Dnešní nároky na partnera je těžké najít v jednom člověku, říká socioložka

Markéta Šetinová

Markéta Šetinová Zdroj: Terezie Kosíková

Markéta Šetinová
Markéta Šetinová
3
Fotogalerie

Markéta Šetinová je socioložka a psychoterapeutka. Sociologii vystudovala na univerzitě v Oxfordu, kde se zabývala hlavně sociální psychologií. V doktorském studiu sociologie pokračuje na Univerzitě Karlově. V současnosti se věnuje partnerským vztahům. A to jak ve své psychoterapeutické praxi, tak výzkumně ve spolupráci se Sociologickým ústavem Akademie ČR. Ve svém výzkumu se snaží odpovědět na otázky v oblasti hledání partnera a vztahů. V neposlední řadě píše blog Moderní láska o seznamování a jeho podobách v dnešní době. Markétu můžete sledovat i na FB a IG.

Jsou dnešní lidé osamělejší než dřív? A pokud ano, jak to proměnilo proces randění či samotné vztahy?

Máme čím dál více dat, která ukazují, že samota vzrůstá – někdy se mluví až o její epidemii. To asi do jisté míry souvisí s vyšší individualizací ve společnosti. Spoustu našich aktivit, ať už je to zábava, práce či komunikace, se přesouvá do kyberprostoru. Lidé jsou sice propojení, ale fyzicky vlastně často sami. S tím souvisí i úpadek komunitního života, čím dál více činností se dá dělat individuálně online – učit se nový jazyk, poslouchat hudbu, sledovat přednášky – takže není potřeba se kvůli tomu scházet a budovat komunitu.

Toto pochopitelně ovlivňuje i seznamování. Mladí lidé se mezi dvacítkou a třicítkou hodně zaměřují na své kariéry, na své studium, vztahy jdou trochu do pozadí. Když pak začnou přemýšlet o partnerském vztahu a rodině, často jim chybí prostředí, kde by partnera mohli poznat. Nejčastěji se lidé seznamují ve škole, přes kamarády, v práci. Na těchto třech místech se tvoří silné vztahy, ale škola končí kolem pětadvaceti let, v práci se lidé tak často nemění, pokud tam nepoznáte někoho hned na začátku, a kamarádi jsou také něco, co se s věkem ustálí a nový příliv není tak velký. Moji klienti často zmiňují, že se jednoduše nemají kde seznámit.

A je to špatně, že jsme individualističtější? Že se mladí lidé už tak nesoustředí na partnerství, ale více i na svůj osobní rozvoj a kariéru?

Nemyslím, že to musí být nutně špatně, ale sociální kontakt zřejmě souvisí se spokojeností jednotlivců. Výzkumy spokojenosti naznačují, že lidé se silnou sociální sítí jsou v životě spokojenější, žijí déle, jsou zdravější. Ale nechtěla bych tady kreslit úplně silnou kauzální linku. Pokud někomu vyhovuje, že žije sám, tak je skvělé, že tu možnost má. Spokojenost a životní smysl lze najít i v jiných oblastech než jen v mezilidských vztazích.

Když člověk nemá partnera, může pak ze strany společnosti docházet k vyloučení či diskriminaci. Přesto však člověk může mít v dnešní době silnou sociální síť, i pokud není v tradičním partnerství?

Určitě. Společnost je navíc k single lidem čím dál otevřenější, média i popkultura zobrazují single život převážně pozitivně. Na druhou stranu – po třicítce začne okolí na nezadané lidi vyvíjet často tlak. Jako psychoterapeutka nejčastěji pracuji se single lidmi a ti rady svého okolí, aby si našli partnera a založili rodinu, zmiňují celkem pravidelně.

Dříve a častěji to slýchají ženy, kde se k tomu připojuje ještě téma biologických hodin. Tlak blízkých může vést k tomu, že se lidé pro partnerský vztah rozhodnou i přesto, že by si tuto cestu dobrovolně nevybrali. To pak ke zmíněné spokojenosti samozřejmě úplně nevede.

Genderové role se projevují i při seznamování přes internet

Je stále zřetelný rozdíl mezi chováním mužů a žen při seznamování a randění? Nebo se to s postupnou emancipací vyrovnává?

