Nohavica. Příběh muže, co si jen drnkal v zákulisí u zásob s rumem | E15.cz

Nohavica. Příběh muže, co si jen drnkal v zákulisí u zásob s rumem

Narodil se před šestapadesáti lety. Když mu táhlo na třicet, poprvé vystoupil. A už mu to zůstalo.

Jen velmi vzácně se najde člověk, který prohlásí, že ho Jaromír Nohavica vůbec nezajímá. Kdo už není jeho skalním příznivcem, většinou aspoň řekne, že se mu líbí jeho dřívější tvorba. Nebo naopak ta pozdní. Na jeho koncertech uvidíte pankáče, vysokoškolské profesory, puberťačky stejně jako důchodce. Takovou pestrou skladbu fanoušků snad musí Nohavicovi závidět všichni. Karla Gotta nevyjímaje.

Střih první. Na počátku

Píše se rok 1982 a v porubském kulturním domě propuká Folkový kolotoč. Lidem kolem hlavního pořadatele Milana Kaplana se podaří nebývalá věc. Udělat festival, na který se nezapomíná. „Najednou kolem nás byla spousta lidí, kteří se rádi zapojili,“ vzpomíná na ty časy Kaplan. A mezi tyto lidi patřil i tehdy už téměř třicetiletý Jaromír Nohavica. Podílel se na vytváření festivalového bulletinu, jakýchsi zdejších novin. V zákulisí přitom občas popadl kytaru a zahrál něco ze své tvorby. A lidem v zákulisí se to líbilo. „Já chodil do toho štábu taky. Měli tam totiž značné zásoby rumu,“ vzpomíná ostravský zpěvák Josef Streichl. A Nohavica se některým lidem líbil tak, že se začali zajímat o to, proč vlastně nejde hrát také na jeviště. Odpovědí jim bylo, že prostě není místo. Folkařů bylo hodně, času málo. A tehdy Streichl učinil onu historickou věc. „Rozhodl jsem se, že ho vezmu s sebou a svůj čas na vystoupení zkrátím. Říkal jsem si, že jsem Ostravák, jsme v Ostravě a lidé tady moji tvorbu beztak znají.“ vysvětluje Streichl. A Nohavica zahrál, včetně nesmrtelné Když mne brali za vojáka. Publikum nestačilo zírat. O rok později už Nohavica začíná festival se svým Darmodějem a všechno je jasně potvrzeno. Vyšla nová hvězda.
„Odehráli jsme společně možná čtyři koncerty, ale pak hrál každý samostatně,“ vzpomíná Streichl. Společné vystupování přišlo až o něco později. „Měl jsem zákaz hraní a musel jsem znovu před komisi na zkoušky. Povolení vystupovat mi dali, ale kolegovi, se kterým jsem chtěl tehdy hrát, ne,“ popisuje Streichl záludnosti života umělců v socialistickém Československu. Tak se šlo zapít alespoň jedno povolení do Waldemara. Malý bar nedaleko Českého rozhlasu patřil k vyhlášeným místům, kde se scházeli ostravští umělci a ti, kteří se za ně považovali. A tam tehdy Nohavica zase na oplátku Streichlovi řekl: „Víš co, budeš hrát se mnou.“ „Odehráli jsme na sedm stovek společných koncertů. Jednou jsme to počítali a zjistili jsme, že Nohavica byl se mnou víc dnů v roce, než se svojí manželkou,“ směje se Streichl. Rozešli se po pádu režimu. „Mě to táhlo víc k blues a rocku, Nohavica začínal s Čuníkama a chodily na něj i děti. Už to nešlo dohromady. Část publika vždycky poslouchala jenom mě a část jenom jeho, tak jsme se kamarádsky rozešli,“ popisuje Streichl konec dvojice, která se kromě pódií dala velmi často potkat v ostravských hospodách, například U Radů. A sodovka se v těch časech rozhodně nepila.

Střih druhý. Hra pokračuje

Poslední společný koncert odehrají Nohavica se Streichlem na Slovensku. Po cestě zpátky ještě slovenští policisté prohledají Sterichlův olcit, jestli v něm náhodou nevezou zbraně. Proč si policisté vybrali zrovna tyto chlapíky, zůstane asi věčnou záhadou, jisté je, že o pár let později by se už podobná příhoda Nohavicovi asi stát nemohla. Hvězda zapálená v porubském kulturáku stoupá dál a je stále slavnější. Nejspíš navzdory době. Češi objevují kouzlo mikrovlnek přivážených z Vídně a koncertů Rolling Stones a mnozí folkaři upadají do zapomnění. Ne tak Nohavica. V roce 1993 vydává album Mikymauzoleum o rok později CD Tři čuníci a nakonec v roce 1996 Divné století. Tato alba vytesávají nesmazatelně do Nohavicova života slovo úspěch. A ke slovu úspěch se přidává další nesmazatelné slovo: abstinence. Nohavica sekne se svým sebezničujícím pitím a ze soubojem s démony alkoholu vychází jako vítěz. S humorem sobě vlastním se začíná označovat za alkoholika, který nepije, či ve vztahu k alkoholu za nehrajícího kapitána. Oznamuje, že svůj sud už vypil.

Střih třetí. Žhavá současnost

Během posledních let se zrodil i Nohavica experimentátor a vlastně pionýr. Dělá se svým webem to, co žádných z českých umělců. Nechává lidi zadarmo stahovat svá alba, umožňuje svým fanouškům s ním komunikovat. Píše si s nimi někdy s velkou otevřeností o svém životě, nevyhýbá se otázkám ani na tak citlivé téma, jako jsou jeho výpovědi na StB. Na jeho stránkách mohou lidé vidět jeho čerstvé MMS z Bratislavy a o Vánocích připravil svým příznivcům další novinku. Dvanáctihodinové vysílání televize a rádia, které pojmenoval Jarek. Obsah vysílání? Nohavicovy koncerty.
A samozřejmě vyprodává jeden sál za druhým, včetně loňských Colours, nebo ostravské divadla Antonína Dvořáka, kde na Nový rok uspořádal speciální představení Mozart česky. Na přebásnění Mozartových oper do češtiny pracuje od roku 2005.
Jeho specialitou se stává překvapení. Nečekaně přijde zahrát na vernisáž nového loga Ostravy – tří vykřičníků – v Domě umění a logo označí úžasným. V roce 2004 zahrál na pódiu ODS pro Evžena Tošenovského a spol v předvolební kampani, loni se angažoval proti odvolání divadelního ředitele Luďka Golata tak, že přišel i na tiskovou konferenci jeho příznivců. To je u Nohavici zvláštností, médiím se většinou prozřetelně vyhýbá. Spolupráci na vzniku tohoto článku napřed slíbí, pak se však odmlčí. Je mužem, který reklamu už nepotřebuje. Na konec ledna přichystal sérii pěti koncertů: Třinec, Karviná, Olomouc, Opava, Český Těšín, ten dokonce dvakrát. Vše jsou beznadějně vyprodané.
„Vynikající textař, a i když někdo tvrdí opak, hraje velmi dobře i kytaru a zahraje na ní všechno,co chce. Nic mu nevyčítám a jako umělce ho beru,“ říká po letech o svém někdejším spoluhráči i kamarádovi z mokré čtvrti Streichl.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!