Pohřebnické služby žijí z šedé ekonomiky, říká ředitel pražského Pohřebního ústavu Julius Mlčoch

Julius Mlčoch, ředitel pražského Pohřebního ústavu

Julius Mlčoch, ředitel pražského Pohřebního ústavu Zdroj: Profimedia

Julius Mlčoch, ředitel pražského Pohřebního ústavu
2
Fotogalerie

V pohřebnickém byznysu funguje až 450 podnikatelů, jen v Praze bojuje o klienty sedmnáct pohřebních služeb. Pohřby jsou navíc v České republice výrazně levnější než v okolních zemích a podle ředitele Pohřebního ústavu hl. m. Prahy Juliuse Mlčocha to pak vede k nekalým praktikám.

Jak hodnotíte zákon o pohřebnictví, jak ho loni prosadila ještě jako ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová?

Po novele zákona o pohřebnictví jsme dlouho volali. Ta poslední byla v roce 2006, mezitím začal platit nový občanský zákoník a zdravotnické zákony. Takže bylo třeba udělat určité úpravy.

Paní ministryně byla ochotná, ustavila se komise. Tam se to trochu zvrtlo, protože ta komise se skládala ze zástupců ministerstev a v tak obrovské skupině se něco těžko dohaduje a vysvětluje. Zvlášť když tam nejsou lidé, kteří o tom něco vědí. Z praxe tam bylo lidí jen pár.

Zákon dopadl, jak dopadl. Vyplynula z něj spousta úkolů, které musí pohřební služby provádět. Je to administrativa, která má údajně dokladovat činnost, aby kontrolní orgány mohly kontrolovat. Ale ono to spíše tu pohřební službu zatěžuje.

V porovnání se zákony jiných zemí jsou tam ustanovení, která tu činnost trochu otevřela. Ve světě nesmí pohřební služby tak moc inzerovat, musí dodržovat více pravidel týkající se etiky vůči obyvatelstvu. To se tím zákonem u nás trochu otevřelo a některé pohřební služby začaly používat praktiky, které nejsou zrovna pro pohřebnictví vhodné.

Je to dané tím, že v České republice není státní pohřební ústav a celý trh je soukromý?

I ve světě jsou spíše soukromé pohřební ústavy. Tady to bylo dané tím, že od padesátých let vznikly komunální podniky při obecních úřadech. Ten obor byl silně podfinancován.

Problém byl i v tom, že ta služba byla často spojená se hřbitovy. Ty jsou silně prodělečné, žádný výdělečný v republice neexistuje. Je tam pak dotace ze strany měst a obcí a to ovlivnilo i pohřební služby, protože peníze prostě nedostaly.

Jak se rozpadaly komunální podniky, tak si je pracovníci zprivatizovali. Vznikly soukromé pohřební ústavy. Objevili se pak lidé, kteří sice v pohřebnictví nedělali, ale viděli v tom příležitost. Umírat se bude přece pořád, tak by to mohl být trvalý job. Pokud to dělají dobře, budiž. Přineslo to oživení, zlepšení nabídky. Ale bohužel se vyskytli takoví, kterým člověk moc nevěří.

Služby k získání zákazníka začaly provádět nekalé praktiky směrem ke spolupráci s nemocnicemi. Snažili se tam nějakým způsobem dostat a získat doporučení, ať už pomocí peněz nebo jiných služeb.

V České republice umírá přibližně 70 procent lidí v nemocnicích, čili je tam obrovský zdroj zákazníků. Tím vlastně vznikla taková šedá ekonomika.

Ve světě to tak pochopitelně není. Všechny pohřby ve státech okolo jsou minimálně třikrát až čtyřikrát dražší než u nás. České pohřební služby byly na hraně. Kdyby zdražily, tak ztrácí zákazníky. To s sebou nese, že v novinách a všude vidíte inzeráty, což by asi nemělo být. V zahraničí to nepřichází v úvahu, taková forma reklamy neexistuje.

Co jste tedy soudil o návrhu pana poslance Jana Čižinského na větší regulaci reklamy na pohřební služby v okolí nemocnic? Poslanci návrh nakonec nepodpořili.

