Mostecko, Chomutovsko / Neváhali a pomohli nebo stále ještě pomáhají druhým. Aktéři následujících sedmi příběhů jsou autory mimořádných činů. Proto je redakce Sedmičky zařadila do ankety s názvem Sedm statečných. Je jen na čtenářích, koho zvolí v premiérovém ročníku hlasování největším hrdinou regionu za rok 2009.
1. Martin Jurenka: podal pomocnou ruku
Čtyřicetiletý Martin Jurenka z Litvínova v květnu zachránil život mladíkovi, který skočil kousek od janovského sídliště ze skály. Nejprve ale v sobě musel překonat rozporuplné pocity. „Upozornil mě blikáním světel řidič protijedoucího auta, že je tam ožrala, ať ho nepřejedu. Jel jsem pomalu, nepospíchal jsem a točilo se mi to v hlavě. Mohl to být trik, a kdybych zastavil, ukradnou mi auto, nebo mě samotného zraní,“ vzpomíná na nepříjemné pocity muž z Janova. Jako místního starousedlíka by ho to asi ani nepřekvapilo.
Nakonec přece jen zastavil a přivolal pomoc. „Vyndal jsem mu zapadlý jazyk a položil ho do stabilizované polohy. Než omdlel, stihl mi říct, že skočil ze skály kvůli drogám. Policii prý ale řekl něco jiného. Měl od krve celou hlavu, říkal jsem si, že má asi poraněnou lebku,“ dodává Jurenka. Když už na místě byli strážníci i záchranáři, kolem procházející opilci na zachránce pokřikovali nemístné poznámky. „Měl jsem jeho krev na rukách. Sice mám v lékárničce sterilní rukavice, když ale rozhodují vteřiny, vůbec na to nepomyslíte. Policisté mi slíbili, že kdyby byl chlapec infikovaný, ozvou se mi,“ podotkl zachránce.
Po příchodu domů si vychutnával příjemný a nezvyklý pocit ze záchrany lidského života. „Bylo to v noci, nikomu jsem se nemohl svěřit, tak jsem si to užíval sám. Nemohl jsem ani spát. Pak mě potěšilo, když se mi ozvali z radnice, že mě odmění starosta. Člověk to nedělá kvůli potlesku, ale je to pěkný pocit, když si někdo všimne. Jen mě mrzí, že netuším, jak to s mladíkem dopadlo,“ posteskl si Jurenka.
2. Matěj Novák: zachránil ženu před pádem
O dva měsíce později na sebe upoutal pozornost médií Matěj Novák z Příbrami. Úspěšný jedenadvacetiletý snowboardista byl se svými spolužáky v Litvínově kvůli výzkumu z antropologie. Když si šel ke kamarádce domlouvat bydlení, slyšel křik a uviděl Vietnamku, visící z okna v pátém patře věžáku ve Valdštejnské ulici. Její partner ji držel za ruce, ale už neměl sílu dostat ženu do bytu. Novák vyběhl nahoru a měl štěstí, že v příslušném patře byl na dveřích vietnamský nápis. Na druhý pokus dveře rozrazil a ženu dokázal dostat dovnitř. „Udělal jsem jen to, co bylo v té chvíli samozřejmé. Ta žena potřebovala pomoc a já jsem byl nablízku,“ prohlásil Matěj Novák.
Hrdinského činu si všimla i Nadace Adra. Matěje Nováka zařadila mezi finálovou pětici zachránců lidských životů. O vítězi Ceny Michala Velíška rozhodovali svým hlasováním lidé. Novák sice nevyhrál, ocenění i tak získali všichni nominovaní.
3. Jiří Fencka: pomáhá nemocným leukémií
Už jedenáctým rokem sbírá osmašedesátiletý Jiří Fencka z Chomutova peníze pro nemocné leukémií. Obchází markety i malé prodejny. Když se svou myšlenkou uspěje, nechá někde za pokladnou průhlednou kasičku na drobné i větší bankovky. Každá z nich může zachránit další lidský život. Peníze jsou totiž určené Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. Na Chomutovsku se díky němu od roku 1999 takto podařilo posbírat už přes půl milionu korun.
