V roce 2007 získal čestné uznání UNESCO za výchovu k lidským právům a v současnosti patří mezi nejvýznamnější festivaly svého druhu. V čem podle koordinátorky Jednoho světa v Olomouci Zuzany Marešové spočívá vliv dokumentů na jejich diváky? Mohou festivalové snímky zasáhnout proti porušování lidských práv?
Z jakých úhlů pohledu s účastníky festivalu na téma domova nahlédnete?
Dramaturgie je letos opravdu velmi různorodá, k tématu hledání domova lze zařadit spoustu snímků. Kolegové z Prahy ústřední téma vymysleli na základě obecných úvah o současné migrační situaci. V Olomouci budeme tuto situaci reflektovat uvedením filmu Amal, který se věnuje syrským uprchlíkům snažícím se integrovat do běžného života v Německu. Hodně filmů, které by se adekvátně věnovaly migrační problematice, třeba přímo zemí, kde válka probíhá, je však teprve ve vývoji a počítáme s tím, že budou uvedeny příští rok. Zatím jsme zařadili filmy soustředící se spíše na integraci. V dalších programových kategoriích budeme zkoumat nejrůznější formy hledání domova, ať je to mimo jiné vyloženě sociální začleňování nebo sexuální naplnění lidí s handicapem.
Proč je důležité reflektovat na festivalu právě téma migrace? Myslíte si, že na toto téma nahlíží klasická média pouze povrchně bez hlubšího kontextu?
Jak která. Nemůžeme říci, že by migrační situace byla neadekvátně reflektovaná ve všech médiích, ale je pravdou, že zdroje bulvárnějšího charakteru situaci zhoršují. Určitě je proto dobré, když festival informace týkající se migrace ještě doplní. Je velice důležité nevstřebávat informace jen tak, jak nám je média servírují, ale sami si je dohledávat. Ostatně tuto problematiku každoročně řešíme v rámci jedné z tradičních programových kategorií Moc médií. Letos v rámci ní uvedeme film Pomozte najít Sunila Tripathiho, který pojednává o nebezpečí šíření mystifikací prostřednictvím sociálních sítí. Děj filmu je ukázkou novodobého honu na čarodějnice po tom, co je zmizelý Sunil označen na sociálních sítích neprávem za teroristu. K tomuto tématu přijede s hosty debatovat například šéfredaktor Respektu Erik Tabery.
Jak může Jeden svět kultivovat aktuálně probíhající diskusi kolem migrace? Proč by se o kultivaci názorů měly festivaly jako Jeden svět snažit?
O kultivaci názorů na migraci se chceme snažit také tím, že spolupracujeme se sdružením profesorů Societas Cognitorum, které pořádá mnoho přednášek na téma migrace i mimo festival, a také s řadou odborníků. Proběhne velká beseda s panem profesorem Jařabem, což je bývalý rektor Univerzity Palackého. V rámci besedy s názvem „Američané, národ imigrantů? Mají co říci současné Evropě?“ si bude pokládat nejrůznější otázky - Hrozí Americe ztráta národní jednoty? Co my s podobnými problémy v Evropě? Čemu se v americké zkušenosti vyhnout a na čem se poučit, čím se inspirovat? Zároveň bude hledat odpovědi společně s diváky.
Hana Kulhánková, ředitelka festivalu Jeden svět, uvedla: „Dokumenty v kategorii Hledání domova reflektují evropskou společnost, která se kvůli přílivu běženců názorově polarizuje.“ Jak jste připraveni na názorovou polarizaci týkající se migrace, která může nastat při debatách po skončení snímků v této kategorii?
Počítáme s tím, že mohou vzniknout rozhořčenější debaty, ale myslíme si, že stěžejní roli bude hrát schopný moderátor, který situaci zvládne. Moderátor, který má přehled o problematice, je otevřený diskusi, je dobrý debatér a nemá jednostranný pohled na věc. Samozřejmě se budeme snažit k diskusi přizvat debatéry s různými názory a především máme za to, že je naše publikum dostatečně kultivované, že na toto téma dokáže vést konstruktivní debatu.
Dokáže film podle vás diváka zasáhnout více? Proč? Jaký vliv mohou mít dokumentární filmy se silným sociálním dopadem na své diváky? Mohou změnit i jejich chování?
