Mladý talentovaný sklář z Vimperku, který již několik let vystavuje na předních designérských výstavách, jak zahraničních, tak domácích. Za své práce sklidil již řadu prestižních ocenění. Jak František Jungvirt vnímá tradici českého skla a co sám dál chystá?
Jak jste se dostal k designu skla?
Přes střední uměleckou školu v Třeboni, kde jsem nejprve studoval řemeslný obor, malbu na sklo. Práce se sklem mě nadchla, a tak jsem pokračoval po maturitě ve studiích designu na VŠUP v Praze, v ateliéru skla, pod vedením designéra Ronyho Plesla. Nyní dokončuji poslední ročník navazujícího magistra, uteklo to…
Měl jste nějaký vzor?
Jsou to asi zahraniční špičkový designeři, volní umělci a některé značky a studia. Namátkou třeba Marcel Breuer, Achille Castiglioni, Pierre Yovanovitch, Jaime Hayón, sklárna Venini a u nás například František Vízner, Václav Cigler nebo Miroslav Páral. Dřív to třeba byli talentovaní spolužáci nebo mistři na dílnách. Je dobré k někomu či něčemu zdravě vzhlížet a snažit se sám sebe posouvat, tento přístup se ve mně nemění.
Je potřeba k této činnosti nějaké zvláštní nadání?
Myslím si, že je. Design je hodně o znalostech, rozhledu, přemýšlení, technologii, ale i estetickém cítění a nějakém výtvarném předpokladu. Ne každý tyto vlastnosti má. Design je také hodně o hledání, trpělivosti, učenlivosti, zodpovědnosti a důslednosti práce. Dobrý designer by měl umět pracovat dobře s hmotou, materiálem, barvami, liniemi, měl by umět přemýšlet prakticky, ale i výtvarně.
Měl by mít rozhled a měl by umět komunikovat s lidmi. Měl by se orientovat dobře na současném trhu a vědět pro koho navrhuje, kdo je jeho cílový zákazník atd. Měl by umět řešit problémy. Jsem rád, že nás na vysoké škole vedli k tomu, abychom nevytvářeli čistě produktový design skla, pokud to jde, ale vždy se snažili do věci vnést i něco navíc, nějakou myšlenku či umělecký prvek. Většina studentů skla na UMPRUM, ale i v jiných oborech, se tak pohybuje na hraně mezi užitým a volným uměním. Umělecký prvek nebo princip v designu je často pak rozpoznávacím znakem jednotlivce. Může to být zásah do designového tvaru, práce s technologií nebo barvou, dekor, řemeslné zpracování, ale i koncept prezentace.
Toto řemeslo má u nás silnou tradici. Umíme tento náskok využít?
České sklo je globálně známý fenomén. Ne, že bylo, ale ono je. Samozřejmě známe i země, kde tradici skla mají také velmi silnou, jako je například Itálie – ostrov Murano, nebo Francie sklárna Baccarat, známé jsou i sklárny v Turecku - Paşabahçe, Německu - Sahm či Slovensku- Rona. Každopádně česká výroba skla je specifická tím, že se soustředí ponejvíc do jedné lokality, a to severních Čech, kde je nespočet malých provozů a dílen, které se zabývají různými odvětvími ve skle – od foukaných tvarů až po bižuterii. Dokážeme tak škálovat a spolupracovat. To většinou ostatní země nemají. Ne nadarmo se také říká zlaté české ručičky, naši řemeslníci, jako jsou rytci, brusiči, malíři skla, ale třeba i technologové patří mezi špičky v oboru, a to ve světovém měřítku.
Své výsluní samozřejmě české sklo zažilo s českým broušeným olovnatým křišťálem, který se hodně vyvážel a který máme ještě všichni doma. Dnes se ale povědomí o českém skle zase zvedá a je to díky vzrůstající atraktivitě tohoto materiálu. Také díky návratu k řemeslnosti a poctivosti, lokální tradici. Stále více lidí se chce obklopovat, oblékat a jíst kvalitní věci. Je to trochu také zapříčiněno ekologickou krizí a vším tím, co nás nyní životem provází, začínáme jinak přemýšlet o věcech.
Jaká neobvyklá zakázka vás v životě potkala?
Setkal jsem se s různými zadáními. Některými se ani chlubit nechci, protože jsem je v tu chvíli bral také spíše, a nebo raději jako srandu. Lahev pro kojence, dýmka, skleněné nástroje a podobně. Mé portfolio čítá nejvíce váz, více či méně užitého charakteru, vedle toho ale i nápojové a stolní sklo, různé ceny pro festivaly - Czech Design Week, FEMAD, Festival Tanečních Filmů Praha, ale také umělecké objekty, instalace, limitované série a klientské projekty.
Zajímavou zakázkou byla například série limitovaných Ginových lahví pro spolek restaurací JÍME JIH, kde jsem pracoval s příběhem společného sběru bylin. Líbí se mi, když se dokáží čtyři, dá se říci konkurenční podniky spojit a tvořit něco společně. Takovou zakázku jsem s radostí přijal a podpořil projekt, který vznikl na území jižních Čech, odkud pocházím. Na zajímavých zadáních pracuji i pro sklářskou značku KLIMCHI, kde vyvíjím nové kolekce skla. Naopak odmítám projekty, které nesouzní s mým přemýšlením a hodnotou, kterou ve skle ctím.
Byla pro vás nějaká práce doslova utrpením?
Samozřejmě jsem se také s nějakými projekty hodně natrápil. Nejčastěji to bývá na malířské dílně, když se snažím o něco nového. Ale i lahvičky pro JÍME JIH mi daly zabrat. Vypadají jednoduše, ale v ruční výrobě skla se jedná o doopravdy velmi náročný produkt, který má jasná specifika a postupy. Podobný vývoj měly i nové designové svíčky, které jsem navrhl pro KLIMCHI, na kterých jsme pracovali skoro rok. Nenechám se ale nikdy odradit a s výsledky jsem nakonec vždy spokojený.
Co vás nejvíce inspiruje?
Inspiruje mě příroda, lokální tradice skla, barvy, vlastnosti skla, ale i současné volné umění a přístupy v něm.
Hrajete také na trubku, že?
Hrál jsem, 11 let, při Základní umělecké škole ve Vimperku.
Máte či měl jste i v hudebním světě nějakou ambici?
Měl jsem, a to takovou, naučit se na něco hrát a rozumět hudbě. To jsem si mi myslím splnil a děkuji za to rodičům a strýcovi Honzovi, který je mimochodem profesionálním hráčem na trubku.
Co vás v poslední době mile překvapilo a potěšilo?
Překvapila mě podruhé nominace na ceny Czech Grand Design v kategorii Objev roku.
Potěšil jsem se z chvílí strávených s rodinou o Vánocích. Také jsem poznal spoustu nových zajímavých lidí a navštívil různá místa v Česku, toho si při době pandemie vážím o něco víc.