Jak velkou cenu má lidská sounáležitost pro nemocné rakovinou krve poznal Jiří Fencka před dvanácti lety na vlastní kůži. Jako řidič autobusu, který nebyl nikdy moc nemocný, náhle stanul tváří v tvář smrti. Onemocněl leukémií. Měl ale obrovské štěstí, protože se našel dárce.
Po prvním neúspěšném pokusu o přenesení zdravé kostní dřeně do jeho zesláblého těla následoval pokus druhý. Byl úspěšný a Fencka se takříkajíc znovu narodil. Na nekonečné měsíce beznaděje však nezapomněl. Od podzimu 1999 se snaží sehnat peníze pro další nemocné a oplatit tak službu těm, kteří ho nenechali zemřít. „Za volant se už nikdy neposadím, nemůžu pracovat. Tak se alespoň snažím být nějak prospěšný. Pomáhám shánět peníze pro ty, kteří jsou na tom stejně, jako jsem byl já před lety. Kdo něco podobného prožil, ví, jak strašně cenné je zdraví,“ říkává drobný chlapík každému, kdo se zastaví u pokladničky na peněžní dary pro nemocné.
4. Miroslav Klůc: od mládí daruje krev
Jako mladík zjistil Miroslav Klůc z Jirkova, že má vzácnou krevní skupinu. Od té doby uběhlo už devětatřicet let a jeho krev zachránila život stovkám lidí. Doma má zlatou, stříbrnou i bronzovou Janského plaketu a bronzový i stříbrný kříž Českého červeného kříže. Do zlatého za sto šedesát odběrů mu jich zbývá už jenom šest.
Devětapadesátiletý Miroslav Klůc daruje nejdražší tekutinu díky náhodě. Když mu bylo dvacet, přišli za ním a jeho kolegy do práce zdravotníci s prosbou o krev pro novorozeně. Klůc se přihlásil a od té doby už ji daroval sto čtyřiapadesátkrát. Jeho krevní skupina 0 s RH faktorem negativní je vzácná. Mohou ji totiž přijmout lidé se všemi krevními skupinami.
K dárcovství nabádá i své okolí a často uspěl. Jeho synové jsou dárci kostní dřeně, mladší potomek už také dává krev. Miroslav Klůc také několikrát daroval krevní plazmu. „Krev daruji, abych zachránil lidské životy. Pokud mi to zdravotní stav dovolí, budu pokračovat,“ vysvětluje držitel plaket a křížů z hokejové rodiny Klůcových. Krev chodí dávat třikrát až čtyřikrát ročně.
5. Eva Čenkovičová: hřeje lidi na okraji
O lidi na okraji společnosti, vyloučené ze sociální pomoci, bezdomovce, důchodce pod hranicí životního minima pečuje Oblastní charita v Mostě, kterou vede Eva Čenkovičová. „Dělám práci, která má smysl. Ráda hledám nové cesty a to je důvod, proč jsme za deset let rozvinuli charitu od nuly do třech okresů,“ říká devětapadesátiletá ředitelka a dodává, že bez stejně smýšlejících lidí kolem sebe by nic neprosadila. V září převzala Cenu Charity ČR. Slavnost se konala v pražském kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Mezi osmi nominovanými byli dlouholetí dobrovolníci, řadoví zaměstnanci i vedoucí pracovníci, známí svou odborností a lidským přístupem.
Mnohdy ne vlastní vinou se lidé dostanou do mezních situací, při kterých jde o život. „Teď v zimě stahujeme bezdomovce z lesů, aby neumrzli. V azylových domech nabízíme střechu nad hlavou lidem bez příjmů, co by skončili na ulici. Ty, co nemají dostatečný starobní důchod, doslova vytahujeme hrobníkovi z lopaty,“ dodává.
Roky pracovala jako novinářka. „Novinařina mě naučila jednat s lidmi. Charita je také o práci s lidmi, i když s těmi, co jsou na dně,“ vyznává se Čenkovičová. Dnes a denně podává pomocnou ruku a svým soucítěním je světlem v beznaději.
