Z parketu Marka Trúchleho: Příchod vymodlené inflace

Sídlo ECB ve Frankfurtu,

Sídlo ECB ve Frankfurtu, Zdroj: CTK

šéf ECB Mario Draghi
Šéf ECB Mario Draghi
Guvernér ECB Mario Draghi
Sídlo ECB ve Frankfurtu.
ECB
8
Fotogalerie

Od ekonomické krize jsme svědky nekonvenčního jednání centrálních bank vyspělých zemí. Americký Fed jako první sáhl ke snížení úroků k nule a aby toho nebylo málo, tak ještě přidal nákupy dluhopisů v řádu vyšších desítek miliard. Následovala Bank of Japan, ECB a další (ČNB mezi nimi).

 Jako hlavní cíl si tyto instituce vytyčily nastartovat inflaci v jimi spravovaných distriktech. Poslední výsledky indexu spotřebitelských cen (CPI) naznačují odlepení od pásma okolo nuly, když v USA rostly meziročně ceny o 1,7, v eurozóně o 1,1 a například v Německu o 0,7 procenta.

V USA jsme blízko cíle dvou procent, v evropském měnovém prostoru jsme minimálně na půli cesty. Německo se svým typickým strachem z inflace pramenícím ještě z dob Výmarské republiky volá po možnosti zavedení vlastních monetárních opatření. Pokud inflace opravdu protne hranici dvou procent, ECB už nebude nucena nakupovat dluhopisy a bude moci přizpůsobit úrokové sazby aktuálnímu tržnímu prostředí.

Tak aspoň zní opakovaná rétorika Maria Draghiho, že necílí hodnotu měnového páru či ekonomického růstu, ale růst cenové hladiny. Situace na trzích však může ihned začít eskalovat. Dluhopisy zemí na periferii EU (Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko) rozhodně nebudou držet na výnosech stávající úrovně (logicky zde znovu vyvstane riziko, že obávaný černý Petr zůstane v rukou reálných investorů, ne centrálních bank).

Státy už nebudou mít tak snadnou správu svých dluhů — a to jsme teprve na začátku domina zvaného kapitálové trhy. Přelití negativního sentimentu do cen akcií a nemovitostí na sebe nenechá dlouho čekat. Navíc zde máme supervolební rok a nemyslím si, že by trh tentokrát tak rychle strávil debakly typu brexit, americké volby či italské referendum. Osobně vidím potenciál pro vyslovení dalšího argumentu podporujícího pokračování nastavené měnové politiky. Jestli se tak nestane, můžeme se „těšit“ na velké turbulence na kapitálových trzích.

Největší strach nahání právě ona bezprecedentnost. Mnohdy na mě působí i vyjádření samotných představitelů strážců měny, že trochu tápou a nevědí, jak vybruslit z této situace s patřičnou grácií. Budu ale věřit, že vědí, co dělají.

Autor je makléřem Patria Finance