Ano, rozdíl tam pořád je. Osobně mi přijde zajímavé, že se genderové role silně projevují i v seznamování přes internet. Pro spoustu žen je na seznamkách velkou bariérou muži napsat a oslovit ho jako první. Založí si profil, ale nikomu nepíší a na zprávy jen odpovídají. Zatímco mužům většinou nikdo nepíše, takže musí být těmi aktivními. Pro nemalé procento mužů je to náročné, protože jsou situací tlačeni do pozice psát desítkám i stovkám žen, aby dostali vůbec nějakou odpověď. Odpověď často nepřichází, protože ženy bývají naopak zprávami na seznamkách zavaleny, a tak už na všechny neodpovídají. Takže je to takový začarovaný kruh.

Druhý genderový aspekt seznamování souvisí s tím, čemu v sociologii říkáme sňatkový trh – tedy dynamika párování. Pro muže mezi dvaceti a třiceti lety je seznamování zvlášť náročné, protože preferují své vrstevnice. Ale ženy mezi dvaceti a třiceti jsou atraktivní skoro pro všechny muže od dvaceti do padesáti. Mladí muži mají tedy seznamování objektivně trochu těžší. Stejně jako ženy mezi pětatřiceti a čtyřiceti, které v tomto věku kvůli sobě nebo kvůli tlaku okolí většinou už intenzivně přemýšlí o rodině či partnerském vztahu. A zase mají zájem o své vrstevníky, muže kolem čtyřiceti. Jenže ti jsou žádaní i mezi mladšími ženami, takže konkurence je zde zase větší.

A nezmění se toto chování s postupnou emancipací žen?

Ano, tendenci ke změnám určitě pozorujeme a jsou i seznamky, které s gender normami cíleně pracují. Třeba seznamka Bumble, která byla zvolená seznamkou roku 2017. Revoluční je v tom, že dovoluje navázat první kontakt pouze ženám. Aby mezi dvojicí vůbec vzniklo propojení, musí to být právě žena, která konverzaci začne. Aplikaci si chválí muži i ženy, protože údajně vede ke smysluplnějším konverzacím a častěji i ke schůzce. Ale pokud vím, v Česku zatím nefunguje.

Bezpochyby jsou ženy v seznamování čím dál emancipovanější i u nás, ale na druhou stranu se ve své psychoterapeutické praxi občas setkávám i s velmi vzdělanými ženami, pro které je náročnou mentální aktivitou dostat se do emancipované role a být tou, která první oslovuje či zve na schůzku.

A je to pak těžké i pro muže? Že jim někdo „bere“ jejich zakořeněnou roli a pozve je na rande?

Je těžké to zobecňovat. Jedna z největších seznamek si na genderové normy dělala výzkum a vyšlo jí, že muži jsou za kontakt od žen rádi a spíše jim zalichotí, když je žena pozve na schůzku. Procento mužů, kteří by to brali jako urážku nebo ohrožení, už je spíše malé. Samozřejmě je část mužů, kteří hledají submisivnější partnerku, kterou budou moci dobývat, ale i ti na první kontakt, myslím, reagují vesměs pozitivně. Ve své praxi se tedy snažím ženy v aktivitě spíše podporovat a nevzpomínám si, že by se některá setkala vyloženě s negativní mužskou reakcí.

Lidé dnes mají tolik možností, že je pro ně těžké udělat závazek

Studie ukazují, že určitá část mladých lidí chodí na seznamovací aplikace z nudy a část aby si nahnala sebevědomí. Pokud už nerandíme jen kvůli sňatku, změnil se s časem i účel randění?

Pokud to vezmeme takto historicky, tak forma seznamování se určitě proměňuje. Za poslední dvě dekády je seznamování více o zábavě a ne „jenom“ o hledání partnera. Avšak i přes bouřlivé titulky v médiích data ukazují, že ve srovnání s generací našich rodičů nejsou dnešní mladí nijak divočejší či nevázanější. Se sexem pořád začínají v průměru kolem osmnácti let a mají podobný počet sexuálních partnerů jako jejich rodiče. Seznamování je ale díky technologiím jednodušší, nové single lidi máte pořád na dosah ruky ve svém mobilu.