To je samozřejmě také problematické. Když se začne dělat něco dodatečně, tak to nikam nevede. Jestliže tam teď ty pohřební služby mají kolem své kanceláře, tak se to těžko zruší. Na Bulovce sedí čtyři služby a dokonce jedna tu budovu vlastní. To by musela bývala být nastavená ta lajna dřív.

V Německu například objednávková kancelář pohřební služby nesmí být do dvou set metrů od nemocnice, ve Velké Británii nesmí přijet pohřební služba do nemocnice pohřebním vozem, mohou tam s vozy označenými jako sanity, v Norsku nesmí pohřební služba do nemocnice pro zemřelého před pátou hodinou odpolední.

Jak je to s možností výběru pohřební služby?

Pozůstalí mají právo si vybrat svou pohřební službu. Pozůstalý nemá přijít do nemocnice pro věci a hned dostat za úkol "tady máte pohřební službu, tam musíte jít". To je špatně.

Ale není to zavedená praxe?

V praxi se to samozřejmě objevuje. Ta vazba na zdravotnická zařízení je, pozůstalí dostanou doporučení a jdou.

Teď nejde moc řešit, že pohřební služby mají kanceláře kousek od nemocnice, někteří jsou často přímo v nemocnicích. Ale v devadesátých letech se ekonomika a privatizace řešily za pochodu, dodatečně se to všechno těžko řeší.

Jde o uplácení policistů, zdravotníků, obcházení léčeben dlouhodobě nemocných, domovů důchodců?

Asi tak. Využívají těchto praktik, ale opravdu popsat, jak to přesně funguje, to neumím. Nějakým způsobem ale ty kontakty musí mít.

Dá se to nějak regulovat?

To je pochopitelně neregulovatelné, tak jako všechny praktiky tohoto charakteru v celé republice.

Děje se to i mimo Prahu?

U venkovských pohřebních služeb to funguje trochu jinak, protože ti lidé se navzájem znají.

V Česku je aktivních až 450 pohřebních služeb, je to málo nebo hodně?

Uvádí se to tak, ale přesně nevíme. Dá se zjistit, kolik je vydaných koncesí, ale ne všechny koncese jsou činné a někde pracuje v jedné službě víc lidí s koncesí. Každopádně bych si troufl říct, že je to dost. Například v Praze jich působí 17 a to už vytváří silný tlak.

Například v Rakousku toto neexistuje. Tam uděluje koncesi obec a je tam zásada, že pokud je tam dostatečně postaráno o zemřelé, tak koncesi neudělí.

Jinak se dá zdědit nebo koupit. Ale nová koncese je pouze tehdy, když služba předtím zanikne. U nás při splnění podmínek může být v Praze sto pohřebních služeb. Ale nic to nepřinese, je to naopak horší.

Novela exministryně Šlechtové ale udělování koncesí zpřísnila, ne?

S tím se vytahovala, ale já bych řekl, že úroveň požadavků spíše klesla. V tom prvním zákoně bylo, že žadatel musí mít školu, rekvalifikační kurz.

Přednášely se tam předměty týkající se pohřebnictví, ale i podnikatelské činnosti, práva, účetnictví, hygieny. Ti lidé pak z toho museli složit zkoušku. Teď stačí, aby u autorizované osoby složil žadatel jakousi zkoušku. Stojí ho to peníze, ale jaký je výsledek, nevím. Když je to někdo, kdo v pohřebnictví nikdy nedělal, tak ta teoretická zkušenost je málo.

Jak jim dokážete konkurovat vy jako příspěvková organizace hlavního města?

Špatně. Nemáme takové možnosti, jako má soukromá pohřební služba. Celé hospodaření máme kontrolované městem, takže si nemohu vytvořit nějaký černý fond, ze kterého bych si mohl dovolit nějakou šedou ekonomiku.

My si se soukromou sférou na jedné straně konkurujeme, na druhé ale spolupracujeme, obchodujeme. Oni stejně zadávají k nám do obřadních síní, využívají služeb krematorií, které obhospodařujeme my.

Z jaké části jste soběstační a z jaké vám přispívá město?