6. Antonín Šlégr: dal šanci tisícům zvířat
Do mosteckého útulku přichází tisíce zatoulaných nebo opuštěných zvířat. Jejich tátou i mámou je Antonín Šlégr, člověk se srdcem na dlani. „Kromě koně jsme tu měli všechno. Pečovali jsme o divoké ptáky, kance, domácí prasata, labutě, fretky, zajíce, dokonce se k nám dostala i kráva. Ročně u nás nový domov najde čtyři sta až pět set psů,“ svěřil se. Zvířatům často zachráníme život. Nejde to vždy. „Když přivezou ptáka se zlomeným křídlem, nohou, nebo když jím projede elektrický proud, naše péče není nic platná,“ vysvětluje.
Zvířata v útulku Antonína Šlégra milují. A on je. „Přál bych si méně zlých lidí. S každým zvířetem jsem se zatím domluvil. S člověkem je to horší. Udivuje mě, čeho všeho jsou lidé schopni. Pejskům u nás nechybí nic. Kromě lásky. Pohladíme, pomazlíme všechny, ale věnovat se každému dvě tři hodiny denně nemůžeme. Máme padesát psů,“ říká.
V jeho psychicky nelehké práci ho povzbuzuje, když se pes, kočka, kanár dostanou do láskyplné péče nových majitelů. „Mám radost, když u nás zazvoní, a pozvou mě, pojďte se podívat, jak se mu daří. A pejskovi září oči blahem. Jedna fena od nás je až na Korsice. Noví páníčci poslali její fotku u moře. Daří se jí náramně,“ libuje si. Miluje přírodu a ve svých padesáti letech se rád toulá po lesích s vlastními jezevčíky. Zajímá se o odchov ptáků. S úctou a pokorou sleduje poštolky vypadlé z hnízda, které se týden čtrnáct dnů vracejí ke krmení na místo odchovu.
7. Miroslav Pokorný: zabránil střelbě
Třiačtyřicetiletý strážník Městské policie v Mostě Miroslav Pokorný se ve své praxi setkává s různými případy. Někdy stačí zlomek sekundy a může dojít k neštěstí. O vteřiny šlo ve chvíli, kdy ozbrojený muž napadl úřednici z odboru sociálních věcí. „Přišel ráno a požadoval na místě peníze. Úřednice mu pochopitelně nevyhověla. Slíbil, že se vrátí,“ vzpomíná na loňskou událost Miroslav Pokorný. Byl přivolán na místo, aby zabránil incidentu. „Peněz se dožadoval znovu, tentokrát ozbrojený. Když nepochodil, namířil na úřednici zbraň. S pistolí v zádech ji vedl do druhé kanceláře. Já jsem ho zastihl ve chvíli, kdy stáli mezi dveřmi. Nemohl jsem jednat, postřílel by všechny na místě. Musel jsem počkat na jeho chybu. Když se snažil ženu vtlačit do druhé místnosti, na zlomek vteřiny uhnul s pistolí. Okamžitě jsem chytil jeho ruku. S ředitelem městské policie Bronislavem Schwarzem, který byl také na místě, jsme ho odzbrojili. Pistole byla nabitá ostrými náboji,“ popisuje.
Úřednici zachránil život. Zážitek ji ale poznamenal na celý život. Okamžitě dala výpověď a na mostecký magistrát se už nevrátila.
Miroslav Pokorný odzbrojoval výtržníky s brokovnicí, před zdravotní školou zneškodnil muže, který s igelitovou taškou do půli zaplněnou náboji vykřikoval, že všechny kolem zabije. Rvačky s nožem má na denním pořádku. „Rafinovaní jsou feťáci. Místo zbraní používají injekční stříkačky. Musím být pokaždé stoprocentně ostražitý. Sebemenší nepozornost mě může stát život,“ je si vědom.
Šestnáct let, co je u městské policie, dává pravidelně krev a plazmu.
