Tři roky po albu Meadows, které vyšlo u belgické společnosti Home Records, vydala skupina Clarinet Factory nové album Pipers. Na něm se čtveřice muzikantů opět snaží propojit klasické nástroje s písničkovou formou skladeb a dál posunout svůj styl označovaný jako crossover.
V čem je nová deska jiná oproti předchozím?
Vojtěch Nýdl (VN): Základní věcí je sound, který je obohacen o spoustu elektronických zvuků, barev, prostorů. To gros, barva dřevěných nástrojů, tam zůstává, ale nejvíce z našich desek jsme pracovali s elektronikou, loopery, krabičkami a podobně. To je základní.
Jindřich Pavliš (JP): Desku odlišuje i to, že jsme ji celou dopředu nazkoušeli, prošla koncerty. Šli jsme do studia a udělali to takřka live.
Bude těžké album převést do koncertní podoby? Kdysi jste hráli s Tata Bojs, kteří mají elektronických efektů hodně, a koncerty jsou tím pádem náročné?
VN: U nás to technicky náročné tak, jak to dělají Tata Bojs, není. Primárně jsme se zabývali tím, aby to šlo zahrát naživo, abychom nemuseli mít tým lidí, kteří se o to musejí starat. Momentálně jsme schopni téměř celou desku odehrát stejně.
Jak se na nahrávání podepsala pandemie koronaviru?
VN: Měli jsme velké štěstí a stihli jsme desku dotočit ještě předtím, než se všechno zavřelo – i studio Sono, kde jsme natáčeli. Milan Cimfe to pak ve studiu domíchával sám a nahrávky nám posílal. Doma jsme je poslouchali a připomínkovali.
Projevila se omezení kvůli pandemii na možnosti koncertovat?
VN: U nás poměrně výrazně. Měli jsme mít dva zahraniční zájezdy, a to na festivaly do Portugalska a Uzbekistánu. Tam jsme se docela těšili, mohla to být zajímavá štace. Všechno to padlo, respektive se to přesouvá. Stále jednáme o termínech koncertů. Je to dost náročné, protože všichni teď chtějí koncertovat v září a říjnu.
Předchozí deska Meadows vyšla u belgického vydavatelství Home Records. Jak se to stalo?
JP: Na přímou nabídku vydavatelství. Asi rok a půl předtím jsme vystoupili na největším world music showcasu Womex v Budapešti, kam jsme byli pozváni. A protože tam chodí hodně zajímavých lidí, kteří vyhledávají novou hudbu, tak nás oslovil majitel vydavatelství a domluvili jsme se. Při jednáních jsme se bavili o tom, že to potřebujeme v zahraničí zkusit. Supraphon se nicméně podílel na distribuci v ČR.
Měla belgická deska ohlas, který jste očekávali?
JP: Přesně jsme nevěděli, co můžeme očekávat. Získali jsme ale díky tomu spoustu přátel kolem hudby. V Belgii jsme v té době hráli poměrně často, měli jsme nějaký dopad ve frankofonní části Belgie. Hráli jsme i díky tomu ve Francii, desku jsme představili i v Paříži. Rozšířilo nám to možnosti pozvání i zřejmě fanouškovskou základnu, která se netvořila z Česka, ale právě přes to belgické vydavatelství.
Projevilo se to i na prodejích CD?
JP: Těžko říct, nevím jaký by byl rozdíl, kdyby se Meadows vydalo tady. S výsledkem jsme byli docela spokojení – na to, že CD je dnes už téměř sběratelská záležitost. Desky netočíme z primárně komerčních důvodů, abychom na tom vydělávali. Natáčíme je proto, abychom se nějak vyjádřili. Chceme, aby ti, kdo nás poslouchají, slyšeli novou muziku, což je čím dál obtížnější.
Jste jedno ze tří českých uskupení, která na Womexu vystoupila. Jak jste se k tomu dostali?
JP: Je tam výběrová komise a poslali jsme jim nahrávku. Ani jsme nedoufali, že se tam dostaneme, protože jsme se necítili jako nějaký typický soubor world music. Paradoxně nás vybrali. Když jsme tam jeli, tak jsme si říkali: To jsme zvědavi, jak se tam budeme hodit, když tam hrají všechny možné kubánské a další kapely. Nějaké crossovery tam ale byly, takže to dopadlo dobře.
Vzali vás proto, že zpíváte dobře česky, nebo proto, že máte písničky i ve španělštině či francouzštině?
VN: Samotného by mě to také zajímalo. Nevím, do jaké míry hraje roli čeština. Kdybychom byli soubor, který třeba hraje moravskou muziku nějakým zajímavým způsobem, tak to asi bude pro ně také zajímavé. U nás nevím. Primárně se nevyjadřujeme češtinou nějak zásadně. Jazyků používáme více – v repertoáru máme japonský skat, portugalštinu, francouzštinu a nově i španělskou písničku.
Před dvanácti lety jste s Lenkou Dusilovou natočili úspěšnou desku Eternal Seekers. Proč jste nepokračovali?
VN: Na to se lidé hodně ptají, kdy bude nějaká dvojka. Poměrně o tom dost mluvíme, ale vždy jsme narazili na to, že jsme nenašli správný čas. Někdo si chce vydat vlastní desku, někomu se narodilo dítě a podobně. Nevíme, jestli ještě někdy podobná situace nastane – přestože se máme rádi a pořád se potkáváme.
Na čem teď pracujete?
JP: Chystáme hudbu ke krátkému animovanému filmu britského režiséra Johna Stephensona, který kromě velkých projektů v Hollywoodu dělá malé animované filmy pro festivaly. Bude se to jmenovat Middle Watch, Půlnoční hlídka.
O čem bude film bude?
VN: Je to o životní zkušenosti, kterou dotyčný zažije jako jediný na světě. V tomto případě je to příběh námořníka z konce druhé světové války, který při hlídce na moři uviděl asi padesátimetrovou oliheň. Chvíli tam byla u lodi, on to pozoroval, byl u vytržení, protože takovou příšeru nikdy nikdo neviděl. Ona pak zmizela a on celý život žil s tím, že viděl něco, co mu nikdo neuvěří.
Stephenson to rozpracoval do animovaného příběhu. Nebude to dlouhé, bude to mít asi deset minut, ale bude to zajímavé, protože má skvělé výtvarníky, a tím, že si vybral alternativnější muziku než symfonický orchestr, který u filmů obvykle bývá. Na výsledek se těšíme.
