MMA-Man. Tak by mohla znít přezdívka Ondřeje Novotného. Ač sám nezápasí, je jednou z hlavních tváří soubojů v kleci. V Česku totiž není slavnějšího moderátora bojových akcí. Navíc je promotérem největší tuzemské organizace Oktagon MMA. A všechny své role si naplno užívá.
Popularita smíšených bojových umění pořád neuvěřitelně roste. Ondřej Novotný se tomu ale rozhodně nediví, už před lety předpovídal MMA velkou budoucnost. Povedlo se. Navíc má na tom minimálně v Česku velikou zásluhu. Jako uvaděč zápasů tu nemá konkurenci. Je ale i promotérem, komentátorem a matchmakerem organizace Oktagon. Jak to může vůbec stíhat? Nejprve jezdil na jednání po Praze skútrem, aby neztrácel čas v kolonách, teď už létá po republice a Evropě ultralightem. Nudný život zkrátka není pro něj.
Jste šťastný člověk?
Řekl bych, že jsem čím dál šťastnější. A to asi z toho důvodu, že můžu dělat, co opravdu miluju. A navíc to, v čem jsem dobrý. Je to rozhodně něco, co mě absolutně naplňuje. V tom je můj velký pocit štěstí. A i když je to někdy fakt těžký, tak to pro mě pořád není práce, ale zábava.
V Oktagonu máte opravdu hodně úloh. Jste konferenciérem, komentátorem, promotérem, sestavujete zápasy… Co z toho vás baví nejvíc?
Přímé přenosy. Vždy si říkám, jak to někdo v naší branži může nemít rád. Samozřejmě je to nějaká porce stresu. Byť se přiznám, že z těchto věcí už nervozitu nemám. Ale když jdu moderovat něco jiného, tak jsem prvních dvacet minut zpocený. Vždy si říkám, že to na mně musí být vidět, lidi se mi v duchu určitě smějou, jen to ze slušnosti nekřičí… Prostě sám sebe takhle vynervuju. Neděje se mi to opravdu jen při MMA, ale při jakémkoli jiném moderování ano. Každopádně přímé přenosy miluju. Když začne svítit červená, nedá se to vrátit, je to teď a tady, v tom jsem se myslím časem vytříbil. Dokážu pracovat s kamerou, lidmi, momentem… To jsou chvíle, které si opravdu ohromně užívám.
Určitě je to i o talentu, ale žádný talent neporazí píli. Takže do toho také hodně dávám. Neustále vše sleduju, testuju se, učím se. A dávám si výzvy. Mám k tomu asi nějaké predispozice, ale je to taky vydřené.
Jakou výzvu jste si dal naposledy?
To vlastně ještě nemůžu říct. Ale snažím se na sobě zkrátka pracovat. Chodil jsem třeba i na herectví, rétoriku. Poslouchám různé knihy a dělám si zápisky. Pak se to snažím dostat do normální řeči. Nicméně mám teď málo času. Chtěl bych na tom pracovat víc, ale není kde brát.
Kdy pro vás bylo moderování asi nejtěžší?
Jednou v Banské Bystrici jsem měl pocit, že při tom zemřu.
Už před lety jste předpovídal smíšeným bojovým uměním velkou budoucnost. Dokonce jste říkal, že je to nejkrásnější sport, což je poměrně silné tvrzení. Proč si to myslíte?
Tak pro mě musí být. Něčím mě tento sport přitáhl… Odmalička jsem měl rád hrdiny. Četl jsem Vinnetoua, příběhy různých dobyvatelů a podobně. A vždycky mě bavilo sledovat velké příběhy i ve sportu. A v MMA mi připadalo nejvíc, že je to taková hrdinská věc. Pro mě jsou bojovníci opravdu hrdinové, a proto k nim mám takový vztah. Každý, kdo jde do té klece, je v mých očích někým speciálním. Když vidím, co kvůli tomu musí podstoupit, zas a znovu mě to překvapuje. Vychází mi z toho, že je to ten nejtěžší a nejkrásnější sport. Byť chápu, že třeba letci řeknou něco jiného.
Nejslavnějším bojovníkem Oktagonu je Karlos Vémola, který má v současnosti vážné zdravotní problémy. Kvůli zraněné levačce se vlastně neví, zda bude moct v zápasení pokračovat. Co by konec jeho kariéry znamenal pro české MMA?
Já nad tím vlastně nechci moc přemýšlet. Protože na co člověk myslí, to přitahuje. Takže přemýšlím spíš nad tím, kdy bude zpátky. Ale volal jsem mu, když už jsme věděli, jak na tom s rukou je, a řešil s ním, jaká bude jeho role dál. Jako Oktagon chceme expandovat do zahraničí, on v tu chvíli může být zajímavý ambasador nebo mentor. Taky by mi mohl pomáhat s věcmi okolo vymýšlení zápasů, zkrátka čehokoli, co by mu přišlo zajímavé. Já ho zkrátka vidím dál ve spoustě možností. A on před sebou má určitě svět dost otevřený. Osobně ale zatím ani nechci moc přemýšlet nad tím „co by, kdyby“. Věřím, že vše se děje z nějakého důvodu, a proto je tu tento velký problém, aby jeho kariéra mohla být ve výsledku ještě delší.
Jednou se Jiřího Bartošky ptali, co říká na to, že se na večírcích karlovarského filmového festivalu objevují kontroverzní persony. Odvětil, že když se rozsvítí lampa, přiletí k ní i můry. Nemáte pocit, že s MMA turnaji je to stejné, ne-li horší? A je těžké si „můry“ držet od těla?