Promítané dokumenty určitě mají potenciál své diváky do jisté míry změnit. Dokumentární filmy by měly mít aktivizační charakter. Silný vliv filmů na diváka mnohdy pramení i z osobních příběhů protagonistů, protože se divák může ztotožnit s příběhy konkrétních lidí. Dle mého názoru vizuální prezentace dokáže mnohdy diváka zasáhnout více než čtený text. Celkem šest filmů, které letos v Olomouci uvedeme, nese příznačné označení Social Impact. Jedná se o filmy, které překračují svou základní funkci a stávají se lidskoprávní kampaní přesahující plátno kina. Mají reálný společenský dopad. Tvůrci takových filmů si kladou za cíl něco změnit, chtějí ovlivnit postoje a chování lidí, a často se jim podaří dosáhnout i takových úspěchů, jako je celospolečenská změna na úrovni legislativy. Je jím například film Sonita, který je o mladé afghánské rapperce, která startuje kampaň proti nuceným sňatkům, nebo dokument V kožešině, což je snímek volající po zákazu chovu kožešinových zvířat. V Olomouci jsou pro nás zásadní i debaty po skončení filmu, při nichž návštěvníci mohou probírat řadu možností, jak lze na situaci dále reagovat a zabývat se jí.
Proč si myslíte, že je důležité, aby se debata po skončení filmu uskutečnila?
Během sledování filmu vyvstane asi ve všech hlavách návštěvníků řada otázek, které by neměly zůstat bez odpovědí. Pokud by debata chyběla, odcházeli by domů s něčím neuceleným, co by možná ještě potřebovali více ventilovat. Debatou jim poskytujeme možnost, aby tyto nejasnosti ze sebe dostali a pobavili se o tématu s někým, kdo mu rozumí, čímž si problematiku více objasní. Může také vzniknout diskuse, když se ve filmu objeví názor, se kterým divák nesouhlasí. Pak je dobré, když dá svůj názor veřejně najevo. Snažíme se vést lidi k tomu, aby se nebáli říct, co si myslí.
Nepřijdou se na promítané filmy podívat spíše lidé, kteří se o jimi zobrazovanou problematiku zajímali už dříve?
Skladba publika je různorodá, přicházejí ti, co o tématu ví hodně, ale i úplní laici. Mezi diváky jsou přirozeně lidé, kteří se budou chtít účastnit proto, že se o téma aktivně zajímají a sami si vyhledávají informace. Publikum se ale skládá i ze spousty lidí, kteří si chtějí rozšířit své obzory, protože o tématu tolik neví a mohlo je zaujmout na základě anotace filmu, zhlédnutí traileru nebo výběru hosta na debatu.
Účastníci festivalu jsou především studenti, kteří pádem komunistického režimu získali v životě řadu nových příležitostí. Kromě jiných je to i možnost neomezeně cestovat nebo studovat v zahraničí. Souvisí s tím i to, jak dnešní generace mladých lidí vnímá domov? Má pro ně jinou definici než generace předešlé?
Loňský ročník nám ukázal jednu zajímavou věc, která nás velice potěšila - diváky Jednoho světa nejsou především pouze studenti. Složení publika je neuvěřitelně různorodé, jak věkově, tak profesně a názorově. Poukazuje to na fakt, že informací a vzdělávání chtiví jsou nejen studenti, ale mnoho lidí napříč naší společností, a to je skvělé. Co se týče toho, jak mladí lidé vnímají domov, nemůžu úplně generalizovat a ani by to nebylo správné. Myslím si ale, že dnešní generace je úplně někde jinde. Když vedeme debaty napříč generacemi, je cítit generační rozdíl, mladí lidé jsou mnohem více otevření, jsou schopní si domov najít kdekoli na světě. Na své domovině nelpí tolik jako generace, která možnost cestovat a poznávat svět neměla.
Proč by si měli nejen studenti utvářet názor i na základě nadrámcových informací, které mohou získat mimo jiné z dokumentárních snímků nebo různých debat, jež se vztahují k aktuálním tématům?
Patří to k obecné touze a povaze, kterou by člověk měl mít. Každý z nás by v sobě měl mít zakódovanou chuť vzdělávat se a dohledávat si informace. Podle mě tohle pak vede k tomu, že lidé automaticky Jeden svět navštěvují a rozšiřují si i díky němu své obzory.
