Brusel si s čínským vlivem ve světě neví rady. Od Síkely bude mít velká očekávání
Evropská unie zatím těžko hledá cesty, jak udržet a posílit svůj vliv v zemích takzvaného globálního jihu, kde už se dávno zabydlela Čína. Brusel dříve jejich význam podceňoval, až pandemie koronaviru a válka na Ukrajině naplno ukázaly, jak je důležité mít v těchto regionech spojence. K jejich zisku však potřebuje jasnou a ucelenou strategii a dobrou koordinaci mezi členskými státy. Pokud na začátku listopadu projde „grilováním“ v europarlamentu, čeká tento úkol na dosavadního českého ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkelu, který se má stát komisařem pro mezinárodní partnerství.
Česká vláda svou relativní spokojenost se ziskem portfolia spojuje právě s možností Síkely vytrhnout Afriku, Jižní Ameriku a některé asijské země z vlivu Číny, a získat tam tak nejen strategické partnery, ale také nové trhy a zakázky pro evropské firmy, kritické materiály a stvořit nové dopravní trasy.
„Agenda nominovaného Síkely má jednoznačně svůj potenciál a je to jedna z oblastí, ve které v posledních letech sledujeme růst evropských ambicí,“ tvrdí vedoucí pražské kanceláře Central European Institute of Asian Studies (CEIAS) Filip Šebok.
Jenže zatím se EU podle něj příliš nedaří vytvořit v rámci zahraniční politiky koherentní a strategický postup, který by spojil podporu konkurenceschopnosti evropské ekonomiky s jejími geopolitickými cíli. Problémem je samotné institucionální nastavení Evropské unie a nedostatek konsenzu mezi členskými státy, jenž jí znemožňuje hrát ve světové politice stejnou ligu jako Čína nebo Spojené státy, je přesvědčen expert.
Globální brána jako protipól k Nové hedvábné stezce
Jako hlavní nástroj ke zlepšení situace by měl Síkelovi sloužit program Global Gateway (Globální brána). Je unijní reakcí na čínský projekt Nové hedvábné stezky, který Peking využívá k posilování svého vlivu ve světě. Brusel by jí v tomto směru rád konkuroval a nabídl různým zemím vlastní investice do rozvoje infrastruktury.
Evropská unie iniciativu představila v roce 2021 s tím, že do roku 2027 by mělo na projekty v Jižní Americe, Africe i Asii v oblasti digitalizace, energetiky, dopravy, zdravotnictví, vzdělávání a výzkumu putovat 300 miliard eur. A to za pomocí kombinace grantů, zvýhodněných půjček a záruk, které mají přilákat investice ze soukromého sektoru.
Program je ale zatím přijímán skepticky, často s kritikou, že jde pouze o přebalení starých nástrojů do jiného hávu a čerstvé prostředky chybějí. Proti tomu stojí námitky, že jich ani není třeba. Sedmadvacítka a její členové byli už dříve předním poskytovatelem zahraniční rozvojové pomoci. Pro srovnání, mezi lety 2014–2018 vynaložili za tímto účelem podle analýzy ekonomického think tanku Breugel 350 miliard eur v grantech, zatímco iniciativa Nové hedvábné stezky podle různých odhadů 200 až 400 miliard v půjčkách, které mohou být pro příjemce z dlouhodobého hlediska problematické.
„Potíž je v tom, že činnost EU v této oblasti je roztříštěna do bezpočtu iniciativ, které jsou prováděny na unijní úrovni i na národních úrovních,“ podotkl analytik Breugel Simone Tagliapietra. To podle něj vedlo k překrývání, mezerám, neefektivitě, a v neposlední řadě také k chybějícímu jednotnému geopolitickému postoji. Zastřešení aktivit pod Global Gateway je tedy poměrně logickým krokem. Otázkou ovšem zůstává, nakolik bude v rámci programu fungovat koordinace mezi jednotlivými zeměmi, unijními orgány a finančními institucemi. A to je právě úkol pro Síkelu.
Kobalt v Africe a transkaspický koridor
Tlak na to, aby pozici sedmadvacítky ve světě vylepšil, bude každopádně silný. I interní dokument Evropské komise, vypracovaný generálním ředitelstvím pro mezinárodní partnerství krátce před eurovolbami, varoval, že program Global Gateway zatím zaostává za očekáváním. „V tuto chvíli je naše úsilí příliš slabé, roztříštěné na příliš mnoho frontách a postrádá strategické zaměření,“ uvádí se v materiálu. A jasně z něj vyznívá, že od nové Evropské komise budou v tomto směru velká očekávání.
