Řízek jsme měli za argentinský vynález, říká podnikatelka, která přinesla na Žižkov empanadas

majitelka žižkovského bistra La Paisanita Romina Del Pino a její manžel Diego Andrés Acosta

majitelka žižkovského bistra La Paisanita Romina Del Pino a její manžel Diego Andrés Acosta Zdroj: Szkanderová Michaela

majitelka žižkovského bistra La Paisanita Romina Del Pino a její manžel Diego Andrés Acosta
La Paisanita Argentinská kuchyně, Empanadas, bistro, restaurace, food, Magazín NOVÁ PRAHA
majitelka žižkovského bistra La Paisanita Romina Del Pino a její manžel Diego Andrés Acosta
majitelka žižkovského bistra La Paisanita Romina Del Pino a její manžel Diego Andrés Acosta
La Paisanita Argentinská kuchyně, Empanadas, bistro, restaurace, food, Magazín NOVÁ PRAHA
13
Fotogalerie

Empanadas se musejí jíst s vášní, musíte bojovat s táhnoucím se sýrem, nevšímat si drobků a užívat si tu explozi chutí, říká rozvětvenou španělštinou majitelka žižkovského bistra La Paisanita Romina Del Pino z Argentiny. Její manžel Diego Andrés Acosta, který pracuje v IT, nás hned při příchodu odkáže na svou manželku, ona je prý srdce podniku. Při rozhovoru jí potutelně za zády krade jednu čerstvě upečenou plněnou empanadu za druhou. „Zjistili jsme, že Češi znají z Argentiny víno a možná ještě hovězí maso. A to je i důvod, proč to lidé vyhledávali, chtěli vyzkoušet něco nového,“ říká Romina.

Jak vznikl nápad nabídnout Čechům argentinské empanady?

Před pěti lety jsme se přestěhovali do Brna a začali jsme zvát kamarády domů na tradiční argentinské jídlo. Potkali jsme přitom kamaráda ze Španělska, který pomáhal v Česku organizovat food festivaly, kam nás posléze pozval. Připravila jsem asi sedmdesát empanad. Upřímně, počítala jsem s tím, že je budu jíst ještě týden. No a během patnácti minut byly vyprodané. Zjistili jsme, že to Čechům chutná, láká je to a baví. 

Pickles - rychle kvašená zelena. Jak si jí připravit?

Video placeholde
• Videohub

Takže vás napadlo s nimi začít podnikat?

Narazili jsme na problém, že spousta ingrediencí na domácí empanadas nebyla v Česku vůbec dostupná. Zprvu jsme je museli nakupovat v zahraničí, třeba v Německu. Hlavně šlo o těsto, nakonec jsme ingredience i stroj pořídili v Itálii. Chybělo zde také koření, zejména ají molido, což jsou drcené papričky. 

Na začátku jsme šli hlavně po food festivalech. Jak jsme získávali víc a víc peněz, mohli jsme si dovolit lepší ingredience a začali jsme spolupracovat s lokálními dodavateli. Našli jsme jednoho farmáře, který nám dodává přesně ten kus hovězího, matambre, který se v Argentině do empanadas používá. Vůbec to tady nešlo sehnat, neboť řezníci zde maso bourají jinak a takový řez vůbec neznali. Když jsem jim ukazovala přímo na krávě, jaké maso potřebuji, dívali se na mě všichni ti muži jako na blázna. Bylo to opravdu vtipné. Vyrábíme sice cizí pokrm, z cizí kultury, ale co nejvíce z českých surovin, od lokálních zemědělců a farem. Některé zdejší ingredience jsou dokonce lepší, než máme v Argentině, třeba papriky.

Odkud se vzal název La Paisanita?

V Argentině bývaly na vesnici vždy rozdělené role. Na jedné straně máte toho maskulinního muže, označovaného jako gaucho, který většinou pracoval někde venku na poli. A jeho žena, paisana, zase doma dělala empanadas. A přesně o tom to je, o tom domácím jídle od babičky. Všechno děláme ručně, po domácku.

