Otáčivá restaurace pod Petřínem a parlament na Letné? Kniha ukazuje vize, jež zůstaly na papíře

Karel Knobloch - Info.cz

Tohle je splněný sen každého historika, říká Klára Brůhová, když přijde řeč na ilustrace k její chystané knize Pražské vize mapující nerealizované stavby od konce 19. století po první republiku. Nuselský most na pilířích z věžáků nebo otáčivá restaurace pod Petřínem – dobové plány a vizualizace v knize doplňují „coby kdyby“ obrázky od Jana Šrámka a Veroniky Vlkové. Na sraz s mladou historičkou architektury přijíždím kvůli dopravní zácpě s půlhodinovým zpožděním, takže se první otázka vyloženě nabízí.

Pražská doprava, pálilo tohle téma politiky a urbanisty už za první republiky? Nesnažili se například provoz dostat alespoň částečně pod zem?

Velké vize na stavbu několikakilometrových automobilových tunelů typu Blanka tu nebyly, ale například v soutěži ze třicátých let na Dopravní program Velké Prahy se objevil projekt na tunel pod Václavským náměstím. Doprava tam měla fungovat dvouetážově, vrchní úroveň měla být vyhrazena pro pěší a tramvajovou dopravu, spodní pro auta, která by pak mohla parkovat například v podzemních garážích pod Františkánskou zahradou. Zrovna v této soutěži se najdou i další vizionářské nápady – architekti například navrhli, aby bylo centrum města dostupné jenom hromadnou dopravou. To je myšlenka, o níž by se dalo uvažovat i dnes.

Je podle vás škoda, že tyhle dopravní stavby zůstaly jenom na papíře?

V mnoha případech to, myslím, škoda není. I kdyby se plány z konce 19. století nebo první republiky uskutečnily, dneska už by nedostačovaly. Třeba známý průkop Letné, který ve své době mohl působit progresivně, by do budoucna nebyl dobrý, protože by všechnu dopravu ze severu hnal na Staroměstské náměstí. To samé platí pro silniční okruh vedoucí od Revoluční přes Příkopy na Národní, na nějž měly na druhém břehu navazovat serpentiny Letenské a Petřínské komunikace. Parádu by neudělaly ani stavby spojené se zákazem vjezdu do centra, architekti totiž v této souvislosti uvažovali o vybudování parkovacích věžáků. Jeden navrhovali například v oblasti Ípáku.

Byl pro rozvoj Prahy klíčový vnik samostatného Československa?

Samozřejmě, do té doby byla Praha na druhé koleji, neméně důležitým byl ale rok 1920, respektive 1922, kdy se zrodila Velká Praha. Do té doby byly Žižkov, Vinohrady nebo Karlín samostatnými městy s odlišnými zájmy, a to se pak hrozně těžko koncepčně plánuje. Příkladem svízelné situace, ve které se Praha nacházela před vznikem Československa, může být i kauza pozemků bouraného hradebního pásu, které si Praha musela od c. k. eráru odkoupit a už jí nezbyly peníze na velkorysý urbanistický projekt.

Projekt podobný vídeňské okružní třídě Ringstrasse, která také vede po trase původních hradeb?

Ano, také v Praze se uvažovalo o výstavbě širokého bulváru s parky a reprezentačními budovami. Nikdy to samozřejmě kvůli odlišné topografii nemohl být kompletní okruh jako ve Vídni, také už tu stála nádraží a Praha navíc nedokázala najít společnou řeč s okolními obcemi.

Některé vize, jako zmiňovaný průkop Letné nebo plány na dostavbu Staroměstské radnice jsou notoricky známé. Narážela jste při psaní knihy na projekty, o kterých jste do té doby neslyšela?

Architektonickými soutěžemi jsem se začala zabývat v rámci svojí disertační práce a překvapována jsem byla téměř neustále. Znal jste například soutěž na výstavbu krematoria na Vyšehradě?

Přiznám se, že ne.

Vypsaná byla, až poté, co byl v Československu uzákoněn pohřeb žehem. Spolku Krematorium se nelíbilo, že má nový objekt krematoria pro hlavní město vyrůst daleko od centra, až v Strašnicích, a přikláněl se ke stavbě na některém z vyšehradských bastionů. Soutěž se uskutečnila, ale nakonec se stejně stavělo ve Strašnicích.

Více si přečtěte na INFO.CZ >>>