Součástí festivalu je literární soutěž pro studenty středních škol. Proč chcete aktivně do festivalu zapojit i středoškoláky?
Je důležité, aby studenti byli schopní zabývat se těmito tématy už od útlejšího věku, reflektovat je a hlavně vyjadřovat své názory. Z mého pohledu jsou žáci ve školách stále méně o problémech zvyklí diskutovat. Ztrácí tak schopnost prezentovat své názory v rámci veřejné debaty. Opět bych ale nerada generalizovala a myslím si, že situace se postupně zlepšuje. Literární soutěž pro středoškoláky je právě takovým způsobem, kterým mohou studenti vyjádřit své myšlenky a názory na papíře a komunikovat je veřejně.
Speciálními projekcemi se kromě středoškoláků zaměřujete na seniory. Jaký zájem o projekce mají v Olomouci?
Zájem mají velký. Snažíme se cílit nejen na seniory z Olomouce, ale svážíme na projekce do Divadla hudby i seniory z okolních měst. Spousta z nich je velice aktivních. Jde hlavně o integraci seniorů do kulturního života. Na projekci jsou našim seniorům k dispozici asistenti z řad našich dobrovolníků, je pro ně přichystáno občerstvení a je zajištěn jejich odvoz. Mají zkrátka veškerý servis, aby pro ně byla návštěva projekce i přes jejich pokročilý věk co nejjednodušší. Letos pořádáme hned dvě seniorské projekce českého filmu Nebezpečný svět Rajka Dolečka od režisérky Kristýny Bartošové, která bude přítomna i na pofilmové debatě. Odpolední projekce je již zcela naplněna seniory ze seniorských center, projekce v 11 hodin je však určena široké veřejnosti. Pokud tedy máte aktivní prarodiče, neváhejte a vezměte babičku a dědu do kina!
V čem se liší reakce seniorů po zhlédnutých snímcích od reakcí na projekcích pro mladší generace diváků?
Otázky a následná debata se pohybují v jiných mezích, což se odvíjí od věku, zkušeností, vzdělání a názorů. Studenti mají často úplně odlišnou formu otázek, přemýšlejí o věcech zcela jinak než člověk, který něco zažil a má některé názory pevně zakódované. Zejména pofilmové debaty v rámci projekcí pro žáky základních škol mají často zajímavý průběh. Děti mají velice otevřenou mysl a ptají se na otázky, které moderátor nemůže dopředu očekávat. U studentů středních škol pak sledujeme dvojí tendenci. Jsou studenti, kteří nás odzbrojují svou aktivitou a přehledem, který se nebojí dát před spolužáky najevo, a pak tací, kterým jsou naopak takové projevy proti srsti a drží se raději zpátky. Senioři většinou velice oceňují, že si mohou na dané téma popovídat jak s přizvaným odborníkem, tak mezi sebou.
Co musí dokumentární film kromě odpovídajícího tématu splňovat, aby se na festival dostal? Vybíráte snímky do Olomouce sami nebo vám Praha doporučuje, jaké snímky by se měly na regionálních festivalech objevit?
Hrubý předvýběr dělají pražští kolegové, kteří mají svůj hodnotící systém, jež akceptujeme následně i my při výběru snímků pro Olomouc. Z přihlášených snímků hodnotí tematické a vizuální zpracování, adekvátnost, souznění s tématem konkrétního ročníku. Po výběru snímků, které se budou promítat v Praze, vyjednávají následně práva na uvedení filmů na regionálních festivalech. Z konečného výčtu vyberou v Praze na seznam zhruba padesát filmů, z nichž můžeme vybírat. Vyjednání práv je s tolika uvedeními mnohdy komplikované, jelikož festival probíhá v dalších 32 městech a občas se tak stane, že námi vytoužený snímek na poslední chvíli z výběru vypadne. To se letos přihodilo například s filmem Winter On Fire, který se zabýval konfliktem na Ukrajině. Film dokonce získal nominaci na Oscara, Netflix se však na poslední chvíli bohužel rozhodl neudělit práva na jeho uvedení. Hodně také o dramaturgickém výběru debatujeme s ostatními městy, každé město má potřebu reflektovat jiná témata, která souvisí s problémy, jež musí řešit. V Olomouci jsme se letos snažili o co nejrůznorodější dramaturgii, která by otevřela co nejvíce možných témat.
