Bylo jaro roku 2000 a na Církevním gymnáziu v Plzni se zrodil divadelní spolek okouzlený poetikou Divadla Járy Cimrmana. Dal si jméno Cimrmanband. O dvanáct let později hraje parta ve složení Jakub Šedivý, Albert Švec, Míla Korbel, Pavel Korpa, Petr Vítek a Martin Svejkovský už svou druhou vlastní hru.
Zahráli si na prknech Žižkovského divadla Járy Cimrmana a 19. května je čeká společné představení se „skutečnými“ Cimrmany. V plzeňském Domě hudby budou hrát hru Záskok s Miloněm Čepelkou a Janem Kašparem.
• Vzpomenete si na své začátky?
Jakub: Doslova jsem hltal videokazety, na nichž vyšly všechny hry Divadla Járy Cimrmana. A když jsem se díval na Záskok, chytlo mě to natolik, že jsem se rozhodl, že bychom to mohli zkusit taky. Dal jsem na nástěnku, jestli si někdo nechce zahrát divadlo. Po dvou týdnech jsem to sundal, protože to nikdo nečetl, a obcházel jsem kluky jednoho po druhém.
• Na začátku všeho byl Záskok?
Albert: A pak každý rok nové představení, tedy Švestka, Dobytí severního pólu, Blaník a v oktávě Posel z Liptákova.
• Je to náhoda, že teď budete hrát se skutečnými Cimrmany právě Záskok, nebo je to odkaz k vašim začátkům?
Jakub: Takhle jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, ona je to vlastně náhoda.
Albert: Záskok vyšel vylučovací metodou a já jsem byl vyloučen.
Jakub: Posla z Liptákova už třeba vůbec nehrajeme.
Martin: Posel pošel. Hráli jsme ho asi dva roky a jednou se nám hodně nevyvedl. A pak už nějak nebyla chuť v něm pokračovat.
Míla: V Blaníku jsou zase výrazně menší a větší role, takže ten jsme vyloučili taky.
Pavel: Hodně jsme přemýšleli nad Švestkou, ale ta je náročná na kulisy a na zvuky.
Jakub: Proto vyhrál Záskok. Nejsou v něm nároky na světla, na zvuky, na kulisy, prostě jednoduché od začátku do konce. A s pány Čepelkou a Kašparem to najede určitě i bez větší zkoušky.
• Tam by se přímo nabízelo, aby si s vámi roli zaskakujícího velkého herce Karla Infelda Prácheňského zahrál Zdeněk Svěrák. Nemrzí vás, že nepřijede?
Jakub: Mrzí, ale aspoň si zahraju.
Albert: Mne osobně jo, protože já si stejnak neškrtnu.
Martin: Nezoufej, já taky ne.
Jakub: Proto trochu přeskládáme úvodní seminář, abyste se aspoň tam dostali ke slovu.
• Po pěti hrách Járy Cimrmana jste přišli s vlastním kusem. Jmenuje se Pantáta a má už i pokračování. Jaké to je psát hru a pak s ní předstoupit před publikum?
Jakub: Je to strach. Strach z těžce odhadnutelné reakce diváků. Pokud je hrou nenadchneme, nejspíš ztratíme jejich přízeň a veškeré naše úsilí, ty hodiny utopené při psaní, v přípravách, ve stavění kulis, shánění a vyrábění rekvizit a kostýmů, střihání zvuků a tak dále, bude k ničemu. Takže je to vlastně strach z toho, že zklamu kluky, které jsem motivoval do trávení času nad něčím, co není až tak dobré.
Albert: Na začátku nám hodně pomohly zkušenosti z našich netradičních výchovných koncertů Klavír převážně nevážně. Díky nim už jsme věděli, že umíme sami napsat věci, kterým se lidé smějí, které se lidem líbí.
• Jakým způsobem píšete? Máte nějaké rituály, odjíždíte na týden na chatu do lesů, kde píšete, nebo jste e-mailoví tvůrci?
Jakub: Pantáta jednička vznikl asi na osmi místech. Většinou u piva.
Míla: Tak u čtvrtého pátého jsme radši psát přestávali. Jakub: Přesně v tomhle okamžiku vznikla pantátí píseň Prala bába - pokus o lidovku.
• Co vám při psaní dělá největší problémy?
Míla: Jména. Třeba když je tam zmínka, že dotyčný byl u hostinského, a my jsme tomu hostinskému potřebovali dát jméno. Půl hodiny jsme probírali různá příjmení a všechna nám přišla násilná nebo prostě blbá.
• Jména pro hlavní postavy jsou jednodušší?
Jakub: Tam jde o to, jak chceme, aby postava působila. Dost dlouho jsem třeba hledal jméno pro matku. Pak jsem se setkal s jednou velice ráznou sedmdesátnicí jménem Vilma a bylo rozhodnuto.
• Když srovnáte svá cimrmanovská představení v Plzni a okolí, představení v Žižkovském divadle Járy Cimrmana a představení svých vlastních kusů, před kterým jste měli největší trému?
Albert: Na místě nezáleží. Trému způsobuje naše rozpoložení, atmosféra v zákulisí a v hledišti, někdy i konkrétní diváci v publiku.
Jakub: Když se na nás jde podívat někdo, na jehož názoru nám záleží.
• Jaké to bylo, když se na vašeho Pantátu přijel podívat Zdeněk Svěrák?
Jakub: Do poslední chvíle jsme si nedělali iluze, že vůbec přijede. Pozvání přijal, ale nic neslíbil.