Máme problém v tom, že máme dva urnové háje a ty sežerou peníze. Doposud jsme byli soběstační z pohřební činnosti, ale co se týká urnových hájů, tak jsme dostávali od města příspěvek na provoz hřbitova. Velký zisk nemáme, ale musíme pokrýt náklady.

Kvůli čemu jsou hřbitovy tak prodělečné?

Nájem hrobového místa se nevyrovná údržbě hřbitova jako takového. Na nájem je dokonce ministerstvem financí regulovaná cena za metr čtvereční, která je daná podle velikosti obce.

Praha má 120 korun na metr čtvereční, ale malé obce mají třeba jen dvě koruny. Tak z toho nájmu pak těžko něco uděláte. K tomu se samozřejmě připočítávají služby s nájmem spojené. Jedná se o údržbu zeleně, cest, ohrazení, vodu atd. Kdyby se to zcela rozpočítalo, tak to lidé nejsou schopní zaplatit.

Jaké jsou největší náklady pro pohřební službu?

Zejména zajišťujete materiál, musíte mít pracovníky. Aby to bylo výnosné, tak je třeba, aby ty pohřby stály o polovinu víc.

Šetří pozůstalí na pohřbech, volí levnější varianty?

Lidé jsou různí, pozůstalí jsou různí. Někdo bude dělat velký pohřeb, za který zaplatí 30 až 40 tisíc. Záleží na tom, jakou si vyberou rakev, kolik dají květinových darů, jakou obřadní síň, jak dlouho je ten zemřelý kde uložený. Vlastní činnost té pohřební služby stojí kolem pěti tisíc.

Někdo udělá pohřeb bez obřadu, jenom proto, že je relativně levný, ten se pohybuje zhruba do 15 tisíc tady po Praze. Ale proces v obřadní síni k pohřbům patří, léta jsme tak pohřbívali, váže se to k etice, náboženství, tradici. Jak se lidé ve městech neznají pomalu ani v baráku, tak se distancují i od pohřbů.

Takže bezobřadé pohřby převládají především ve městech?

Ano. Na venkově bezobřadé pohřby skoro neexistují, lidé se tam všichni znají.

Jaké jsou současné pohřebnické trendy?

Například se řeší, co se zpopelněnými ostatky. Buď můžete mít popel na rozptylové nebo vsypové louce, nebo ho budete mít v urně na pohřebišti. V Ďablicích mají Zahradu vzpomínek, kde popel dávají ke stromům. Ze zpopelněných ostatků se taky dá vyrábět diamant, v Novém Boru dělají zase památeční skla, kde je popel zatavený.

A co digitalizace?

Digitalizace se provádí spíše s osobními údaji. Existují ale pohřebiště, která jsou zmapovaná, a vy si můžete najít jméno zemřelého a ono vám to ukáže, kde je ten hrob. Nebo najedete na hrob a ono vám to ukáže, kdo je tam pohřbený.

Osobní údaje zemřelých nejsou pod ochranou, ani GDPR si jich nevšímá. Nemůžete to udělat s objednavatelem pohřbů, nájemcem hrobového místa, protože to jsou žijící lidé a spadají pod ochranu osobních údajů.

Kdy mají pohřební služby nejvíc práce?

Ta úmrtí probíhají v takové sinusoidě, není to tak, že by každý měsíc umřel stejný počet lidí. Za ta léta, co to sledujeme, tak dlouhodobě je menší procento úmrtí přes léto. Přijde sluníčko, lidé jsou venku, jezdí po dovolených, odpočívají, prostě je taková větší vůle žít. Především u starších lidí.

Jeden čas byl takový poznatek, že dobrý televizní seriál snížil počty úmrtí, protože lidé se těšili na další díl. Více úmrtí je zase kolem února, března, po té zimě a více je jich i na podzim. Je zajímavé, že ty počty klesnou zase před Vánoci, protože se lidé těší na svátky.

Julius Mlčoch

Julius Mlčoch pracuje v pohřebnictví od roku 1992. Rok poté se stal ředitelem Pohřebního ústavu hl. města Prahy a na této funkci setrvává doposud. Po dobu devíti let byl předsedou Sdružení pohřebnictví, jehož cílem je poskytovat pohřební, kremační a hřbitovní služby v České republice, a od podzimu 2012 je jeho předsedou.