Ale se snadnějším objevováním nových partnerů přichází i stav, kterému se říká paradox výběru. Máte tolik možností, které nikdy nekončí, že je těžké udělat závazek. V jednu chvíli si totiž musíte říct, že tohle rande je na nějakou dobu to poslední a posunout pozornost od seznamování k budování vztahu. A to je pro některé lidi náročné. Je to fenomém popsaný v literatuře partnerských vztahů a setkávám se s tím i ve své praxi. Pro klienty je těžké se pro někoho rozhodnout, když v mobilu mají stovky, ne-li tisíce dalších potenciálních partnerů: „A co kdyby někdo z nich byl lepší než ten, se kterým teď piju drink?“

Takže jsme hodně vybíraví? Nebo je to tím, že díky velkému množství možností věříme na „toho pravého“, kterého chceme potkat?

Jedním z faktorů jsou vysoké nároky. My dnes od partnerů očekáváme docela dost a to je jedna z věcí, která se historicky proměnila. Dříve byla očekávání od partnera v porovnání s dneškem minimalistická – další síla do domácnosti, schopnost postarat se o děti, něco vydělat. Přátelství lidé nacházeli ve své komunitě, měli silnější vztahy s širší rodinou. My teď od partnerů očekáváme zaprvé toto historické minimum, ale také hluboké přátelství, skvělý sex, podporu, sdílení, seberozvoj… Je toho spousta a to je někdy náročné najít v jednom člověku. To také bývá velké téma v mých konzultacích, představy o budoucím partnerovi jsou někdy velmi široké a těžko splnitelné.

Je paradox výběru dobrou strategií? Vyplývá z výzkumů, že existuje ten jeden opravdu skvělý či pravý partner?

Vyplývá spíše, že potenciálně kompatibilních partnerů je docela dost. Asi pro každého z nás nebude na světě jen ten jeden či ta jedna pravá (neboli „soulmate“) a za to můžeme být rádi. Seznamování by pak bylo docela náročné. Myslím si, že partnerství a láska není nic, co by bylo černobílé a co buď mezi dvojicí je, nebo není. Je to spíše něco, na čem se dá pracovat a co lze rozvíjet. Být dobrým partnerem či partnerkou je dovednost, která se dá naučit.

Měli bychom tedy energii přesunout z neustálého hledání do toho, abychom se my sami stali dobrými partnery?

Ano. Myslím si, že to je práce na obou stranách. Určitě chcete najít někoho, kdo se k vám bude hodit, bude mít podobné hodnoty a představy o partnerském životě. Ale na druhou stranu je to i práce sama na sobě, musíte dobrého partnera najít, ale zároveň se jím či jí i stát.

V online seznamování má zásadní roli právě profil s fotkami. Dle něho se často daný člověk rozhodne, zda se s druhým potká i reálně. Neprohlubuje to ještě více narcisismus dnešní doby a povrchnost při navazování vztahů?

Tak seznamování v prvních fázích povrchní je. Otázkou je, zda tomu kdy bylo jinak. Teď to možná díky seznamkám jen více bije do očí. Ale je pravda, že bez hezké fotky je náročné přes online seznamku zaujmout. Výzkumy dokládají, že uživatelé s atraktivnějšími fotkami mají nepříliš překvapivě více zpráv a kontaktů. Další výzkumy pak navádějí, která fotka bude mít větší úspěch. Například momentky, kde člověk dělá nějakou aktivitu, třeba vaří nebo hraje na kytaru, vzbuzují u protějšků vyšší zájem než fotky, kde se člověk jen směje. Naopak fotky, kde člověk pije alkohol nebo je s dětmi či s druhým pohlavím, jsou méně úspěšné.

To je zvláštní, že fotky s dětmi nejsou žádané, takových fotek například na Tinderu není zrovna málo. Takže to na ženy neplatí?

Obecně ne. Na fotkách protějšku trávíme totiž spíš sekundy než minuty a rozhoduje první dojem. Většina lidí tedy neluští, zda to dítě je vaše, nebo zda to je vaše neteř, synovec. A singles, především ti mezi dvaceti a třiceti, často hledají bezdětné partnery. Dítě na fotce pak berou jako signál, že uživatel už nějakou rodinu má.

Mladí lidé jsou otevřenější alternativním formám soužití

Jaké jsou největší rozdíly v tom, jak přistupuje dnešní mladá generace k partnerským vztahům a jak k nim přistupovali jejich rodiče (lidé, kteří měli v 90. a 80. letech děti)?