S Jedním světem souvisí i program Promítej i ty!. Pokud lidé splní podmínky, mohou festivalové filmy legálně promítat kdykoli a komukoli. Proč tato možnost vznikla?
Promítej i ty! sdružuje snímky, které se na festivalu objevily v minulých letech. Jsou to filmy s nejlepšími ohlasy, a proto organizátoři vyjednali možnost, aby je bylo možné uvádět i v rámci tohoto projektu. Díky Promítej i ty! může být informační platforma ještě rozšířenější. Především je však tento projekt o podpoře dokumentárního průmyslu. Filmy je totiž možné stáhnout zcela legálně a navíc zdarma, takže projekt buduje u lidí pozitivní návyk konzumovat produkty filmového průmyslu legální cestou.
Letošní ročník přichází s novou kategorií Mezi druhy, která se soustředí na dialog mezi člověkem a jinými nelidskými druhy – zvířaty, ale i umělou inteligencí. V čem je tato nová kategorie důležitá?
Pro mě je to rozšíření tematického rámce a základního fokusu festivalu, kterým jsou lidská práva, o další pohled na práva jiných forem života. My v Olomouci jsme v rámci této kategorie vybrali film V kožešině, který se zabývá kožešinovými farmami v Norsku a pojednává nejen o tom, jak se na těchto farmách zachází se zvířaty, ale také o komunikaci mezi zvířaty a lidmi, jaká práva bychom zvířatům měli přiznávat a nepřiznáváme.
Jedna ze zahajovacích projekcí festivalu 7. března v Praze se uskutečnila v Autonomním sociálním centru Klinika. Tímto způsobem se Jeden svět rozhodl veřejně podpořit Kliniku, která je pražským centrem pomoci migrantům a ukázkou občanské solidarity v České republice. Proč by se měly festivaly tímto způsobem vyjadřovat i k aktuálnímu dění, které s nimi souvisí?
Festival se připravuje nějakou dobu, má už předem dáno, čím se bude zabývat. Jedná se však o natolik živý organismus, který je neustále v pohybu, že je schopný reagovat na aktuální problémy. Organizátoři musí být natolik flexibilní, aby byli schopni organizačně vymyslet záležitost, jako je třeba zařazení projekce na Klinice. Festival Jeden svět má určitý cíl - informovat lidi a zabývat se lidskými právy. Pokud vznikne za pochodu mezi přípravami podobná událost, festival by měl na toto aktuální dění reagovat.
Čím si Jeden svět získal takový ohlas? Jaký další růst festivalu plánujete do budoucnosti?
Myslím, že základem festivalu je kvalitní nabídka filmů, která prochází pečlivým výběrem. Vůbec nejde o kvantitu, ale o kvalitu. To nám asi získává diváky, kteří vědí, že když přijdou na festival a zaplatí si vstupenku, tak za ni dostanou to, co očekávají. Přidanou hodnotou, která divákům může dát něco navíc, je rozhodně i zmiňovaná debata s adekvátními aktéry po každém filmu. Co se týká růstu a rozšiřování konkrétně u nás v Olomouci, je organizace komplikovanější v tom, že probíhá na dobrovolnické bázi. Všechno se tedy odvíjí i od lidských zdrojů, osazenstvo organizačního týmu se hodně mění. Chuť rozšiřovat nabídku festivalu tady ale samozřejmě je - a není malá. Růst by se pak určitě týkal jak rozšiřování hlavního programu, tak i rozšiřování programu doprovodného a spolupráce s nejrůznějšími sdruženími a spolky.
Souvisí s rozšířením i stále větší zkvalitňování doprovodného programu?
Doprovodný program sice není pro festival nejpodstatnější, to stěžejní je v hlavním festivalovém programu, nicméně my v Olomouci si myslíme, že nabídka kvalitního doprovodného programu je hodně důležitá, protože nabízí další rozšíření tematického rámce a informovanosti. Problémy je možné komunikovat i jinými prostředky, ne pouze filmem. Může jít o například fotografickou výstavu, nějaký jiný umělecký druh nebo o zajímavou přednášku.