Pro mě vůbec. Samozřejmě, že jsem se za těch víc než dvacet let potkal ve světě bojových sportů s každým hodným i zdánlivě zlým člověkem. Říkám záměrně zdánlivě, protože nic v životě není černobílé. A pro některé kontroverzní člověk je zase pro někoho tím nejlepším. Tak to prostě bývá. Je mi jasné, na koho narážíte. Jsou to ale lidé, kteří celoživotně bojovníky podporují. Tím pádem se s nimi znám dlouhé roky. Pro mě je důležité, že si uchováváme vztah na určité úrovni. Známe se, jsme kamarádi, spojuje nás láska k tomu sportu. A oni to opravdu milují, jinak by nejezdili na každý turnaj. Seděli v prvních řadách už v době, kdy většina lidí nevěděla, že to existuje. Už tehdy platili klukům přípravy, pomáhali jim a tak dále. Takže speciálně můj svět v tomhle není černobílý. Respektuji to. Mým úkolem je jen to, abych v tom zůstal rovný, tedy i naše firma. My od nikoho žádné extrabuřty nechceme, a taky žádné nenabízíme. Když chce někdo lístky, tak je musí zaplatit. A pak ať tam sedí, v uvozovkách, kdo chce. A tak je to na celém světě.
Proč si myslíte, že bojové sporty tak přitahují právě podobné lidi?
Tak zaprvé proto, že mají dost často ochranku a pohybují se v tomto prostředí. Znají ty kluky a nějakým způsobem se o ně snaží starat. Ve starších dobách, mafi ánských, taky proto, aby měli svou armádu, až se zalehne na matrace. Myslím si ale, že už jsme pryč z těchto dob. A mně se vlastně nechce říkat nějaká hanlivá slovní spojení zrovna pro tyhle lidi. Protože kdyby tam přišli nějací komunisti nebo Okamura, tak to jsou zrovna ti, které bych na svém turnaji nechtěl. Takže kdo je horší? Já dělám nějaký produkt, mám samozřejmě osobní názor, ale pro mě je Oktagon, kromě toho, že je to veliká láska, i byznysový produkt.
Rozumím.
Nějaké zpětné zrcadlo nám nastavují hlavně obchodní partneři, jestli se jim zdá, že s vlky tančíme, nebo ne. A oni vědí, že je to krystalicky čisté. Na vše chceme fakturu, nikomu nenabízíme nějaké vratky a podobné nesmysly. Byli jsme těmi, co do toho dali čistě svoje peníze, což by mě zajímalo, kdo z jiných organizací tohle může říct. Chápu, že jsme největší, a tak na nás mají mířit zbraně, s tím jsem úplně v pohodě. Kdykoli jsme schopni vše ukázat. Já chci mít dobrý spánek, abych věděl, že až ve dvě ráno bude někdo klepat na dveře, tak že to není zásahová jednotka, protože jsem nic neudělal. To jsme si Palem (Pavol Neruda, slovenský spolumajitel Oktagonu, pozn. red.) vyjasnili hned v první den podnikání. Samozřejmě, že česko-slovenský sport je postavený na tom, že je to dost šedá zóna. Ale my jsme si řekli ne, prostě ne. Buď to půjde a budeme vydělávat čisté peníze, nebo to nepůjde a nebudeme to určitě nějak lámat. Protože, co jsou peníze, kvůli kterým by vás měli zavřít?
Radíte třeba zápasníkům, aby si moc nepouštěli k tělu lidi se špatnou pověstí?
Přece jen by jim to mohlo uškodit. Všeobecně do sportovců nevkládejme představu nějakých čistých klaďasů. Život je ohromně barevná kniha, ve které si každý píšeme svůj příběh. To by se pak člověk neměl bavit vůbec s politiky. Vždy říkám, že v politice nemůže být nikdo hodný. Protože k tomu, abyste se dostal do vrcholných pozic, vede taková série služeb, protislužeb a lehkých manipulací… Dříve či později potřebujete někoho z rodiny dostat rychleji na ARO, na operaci nebo školu. A samozřejmě, že když vám jednou někdo pomůže, tak už jste v té pavučině. Každý z nás to za život zažije. Předstírat, že to neexistuje, je falešný. A já nežiju ve falešném světě. Vím, že když lidem o něco jde, hned se snaží takzvaně předběhnout frontu. Takže nechci apelovat na bojovníky, s kým se mají a nemají kamarádit. Já na ně leda apeluji, aby dělali všechno co nejlépe. Aby se sami mohli podívat do zrcadla. Upřímně, neznám tu žádnou temnou stranu, nebo že by u nás byl někdo členem nějaké skupiny, že bychom z toho měli mít vrásky. Nebo možná žiju v nějakém růžovém balonku a jen o tom nevím.
Když zmiňujete politiku. Několikrát jste prohlásil, že kdybyste potkal komunistu Vojtěcha Filipa nebo jeho stranickou kolegyni Martu Semelovou, tak byste jim dal pár facek. Opravdu jste je ještě naživo nepotkal?
Nepotkal a doufám, že už nepotkám, že už zalezli. Podle mě jsou to opravdu lidské svině. Moje rodina je komunisty poznamenaná a myslím, že spousta dalších rodin. Jako celý národ jsme tím poznamenaní. Cítím to jako silné téma. Mám proto rád projekt Paměť národa a pořád se s ním snažím nějak spojit, něco vymyslet, protože je mi to opravdu blízké a cítím to jako jedno z témat, kterým se chci víc věnovat.
