Situace, se kterou se hned tak nesetkáme. V Česku od půlnoci 16. března platí omezený pohyb osob na veřejnosti a doporučována je domácí karanténa. Vycházet ven je povoleno pouze při cestě do a ze zaměstnání, nákupu potravin a léků či při krátké procházce v přírodě. I nadále však platí zvýšená bezpečnostní opatření a částečná karanténa celého státu. Jak se karanténa vyskytovala v Evropě v minulosti? A jak je uktovena v ústavě?
Karanténa v historii
Nejvýznamnější záznamy o plošných karanténách jsou v rámci Evropy především z dob, kdy na Starém kontinentu propukaly morové rány. Jedna z takových například ve 14. století. Pandemie moru, způsobená bakterií yersinia pestis, začala v Asii a postupně přešla až do Evropy. Zajímavostí je, že podle záznamů odstarovala nemoc tehdy stejně jako letos koronavirus v čínské provincii Chu-pej. Narozdíl od současné pandemie však v této čínské oblasti zemřelo tehdy zhruba 90 procent obyvatel. Nemoc se dále šířila do Evropy a sem dorazila roku 1347. Konkrétně do italského Janova a Benátek.
V této době také vznikla první opatření, která se dala považovat za karanténu. Stalo se tak roku 1377 v Dubrovníku, tehdy Raguse. Nakažení návštěvníci, kteří chtěli do přístavního města vstoupit, museli vydržet na svých lodích po dobu 40 dnů. Pokud se u nich nemoc neprojevila, mohli pokračovat dále do města.
Podmínky v karanténách se zlepšovaly a roku 1403 byl pro karanténu vyhrazen ostrov u Benátek nazvaný Lazzaretto Vecchio. Ten jako karanténní nemocnice fungoval téměř čtvrt tisíciletí. Byli sem rychle přemísťováni ti pacienti, u nichž se projevovaly například symptomy dýmějového moru. Historici tvrdí, že tento odsun nemocných na izolovaný ostrov pomohl Benátkám udržet si výsadní mocenské postavení i během morových ran.
České země si karantény ve významější míře osvojily až v době po třicetileté válce. Stalo se tak konkrétně během morové epidemie v letech 1679 až 1680. Obecná pravidla pro karantény byla tehdy podobná těm dnešním a popisuje je například dobová publikace Stručný morový řád Jana Hertodta z roku 1680.
Karanténa v kultuře
I v kultuře má karanténa své nezastupitelné místo. V souvisloti s koronavirem je nejnovější příklad knihy s názvem The Eyes of Darkness od spisovatele Deana Koontze. Ten v knize, kterou napsal v roce 1981 popisuje nebezpečný vir Wu-chan-400, který zabíjí lidi a byl vyvinut čínskou vládou. Podobností si všimli lidé na sociálních sítích a publikace je nyní velmi vyhledávanou.
Filmů s tematikou karantény je rovněž několik. Můžeme mezi ně řadit například oceňovaný španělský horor REC, polské sci-fi Sexmise a jeden díl si karanténa pro sebe vyhradila i ve slavném sitcomu Červený trpaslík.
Koronavirus v Česku: Opatření a doporučení >>>
Definice karantény jednotlivce
Jde o držení osob nebo zvířat na izolovaném místě za účelem pozorování, zda se u nich projeví příznaky nějaké určité nemoci. Je užívána například na osobách, které přicházejí z regionů ohrožených epidemií. V českém právním řádu je karanténa jednotlivce upravena zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.
Označení pochází z italského slova quaranta. V překladu jde o slovo „čtyřicet“. Čtyřicet dní byla totiž doba, po kterou byli v minulosti na lodích izolováni nemocní bez možnosti vrátit se ke břehu. Tuto proceduru aplikovalo od 70. let 14. století město Dubrovník, který se tak bránil proti moru. Stejný postup začaly o něco později využívat i Benátky, Janov, Pisa nebo Marseille.
Omezení volného pohybu osob
Listina základních práv a svobod obsahuje výčet práv, která jsou nezrušitelná, nezadatelná, nezcizitelná a nepromlčitelná. Některá lze však omezit. Můžeme tedy rozlišovat lidská práva neomezitelná, která mají absolutní povahu a nelze je suspendovat či jakkoli omezit, a to ani v mimořádných situacích. Mezi taková můžeme řadit např. zákaz mučení a krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Některá lidská práva však lze za určitých podmínek omezit. Mezi ta řadíme i svobodu pohybu a pobytu, která je zaručena v čl. 14 Listiny základních práv a svobod. A pak máme také práva, kterých se lze domáhat pouze prostřednictvím zákonů, které je provádějí. Jedná se zejména o práva hospodářská, sociální a kulturní.
Omezení základních práv a svobod je však možné pouze za určitých podmínek, které v tomto případě upravuje samotná Listina. Svobodu pohybu a pobytu je tedy možno omezit pouze zákonem a pouze ze stanovených důvodů, kterými jsou bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví nebo práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.
Zákon, na základě kterého v současné situaci došlo k omezení volného pohybu osob, je ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Ten totiž opravňuje vládu k vyhlášení nouzového stavu a k případnému omezení základních práv a svobod. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda stanovit, která práva a v jakém rozsahu budou omezena, resp. která práva bude možno omezit, a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.
Nutno dodat, že omezení základních práv a svobod musí splňovat tzv. test proporcionality. To znamená, že přijatá omezení musí být vhodná, potřebná a přiměřená. Omezení tedy musí být schopno dosáhnout sledovaného cíle (v tomto případě omezení šíření nákazy virem), tohoto cíle nelze dosáhnout jiným (lepším) způsobem a toto omezení sice zasahuje do základních práv, ale v porovnání se škodou, která by mohla vzniknout jinému základnímu právu, je toto omezení přiměřenější.