Na food festivalech jsme si uvědomili, že se lidé v Česku stravují docela špatně. Zejména když dojde na rychlé občerstvení, které je většinou tučné, nezdravé, nutričně prázdné. Proto i jeden ze sloganů La Paisanity je, že fast food může být zdravý. Moje babička s dědečkem zemřeli, když jim bylo skoro sto. Celý život se živili tak, jak to chci ukázat Čechům. Všechno si pěstovali, připravovali si z toho jídlo. A já to chci mít stejně. V momentě, kdy jsem dokázala sehnat všechny ingredience, cítili jsme hned větší zájem zákazníků a mohli jsme to podnikání více posunout.

Jak náročné bylo se na trhu prosadit? Přece jenom tu empanadas skoro nikdo nezná.

Zjistili jsme, že Češi znají z Argentiny víno a možná ještě hovězí maso. A to je i důvod, proč to lidé vyhledávali, chtěli vyzkoušet něco nového, autentického. Objížděli jsme ty festivaly a jedna slečna z Rakovníka nám vnukla nápad, že bychom mohli empanadas prodávat i jinde. Začali jsme je vyrábět mražené a každý čtvrtek je rozvážíme po Praze zájemcům. Pak jsme našli prostor přímo v žižkovské radnici a mohli loni v září otevřít opravdové bistro.

Jaký je o to zájem?

Teď budu přehánět, ale koronavirus je to nejlepší, co se nám mohlo stát. Za dva roky byl o rozvoz obrovský zájem. Co se týče bistra, tak pořád rosteme, chodí noví zákazníci, přicházejí objednávky. 

Nebýt covidu, tak jste ale asi jinde, ne?

No to víte. Na začátku roku 2020 mi přivezli ten stroj na výrobu těsta z Itálie a bum, začala pandemie. Dala jsem do něj všechny své úspory. Tři měsíce jsem kolem něj chodila a plakala.

Právě si při rozhovoru dáváme empanadu s kuřecím a nivou. Je modrý sýr něco typického pro Argentinu? Tady v Česku to považujeme za vyloženě evropské.

Ano, používáme roquefort. Vemte si třeba řízek. To je něco, co jsem si celý život myslela, že vzniklo v Argentině. Jedli jsme ho doma každý den. Když máma nevěděla, co uvařit, tak udělala řízek. No a pak jsem přijela do Česka a nestačila se divit. Ale my na něj dáváme ještě šunku, hodně sýra a máme z toho takovou pizzu. Abyste to pochopili, osmdesát pět procent Argentinců pochází z Itálie. A my uděláme pizzu prakticky z čehokoli.

Když se dívám na menu, Češi a Argentinci mají něco společného – lásku k sýru.

V Argentině je všechno se sýrem, dáváme ho i na steaky. Když jsem sem přijela, zamilovala jsem se do nivy, je to nejlepší sýr v Česku.

Jaký je váš typický zákazník?

Hlavně jsou to Latinos, v každém koutě Latinské Ameriky totiž najdete empanadas, akorát se třeba dělá z jiné mouky. V Argentině používáme pšeničnou mouku, v Mexiku je to zase kukuřičná mouka. Chodí sem i hodně cizinců a expatů a pomaličku už chodí i víc Čechů. Zajdou sem i starší lidé, přijdou na víno a empanadu, což je skvělé.

Budete muset zdražovat?

Po měsíci jsem se vrátila z Argentiny a není to dobré, stouply ceny nejen sýrů, ale tak nějak všeho. Stejný nákup, který stál dřív sedm tisíc korun, teď stál jedenáct tisíc. Budeme muset ceny trochu zvýšit, nedá se nic dělat.

Uvažujete o nějaké expanzi?

Budeme mít větší výrobu. Budeme dodávat empanady do různých podniků, bister, barů. Do budoucna bychom chtěli dodávat i do více měst.

Manžel o vás říká, že jste srdcem podniku. Jak se to projevuje?

(Do hovoru se vkládá Diego) Byl to hlavně její nápad, sdílet tu naši lásku k empanadas. Sám pocházím ze světa informatiky, takže spíš pomáhám s technickými záležitostmi. Na druhou stranu mě hrozně to bistro baví, rád mluvím s lidmi, baví mě vysvětlovat, odkud empanadas jsou. Romi do toho dává hrozně moc energie a vášně, která je nakažlivá. Moc rád se dívám na lidi, jak ochutnávají empanadu poprvé, jak zažívají tu explozi chutí. To je tak nádherné.

(Romina reaguje) On furt krade empanady a rozdává je! Já je dělám s láskou, ručně, jednu po druhé, trhá mi to srdce! (smích)