Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová oznámila, že Evropa bude na boj s pandemií COVID-19 potřebovat obrovské finanční prostředky. Ty by bylo možné využít ke zřízení Evropského fondu pro zotavení. Kde se ale peníze vezmou? Na tuto otázku se snaží odpovědět finančník a filantrop George Soros ve svém komentáři pro Project Syndicate.
Navrhuji, aby Evropská unie peníze potřebné pro rekonvalescenční fond získala prodejem „věčných dluhopisů“, u nichž není třeba jistinu splatit (lze je ovšem z rozhodnutí emitenta odkoupit nebo umořit). Schválení této emise by mělo být nejvyšší prioritou nadcházejícího summitu Evropské rady dne 23. dubna.
Vydání věčných dluhopisů ze strany EU, zejména v tak obrovském rozsahu, by samozřejmě bylo bezprecedentní. Jiné vlády se už ale v minulosti o věčné dluhopisy opřely. Nejznámějším příkladem je Británie, která využila sjednocených dluhopisů („consols“) k financování napoleonských válek a válečných dluhopisů k financování první světové války. S emisemi těchto dluhopisů se v Londýně obchodovalo až do roku 2015, kdy byly obě umořeny. Kongres USA v 70. letech 19. století zmocnil státní pokladnu k vydání sjednocených dluhopisů s cílem konsolidovat už existující dluhopisy, a ty pak byly v následných letech emitovány.
EU se ocitá ve zcela mimořádné válce s virem, který ohrožuje nejen životy lidí, ale i přežití samotné Unie. Jestliže členské státy začnou ochraňovat národní hranice i před souputníky v EU, zničí to zásadu solidarity, na níž je Unie vystavěna.
Evropa se namísto toho musí uchýlit k mimořádným opatřením ve snaze řešit mimořádnou situaci, která postihuje všechny členy EU. To lze učinit beze strachu, že vznikne precedent, který by mohl ospravedlňovat emise společného unijního dluhu, jakmile dojde k návratu normality. Vydání dluhopisů opatřených plnou důvěrou a uznáním EU by poskytlo politický souhlas tomu, co už Evropská centrální banka učinila: odstranila prakticky veškerá omezení u svých programů nákupu dluhopisů.
Věčné dluhopisy mají tři dodatečné výhody, díky nimž jsou za těchto okolností vhodné.
Zaprvé, poněvadž věčné dluhopisy není nikdy nutné splatit, zatížily by EU překvapivě lehkým fiskálním břemenem, vzdor značné finanční palebné síle, kterou by sešikovaly. Nadto by je EU při splatnosti nemusela refinancovat, nemusela by provádět umořovací platby ani střádat peníze (například v umořovacím fondu) k jejich konečnému splacení.
EU by byla povinna z nich pouze platit pravidelný úrok. Věčný dluhopis ve výši bilionu eur s 0,5% poukázkou by vyšel rozpočet EU na pouhých pět miliard eur ročně. To jsou necelá 3 % rozpočtu EU pro rok 2020.
Druhá výhoda je spíše technická, ale téměř stejně důležitá. Trh nemusí být schopen absorbovat bilion eur najednou. Vydáním věčného dluhopisu by EU mohla tuto částku získat ve splátkách, aniž by pokaždé vydávala nový dluhopis.
Třetí výhoda tkví v tom, že věčný dluhopis vydaný EU by byl velice přitažlivým aktivem pro programy ECB zaměřené na nákupy dluhopisů. Jelikož splatnost věčného dluhopisu je vždy stejná, ECB by nebyla nucena upravovat rovnováhu svého portfolia.
EU nemusí vytvářet žádný nový mechanismus ani strukturu pro vydání dluhopisů, protože v minulosti už EU dluhopisy vydala. Výnosy by měly být využity na investice a granty související s bojem proti pandemii. Evropská komise by finance distribuovala buď přímo, nebo prostřednictvím členských států a dalších institucí (třeba místních samospráv), které se přímo podílejí na boji proti pandemii COVID-19.
Poruchy zapříčiněné pandemií by měly být přechodné, ale jedině pokud evropští lídři podniknou mimořádná opatření nezbytná k odvrácení dlouhodobého poškození EU. Právě proto je Evropský fond pro zotavení tak naléhavě zapotřebí. Financovat jej věčnými dluhopisy je nejsnazší, nejrychlejší a nejlacinější způsob jak jej vytvořit.
