BBC: David Cameron vejde do historie jako premiér brexitu

David Cameron

David Cameron Zdroj: ctk/AP

ČTK
Přestože během šesti let u moci dosáhl i dalších věcí, Davida Camerona si bude svět navždy pamatovat jako premiéra, který vyvedl Británii z Evropské unie. Ve své analýze to píše BBC.

Je to zvláštní epitaf pro lídra, který kdysi sliboval, že jeho strana přestane s věčným dohadováním o Evropě. A sotva se tak chtěl zapsat do historie. Cameron vedl konzervativce téměř 11 let. V moderních dějinách pouze Stanley Baldwin, Margaret Thatcherová a Winston Churchill strávili ve vedení této strany delší dobu. Cameron také vrátil konzervativce k moci po více než deseti letech v opozici.

Když se objevil na scéně v roce 2005, porazil v souboji o vedení strany známější soupeře. Tehdy chtěl vypadat jako konzervativec nového střihu - mladý, liberálně smýšlející, sociálně citlivý a hlavně moderní. V Cameronově straně nemělo být místo pro jedovaté hádky o EU, které za předchozích předsedů přivedly konzervativce na pokraj zničení.

Jeho tón se však změnil, jakmile v roce 2008 udeřila bankovní krize. Sociální reformy zůstaly na pořadu dne, ale doprovodil je tradiční konzervativní důraz na vyrovnávání rozpočtu prostřednictvím škrtů veřejných výdajů. Cameron vždy odmítal vidět mezi oběma cíli rozpor a tvrdil, že Británie může zvládnout „více za méně“.

Pragmatik nedůvěřivý k ideologiím

Sám sebe označoval za pragmatika nedůvěřivého k ideologiím. Podle BBC tak byl vždy schopný pozměnit své názory, aby odpovídaly dané situaci. Tato flexibilita mu umožňovala vytvářet spojenectví s politickými rivaly, hlavně s předsedou liberálních demokratů Nickem Cleggem, s nímž působil v první britské koaliční vládě od druhé světové války. Stejná pružnost sblížila později Camerona i s představiteli labouristů, se kterými společně podporoval setrvání Británie v EU. Zároveň šlo ale o vlastnost, která budila podezření a ke konci i otevřené nepřátelství ze strany Cameronových více ideologicky zaměřených konzervativních kolegů, kteří se ptali, zda za něčím vůbec stojí.

Britský premiér David Cameron v BruseluBritský premiér David Cameron v Bruselu|ctk/ap

Někteří konzervativci přijímali s nelibostí i Cameronův privilegovaný původ, neboť upřednosťňovali stranické lídry, kteří jako Margaret Thatcherová nebo John Major prošli státními školami a sami se vypracovali. Cameron byl prvním předsedou konzervativců od raných 60. let, jenž navštěvoval elitní sukromou školu Eton. Díky svému rodokmenu je také vzdáleným příbuzným i královny Alžběty II.

Spojitost s Panama Papers

V letošním roce také vyšlo najevo, že Cameronův zesnulý otec patřil mezi klienty panamské firmy Mossack Fonseca známé ze skandálu kolem Panamskýzch dokumentů. Cameron byl nakonec poprvé jako premiér přinucen zveřejnit daňové přiznání. Podle něj dostal od matky darem 200 tisíc liber (asi 6,4 milionu korun), čímž mohl obejít dědickou daň.

Před volbami v roce 2010 Cameron v první televizní debatě kandidátů na premiéra překvapivě nezvítězil nad liberálním demokratem Nickem Cleggem, jehož strana následně uspěla i ve volbách a konzervativci s nimi museli vytvořit koalici.

Cameron se ve 43 letech stal nejmladším britským premiérem za posledních bezmála dvě stě let. Koalice s liberálními demokraty navzdory očekávání vydržela celé pětileté funkční období a stihla zavést rozsáhlé reformy ve vzdělávání či důchodech.

David CameronDavid Cameron|ctk

Největší potíže tak Cameronovi překvapivě činila stále hlučnější a rebelantské pravé křídlo konzervativců, které začalo prosazovat referendum o setrvání Británie v EU. V srpnu 2013 významně utrpěla Cameronova autorita, když desítky konzervativních poslanců spolu s labouristy zablokovaly jeho plán na vojenský zásah v Sýrii. Cameron se tak stal prvním premiérem za posledních více než sto let, který prohrál parlamentní hlasování o důležité zahraničněpolitické otázce.