Doporučením je, aby se zaměřila na omezený počet „vlajkových lodí“ programu čili na takzvané koridory, ve kterých lze propojovat různé druhy investic od těžby přes zelenou energii a dopravu po zemědělství. Zatím je zmiňován především koridor Lobito, mezi zambijskou provincií Copperbelt a Demokratickou republikou Kongo, spojený železnicí s přístavem Lobito v Angole.
Kromě mědi je i hlavním světovým zdrojem kobaltu. A příležitosti zde hledá i Česká republika, region loni navštívil ministr zahraničí Jan Lipavský a premiér Petr Fiala na začátku letošního roku jednal v Praze s angolským prezidentem Joãem Lourençem o možném působení českých firem v oblasti zemědělství, dopravy či energetiky.
Další strategickým cílem je propojení Evropy se Střední Asií, jehož naléhavost zdůraznila válka na Ukrajině. Sedmadvacítka chce vybudovat transkaspický koridor, který by obešel Rusko a doprava zboží po něm by trvala maximálně dva týdny. Od začátku války je sedmadvacítka zároveň velmi aktivní v diplomacii se středoasijskými zeměmi, které nabízejí bohaté zdroje surovin od ropy přes uran po stříbro a titan. Výjimkou není ani česká vláda, Fiala loni navštívil v rámci svého asijského turné Kazachstán a Uzbekistán.
Dilema dodržování unijních zásad a standardů
Unijní nástroje však mají i další „slabá místa“, kvůli kterým těžko konkurují Pekingu. Sedmadvacítka po partnerských zemích vyžaduje, aby dodržovaly zásady právního státu, prosazovaly vysoké standardy lidských, sociálních a pracovních práv a respektovaly mezinárodní normy a standardy duševního vlastnictví. To je v kontrastu s čínskými úvěrovými praktikami.
A EU bude zřejmě těžko hledat shodu na tom, zda tato striktní pravidla opustit. „Podle některých názorů by se EU měla více soustředit na svoje pragmatické zájmy, podle jiných by neměla v rámci mezinárodních partnerství opouštět podporu demokracie či standardy ochrany životního prostředí a transparentnosti a měla by se držet své normativní role, což ji odlišuje od Číny,“ tvrdí Šebok. Správné řešení vidí uprostřed. EU musí premýšlet více strategicky, ale zároveň by měla zdroje využívat tak, aby z nich měla za férových podmínek užitek i druhá strana, je přesvědčen.
Vysoké unijní standardy podle něj napomáhají i finanční udržitelnosti projektů. Peking naproti tomu ne vždy dokáže dostatečně zhodnotit rizika a pochopit místní specifika. „Čína tak často podporuje projekty, které nejsou rentabilní,“ dodává Šebok.
Volným obchodem si EU může připoutat jihoamerické země
Sedmadvacítka má ale i další možnosti, jak ovlivnit dění ve zmíněných regionech ve svůj prospěch. Od začátku milénia se vlečou její rozhovory s jihoamerickým sdružením Mercosur o obchodní dohodě. Zdroje z jednání hovoří o tom, že by se je mohlo podařit dotáhnout do konce roku, podobné naděje ale vyšly už dříve naprázdno.
Volný obchod s jihoamerickými zeměmi je přitom pro EU lákadlem z několika důvodů. Vedle lepšího přístupu na tamní trhy si od ní Brusel slibuje právě vytvoření protiváhy vůči Číně a Rusku v regionu. „Kromě obchodních dohod je těžké si představit, jak si tam EU může udržet vliv úměrný její ekonomické velikosti,“ konstatoval think tank Breugel.
Evropská unie má navíc nyní příležitost využít čínských hospodářských potíží. „Číně v současnosti hrozí, že její ekonomický model povede ke strukturálním konfliktům s rozvojovými ekonomikami,“ domnívá se Šebok. Vysvětluje, že asijská velmoc má velké nadbytečné kapacity v automobilovém průmyslu a zelených technologiích, kterými zaplavuje zahraniční trhy.
Pro některé země to ale znamená, že jejich domácí průmysl nemá pod tímto tlakem prostor na rozvoj. „EU by měla využít tyto rozpory a více spolupracovat s rozvojovými státy na vzájemně výhodné spolupráci v podobě přesouvání výrobních kapacit do těchto zemí, transferu know-how a celkového nakopnutí jejich ekonomik,“ doporučuje odborník s tím, že si to bude žádat koordinaci napříč různými agendami.
