asi musíme probrat krizi víry.
Moji nebo vaši? Nemáte víru?
Nějakou ano, ale asi ne stejnou jako vy.
A jakou? Osud, který je nad vámi? Přece křesťanský pohled na svět je pohled lásky. Vy máte něco proti lásce? Přece je to o tom, že pán Bůh vás neopustí. On se za vás i obětuje. Takže se znovu ptám: Co se vám nelíbí na křesťanském příběhu lásky? Co proti němu máte?
Proti příběhu nic. Příběhy mám ráda.
Jen si vás dobírám. Ale často mají lidé zkreslené představy. I tím, jak jsme vyrůstali na bolševických základkách, kde do nás něco hustili, infikovali, že křesťanství a víra jsou špatně, i spoustu jiných věcí, tak to kolikrát řekneme i my, že křesťanství je blbě. Ale v debatě se dopátráme, že je to jinak. Samozřejmě, že jsme my křesťané udělali v historii mnoho chyb a přešlapů proti tomu, čemu sami věříme. Ale to, že jsou lidé chybující, ještě přece vůbec nemění podstatu myšlenky. A to, že je správná.
| Jiří Strach (46) |
| Ve filmu se objevoval už jako dítě, po studiích na FAMU se věnuje především režii filmů a televizních seriálů. Byl odborným asistentem katedry režie FAMU a působil jako pedagog katedry tvorby Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Drží několik ocenění, získal cenu Elsa za režii dramatu Operace Silver A a BrainStorm, v roce 2014 dostal za film Osmy cenu Best European TV Drama. Jeho dvě pohádky Anděl Páně patří k nejnavštěvovanějším českým filmům a zároveň ke komerčně nejúspěšnějším. Je aktivním katolíkem, v roce 2010 byl jmenován členem Mediální rady České biskupské konference. Je ženatý. |