Partnerské preference se zas tolik neproměnily. Zrovna jsme na to s kolegyní ze Sociologického ústavu připravovaly malé srovnání napříč posledními dvěma generacemi a lidé stále hledají partnera, který bude zodpovědný, inteligentní, otevřený dětem a partnerskému životu. V oblasti partnerských vztahů ale jasně zaznamenáváme ty proměny, o kterých se hodně mluví: lidé se méně berou a mají děti později či vůbec. Mladí lidé jsou také otevřenější různým alternativním formám soužití: od velkého nárůstu nesezdaného soužití až po menší extrémy, jako jsou polyamorní vztahy, kdy lidé mají paralelně více partnerů. Vypadá to, že častější je také oddělování lásky od sexu. Populární je například koncept friends with benefits (přátelství s výhodami), kdy spolu dvojice sexuálně žije a tráví čas, ale nedefinují se jako partneři.

V dnešní době je skoro padesátiprocentní rozvodovost. Stejně tak jsou dnešní mladí lidé, právě i kvůli zkušenosti z rozvodů jejich rodičů, k manželství jako instituci nedůvěřiví. Budou v budoucnu vůbec mladí lidé ještě ochotní do manželství vstupovat?

Ukazuje se, že počet manželství dlouhodobě spíš klesá. Posledních pár let bylo na svatby ale zase silných, takže kdoví, jak to bude pokračovat. Ale pokud porovnáme míru sezdanosti s generací našich rodičů, tak pokles je znatelný. Také se čím dál více dětí rodí mimo manželství, v roce 2016 to byla polovina všech narozených dětí. Menší víra v instituci manželství mezi mladými tedy zřejmě je.

Legislativní výhody plynoucí z manželství jsou ale v Česku pořád velké a stále je to silná společenská norma, takže bych řekla, že ještě pár dekád se z manželství úplně ohrožený druh nestane. V našem výzkumu partnerských preferencí stále naprostá většina mladých lidí uvádí, že s manželstvím do budoucna počítá.

Mají mladí lidé fobie ze závazků? 

Závazek je rozhodně velkým tématem v partnerských vztazích a k dnešnímu seznamování často patří i konverzace, kdy si dvojice svůj vztah definuje. Takže spousta mladých lidí se závazkem vlastně pracuje a přeformuluje si ho tak, aby jim vyhovoval. Manželství nutně nemusí být na celý život. Rozvod je možností, pokud by to neklapalo. I sexuální vztahy mimo dlouhodobý vztah jsou tématem, které některé páry řeší dohodou.

A přidává individualizace i k tomu, že se v budoucnu nebude život trávit jen s jedním dlouhodobým partnerem, ale že jich za život změníme více, podle toho, jak se sami budeme měnit?

Ano. A myslím, že takto to už do jisté míry je. Říkáme tomu sériová monogamie. Je už jen málo lidí, kteří mají jednoho partnera po celý svůj život. Dnes mají lidé ve chvíli, kdy zakládají rodinu či vstupují do manželství, za sebou v průměru tři až čtyři vztahy. A protože se část manželství následně rozpadá, tak v následujících fázích života navazují další vztahy. Je možné, že míra tohoto fenoménu bude vzrůstat i vzhledem k vysokým nárokům, které v dnešní době vůči svým partnerům lidé mají. Pak možná budou častěji reflektovat to, že v určité životní fázi se k nim hodí jiný člověk.

Není paradoxní, že dnes vztahy postrádají stabilitu a celoživotnost, přestože v minulosti byl většinou první vztah zároveň tím posledním? Jak to, že naše zkušenosti z randění a předchozích vztahů nevedou k tomu, že si vybereme správného partnera, se kterým dokážeme mít i onen dlouhodobý vztah?

Řekla bych, že je to tím, že lidé se v průběhu života mění. A je velmi těžké odhadnout, jakým směrem se v budoucnu budete měnit vy a jakým váš partner. Očekávání od partnera v pětadvaceti a ve třiceti se může proměňovat během následujících dekád, stejně jako se zřejmě budete proměňovat vy. Spousta párů to zvládne a proměňují se spolu. Ale pořád bude určitá část lidí, kteří se vydají každý jinou cestou a pak se více či méně kultivovaně rozejdou. I přesto bychom ale měli jako společnost podporovat, aby se lidé před nějakým větším závazkem dobře znali a pak na svém vztahu pracovali. Rozchodu to možná nezabrání, ale samotný průběh vztahu může díky tomu být příjemnější.