Dramatické referendum ve Skotsku a "vrnící" královna

Asi největší krizi v jeho premiérské funkci způsobil dramatický vývoj kolem referenda o nezávislosti Skotska v září 2014. Cameron tehdy narychlo zrušil účast na tradičních parlamentních interpelacích a spěchal na sever ve snaze zachránit jednotu Británie poté, co průzkumy naznačilymožnost vítězství kampaně za odtržení Skotska. Později se také musel omluvit královně, když vyšlo najevo, jak řekl, že „vrněla blahem“ v momentě, kdy ji informoval o tom, že Skotsko odmítlo nezávislost.

Způsob, jakým Cameron řešil skotské referendum, posílil představu, že je premiérem, který zkouší krizové scénáře a sám se začíná plně angažovat, až když se vše zdá být prohrané. Cameron tehdy na poslední chvíli nabídl nacionalistům ústupky. S referendem souhlasil v domnění, že navždy vyřeší spory kolem statutu Skotska. Podobná logika také vedla Camerona k tomu, že v lednu 2013 slíbil uspořádat hlasování o setrvání Británie v EU. V obou případech, ač pokaždé v jiném smyslu, se ukázalo, že šlo o ohromujícím způsobem chybný úsudek.

Slib referenda

Slib referenda padl v době, kdy konzervativci ztráceli podporu na úkor euroskeptické Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), o které se Cameron kdysi vyjádřil velice přezíravě. Ve volbách v roce 2015 nemusela být Evropa tak důležitým tématem, kdyby Cameron neslíbil referendum o EU. A UKIP získala jen jedno poslanecké křeslo. Největší vliv na kampaň ale neměla Evropa, ale zřejmě Cameronovo varování, že by volba labouristů ohrozila ekonomiku.

Cameronovo rozhodnutí uspořádat referendum ho brzy uvrhlo do složitých vyjednávání s ostatními evropskými lídry, když se snažil dosáhnout nové dohody, která by byla argumentem pro setrvání Británie v EU.

Ale kritici podle očekávání odmítli uzavřenou dohodu jako nedostatečnou ve srovnání s původními sliby, zejména pokud jde o otázku volného pohybu osob. Z muže, který nejprve „nic nevylučoval,“ pokud nedostane od Bruselu, co požaduje, se najednou stal vášnivý zastánce pokračujícího členství Británie v EU.

Pro mnohé v jeho straně šlo o příliš radikální posun. Konzervativci nechtěli Camerona následovat. Premiér musel opustit princip kolektivní odpovědnosti vlády a nechat ministry, aby prosazovali odlišná stanoviska, ač oficiální pozice kabinetu podporovala setrvání Británie v EU.

Nejbližší přítel mezi soupeři

Mezi stoupence brexitu se brzy zařadil i bývalý londýnský starosta Boris Johnson, Cameronův někdejší spolužák z Etonu, který byl dlouho považován za adepta na nástupnictví v čele Konzervativní strany i vlády. Pro Camerona bylo ještě horší, že se proti němu postavil i jeden z jeho nejbližších přátel a spojenců, ministr spravedlnosti Michael Gove.

Navzdory slibům o zachování vzájemné slušnosti rozpoutala kampaň kolem brexitu ve vedení konzervativců „brutální občanskou válku,“ které se Cameron po celou kariéru snažil předejít. A nerealistické se ukázalo i jeho dřívější tvrzení, že zůstane premiérem, ať referendum dopadne jakkoliv.

Britský premiér David CameronBritský premiér David Cameron|ctk/AP

Davidu Cameronovi se v mnoha ohledech podařilo Konzervativní stranu změnit. Za jeho vedení vzrostl počet žen a příslušníků etnických menšin v konzervativních poslaneckých lavicích. Také stranu znovu dovedl do vlády, přestože její pozice ještě v roce 2005 vypadala beznadějně.

Cameron si však nikdy nedokázal získat mocné pravicové křídlo, které nedůvěřovalo jeho liberální verzi konzervatismu a tomu, co považovalo za elitářský styl vládnutí. Právě toto vnitrostranické tření stálo také za Cameronovým politickým koncem - spolu s osudným rozhodnutím pokusit se vyřešit výbušnou evropskou otázku tím, že se jí přímo postaví.