Petr: Pak si vymínil, že když se mu to nebude líbit, nepřijde za námi do šatny, aby nás nemusel falešně plácat po ramenou a lhát, že to bylo dobré.
• A přišel?
Petr: Přišel.
• Co řekl?
Albert: Že se při semináři moc nesmál. Prý mu přišel hodně podobný seminářům jejich. Pointu často tušil dopředu, protože jsme prý jeli podle podobných vzorců.
Martin: Což byl na druhou stranu trochu kompliment, protože se najdou diváci, a není jich málo, kteří v nás chtějí vidět to, na co jsou zvyklí, co je baví, co mají naposlouchané nazpaměť, a touží po něčem novém, ale vlastně stejném.
Pavel: Ale u hry jsme ho několikrát viděli smíchy v předklonu.
Jakub: Jo, hra ho potěšila. Říkal, že ta už je jinde, ačkoli jsou v ní ještě stopy jejich rukopisu, už je prý naše vlastní.
• Byla jeho slova spíš zklamáním, nebo podporou?
Jakub: Nasměroval nás na cestu, po níž jsme se vydali s Pantátou dvojkou. Výrazněji jsme vystoupili z jejich stop.
• Kmotrem Pantáty dvojky se stal Miloň Čepelka, který si teď s vámi přijede zahrát. Znamená to, že si vás oblíbil, že jste kamarádi?
Jakub: Ano. Z toho mám obrovskou radost a je to to nejkrásnější, co mi divadlo dalo. Teda pochopitelně kromě toho, že máme výbornou partu, která drží pospolu i několik let po maturitě.
Míla: Miloň Čepelka nám i na dálku držel palce při generálce Pantáty dvojky.
• Jak se mu pak představení líbilo, když ho viděl?
Albert: Moc. Dokonce říkal, že si umí i představit, kterou roli by si zahrál.
• Co by chtěl hrát?
Petr: Samozřejmě že ženskou.
• Takže mu třeba v budoucnu nabídnete, aby si s vámi zahrál?
Martin: To od něj nemůžeme chtít.
Pavel: Ale zajímavé by to bylo. Jakub: Vlastně zpětně jsem rád, že Zdeněk Svěrák odmítl kvůli přeplněnému diáři být kmotrem Pantáty. Miloň Čepelka si k nám vytvořil opravdu kamarádský vztah. Je to milé, psát mail herci, kterého má rádo tolik lidí, a začínat oslovením „Miloni, kamaráde“.
• Chodíte si k němu pro radu? Když se třeba při psaní zadrhnete na nějakém místě, s nímž si nevíte rady, nebo si s něčím v textu nejste jistí.
Jakub: Miloň má tolik aktivit, že bych ho nerad otravoval prkotinami. A navíc naším cílem je se od typických cimrmanovských vzorců lehce vzdalovat.
Martin: Ale pojetí semináře u dvojky byl jeho nápad. Poradil nám, abychom to zkusili pojmout tak, jako je v Záskoku část před příjezdem Karla Infelda Prácheňského.
• Co připravujete dál? Píšete teď něco nového?
Jakub: Teď se teprve chystáme pořádně vyjet do světa s Pantátou dvojkou.
• Máte oblíbené štace?
Míla: Nejlepší jsou Všeruby.
Albert: Tam mají malé kino, kam přijde nanejvýš pětatřicet místních, z čehož patnáct bývá z rodiny Falkenauerů, kteří nás tam zvou. Ale atmosféra je kolikrát lepší než v čtyřnásobně plném sále.
Petr: Tradičně jezdíme i do Dobřan, do sokolovny ve Spáleném Poříčí.
Pavel: Ti nás doporučili sokolům v Koterově.
Jakub: Což je dobré, že si o nás řeknou mezi sebou, někdo si nás vyžádá, abychom přijeli. Když jsme dělali Klavír převážně nevážně ve Starém Plzenci, přišlo třináct lidí, protože nás tam nikdo neznal.
• Je na vesnicích jiné publikum než v Plzni?
Jakub: Zdeněk Svěrák říká, že když přijedou mimo Prahu, je publikum rádo, že vůbec dojeli. Naši diváci jsou rádi, že nás třeba po roce zase vidí. Když si s námi pořadatelé dávají panáčka na přivítanou, povyprávějí nám, co je u nich nového.
• Chcete dál pokračovat pod názvem Cimrmanband, anebo plánujete úplně jakoukoli spojitost s Cimrmany opustit?
Jakub: Hlavním naším cílem je existovat. S jakým jménem, to už je podružné. Protože řada z nás už nemá domov v Plzni, máme partnerky, náročná zaměstnání. A je těžší se sladit.
Martin: Jak je ale vidět, vždycky se na divadlo čas najde.
Pavel: Je nepředstavitelné, že bychom někdy skončili.
• I skuteční Cimrmani měli původně svá zaměstnání a rodiny a také přežili, už víc než čtyřicet let.
Jakub: Nesrovnával bych. Byla jiná doba, měli jiné možnosti. Pro některé bylo divadlo jedna z hlavních priorit, třeba i kvůli jistému příjmu.
Petr: Zatímco my hrajeme jen tak pro radost, bez nároku na honorář.
Pavel: U nás je divadlo koníček, který nás rekreačně baví.
• Na druhou stranu se potýkali s cenzurou, zákazy a povolovacími řízeními, což zase vy neznáte.
Albert: A možná nám to schází. Tenkrát lidé na představení šli, aby je podpořili nebo aby v textu hledali jinotaje. A tím vznikalo hlubší pouto mezi jevištěm a hledištěm.
Jakub: Teď má člověk tolik možností, kam a na co jít, až často nejde nikam.
