Od února si hospodští z Přerovska nemohou být jisti ničím. Dohlížet na ně budou desítky očí kontrolorů, kterým by nemělo nic uniknout.
Nešvary by tak mohly na čas vymizet – nebo být míň viditelné. Pivo zřejmě poputuje před hosta naplněné přes rysku, skrz řízek neuvidíme do Prahy a víno nebude řízlé vodou z kohoutku.
Nevím ovšem, co by kontroloři řekli na „poctivého pingla“, který mě před časem opařil nezapomenutelnou upřímností. „Polévku bych tady nedoporučoval. Je řídká a smrdí tu už týden,“ otřepal se hnusem.
„Tak guláš?“ zeptala jsem se opatrně. Převrátil oči v sloup. „Maso je v něm tuhé jako podešev. Máme neschopného kuchaře, ani psovi bych to nedal,“ povzdechl si.
„Že by něco sladkého?“ zkusila jsem nejistě. „Tak jedině kofolu, na té není co pokazit,“ usmál se chabě. A bylo vymalováno!
