Hvězdná chvíle al-Džazíry, televizní stanice financované katarským státem, přišla s arabským jarem. Pětadvacátého ledna 2011 přetékalo náměstí Osvobození (Tahrír) v egyptské metropoli Káhiře tisícovkami demonstrantů. Začalo povstání obyvatel, které nakonec vedlo ke svržení režimu Husního Mubaraka.
Zatímco provládní egyptské programy vysílaly pravděpodobně archivní záběry poloprázdného káhirského centra, al-Džazíra přenášela dění přímo z místa. Vydala se cestou na vlastní pěst a nešla po ní poprvé – už o týden dříve informovala jako jediná o nepokojích v Tunisku. V obou případech televize využila snímků a sekvencí, které natáčeli sami účastníci vřavy. K tomu přidala živé přenosy a arabská revoluce se rozletěla do éteru.
Dědictví po BBC
V mezičase, který od oněch událostí uplynul, se al-Džazíra začlenila do první ligy mezinárodní mediální branže. Založena byla přitom mnohem dříve, už v roce 1996. Stalo se tak poté, co se britská BBC rozhodla odejít z Blízkého a Středního východu. Situace šikovně využil tehdejší katarský emír Hamád ibn Chalífa al-Sání a pracovníky britského vysílače přemluvil, aby zůstali a pracovali pro něj. Narodila se al-Džazíra, v překladu Arabský poloostrov (nebo také Meziříčí). Nový hráč na poloostrově Katar.
Vstupní investice vyšla na 150 milionů dolarů, v současnosti spadá televize do impéria Qatar Media. Jejím majitelem je panující rodina al-Sání. Angličtina se line ze studií al-Džazíry od roku 2006, kuriozitami jsou vysílání v turečtině a v bosenštině. Centrály má televize kromě Dauhá v Kuala Lumpuru, Washingtonu a v Londýně. Přenosy a zpravodajství z obrazovek úspěšně doplňuje webová verze aljazeera.com.
Stanice je v každém případě fenomén. Po dálkovém ovladači nebo internetu sahají všichni ti, kteří chtějí vědět více, než dovolují státem kontrolovaná média v oblasti Perského zálivu. Stejně tak si počínají lidé, kteří v oblasti nežijí. Doplňkovou službou je sdílecí platforma YouTube. Jediným vážným konkurentem, co se divácké obce týče, je saúdskoarabský vysílač al-Arabíja, založený v roce 2003 a hovořící rovněž anglicky.
Efektivní služebník
Paradoxem je, že za pomyslnou svobodou slova stojí kapitál al-Sáníů. To znamená, že v al-Džazíře nejsou vidět reklamy ani placené příspěvky. Hlavním mecenášem je Hamádův syn Tamím ibn Hamád al-Sání, který se ujal moci v roce 2013. Dalším zdrojem příjmů jsou podíly, které prodává stanice soukromým investorům.
Roční rozpočet pro kolos se třemi tisíci zaměstnanci činí 370 milionů dolarů. Vysílání s vydatnou pomocí satelitů má dosah do 310 milionů domácností, mluví se ve stu řečí. Pro srovnání: BBC živí 21 tisíc lidí, má na ně čtyři miliardy eur a oslovuje 372 milionů rodin. Efektivita je tak jednoznačně na straně Arabů.
Generální ředitel Mustafa Souag nedá na model al-Džazíry dopustit. „Vládnoucí rodina jakožto zdroj peněz nás chrání před tím, abychom se museli chovat komerčně a brát reklamu,“ zdůrazňuje. Rubem mince je kritizovaná „sebecenzura“ al-Džazíry čili až přílišný příklon k politické linii panujícího rodu. Kritici připomínají, že dobře je to dlouhodobě vidět na shovívavém zpravodajství o Bahrajnu, s nímž sedí Katar v Operační radě Perského zálivu. Už v roce 2011, když se Arabské jaro přelilo i do Bahrajnu, informovala al-Džazíra o nijak důležitých „nepokojích z náboženských důvodů“.
Ironie osudu
Sama televize nedá na svou nezávislost dopustit. Ohání se vysílacím kodexem, kde jsou prioritami vyváženost a neutralita zpráv. Ti, kdo ovládají oba jazyky, nicméně upozorňují, že relace v arabštině a angličtině jsou často diametrálně odlišné. Zatímco al-Džazíra English se zabývá mezinárodními tématy a tváří se liberálně, arabská verze čelí výhradám, že podporuje Muslimské bratrstvo a další radikální směry včetně syrských rebelů. To je voda na mlýn čtveřice nespokojených sousedů. Emírův vliv se nedá popřít, tvrdí.
Vadí i to, že ač stanice nabízí četné diskuzní pořady, v nichž padají výtky na hlavu různých režimů, v arabské mutaci aby je pohledal. Pro kritiky je to další minus.
Šéf anglického vysílání Giles Trendle se přesto ohrazuje: „Požadavek Saúdů na zavření al-Džazíry můžeme přirovnat k pokusu o potlačení základního lidského práva na svobodu projevu. Je to snaha zamezit přístup k nestranickému a nezfalšovanému zpravodajství,“ uvedl. „Nenecháme se ani šikanovat, ani přinutit, abychom mlčeli,“ ujistil.
Podporu mu vyjadřuje bývalý hlavní editor arabského vysílání BBC Ian Richardson. Poukazuje na saúdské útoky na britskou stanici v polovině devadesátých let, které vyústily v odstřižení BBC od satelitů. A dodal, že právě tehdy se zrodil úspěch al-Džazíry, protože se ujala 150 bezprizorních profesionálů. „Nebýt jich, začínali by od nuly a motali se v kruhu.“ Současné počínání Rijádu chápe, považuje ho však za ironii osudu. „Bez Saúdů by nebyla al-Džazíra tam, kde je.“
Íránský otazník
Ještě více do historie jde Trendleho někdejší kolega Roger Schafir. Podle něho připomíná současné pnutí v Zálivu rakouské ultimátum Srbsku v roce 1914. V té době, na prahu první světové války, se Rakušané domáhali zastavení veškerého srbského tisku, který se vyjadřoval neuctivě až nepřátelsky o císařství. „Bylo přitom jasné, a svědci to posléze připustili, že ultimátum posloužilo výhradně k tomu, aby bylo odmítnuto,“ napsal Shafir pro Guardian. Jinak řečeno, aby měla Vídeň záminku pro ozbrojený konflikt.
Zda by mohlo napětí v Zálivu vést až k tomuto konci, o tom se cudně mlčí. Analytici naznačují, že by se případná válka mohla snadno přenést do Íránu. Nejistá je role Spojených států. Možnosti vyhrotit situaci íránským směrem se snažil v uplynulých letech pokaždé zamezit Barack Obama, což nemusí být nutně případ Donalda Trumpa. Ten navštívil Rijád jen týden předtím, než začal poprask kvůli Kataru. Co přesně si šéf Bílého domu s královskou elitou řekl, prosáklo ven zhruba napůl. Známý je – následně popřený – 110miliardový vojenský obchod. Je možné, že al-Džazíra ví víc.
