Na první pohled je to klidné a malebné jezero. V létě vyhledávané koupaliště, v zimě zimoviště labutí. Říká se, že pod jeho hladinou před padesáti lety náhle zmizela těžařská technika i lidé, kteří s ní pracovali. Bývalý sádrovcový důl prý spodní voda zatopila tak rychle, že ani bagristé nestačili utéct.
„Už dlouho se povídá, že na dně jsou bagry i s řidiči. Moc se nevyplácí plavat daleko od břehu, říká se, že ve vodě jsou velké víry, kterým ani dobrý plavec neuteče. Já nevím, jestli se tam opravdu utopili i lidé. Ale myslím, že to s těmi bagry je pravda,“ vylíčila Věra Víchová, která v blízkosti jezera bydlí už jednadvacet let.
Pověst o utopené technice a nebezpečí pod hladinou Stříbrného jezera je v Opavě rozšířená dlouho. „Lidé si to povídají a nikdo už nedokáže říct, jestli pod hladinou opravdu něco zůstalo,“ potvrzuje vedoucí infocentra Eva Balarinová.
Spodní voda lom zatopila opravdu nezvykle rychle. Podle zprávy z odboru hlavního architekta těžaři s vodou prosakující do dolu bojovali od začátku roku 1961. „V roce 1964 se objevil proud vody natolik silný, že jej nešlo zastavit. Voda z řeky si zřejmě našla cestu starými důlními díly,“ píše se ve zprávě.
Proud tryskal do desetimetrové dálky a lom zatopil během měsíce. Vzniklo šestihektarové jezero. „Většinu techniky dělníci stihli odvézt, v hlubinných jámách zůstalo jen nepohyblivé zařízení, například koleje,“ dodává zpráva, která čerpá z údajů ředitele dolu Zdeňka Jeniše a geologa Oskara Fajkuse.
Ukrytí vojáci
Výlet do lesa nazvaného Hanuše může podle místních legend znamenat i rok práce. Třeba praní košil vojáků. Ti se však každému bohatě odmění. „Les Hanuš končí nedaleko Žimrovic velikou skálou. Ve skále čeká vojsko, které jednou s Antikristem o víru bojovati bude,“ říká pověst o spících rytířích. Až bude Slezanům nejhůř, přijdou lidem na pomoc.
Zatím se jen občas potulují po lese. Třeba když jedna nádenice prala v Moravici prádlo. Najednou se objevil voják a ptal se, zda si nechce vydělat. Zavedl ji do skály, uvnitř které se před ní otevřelo nádvoří s vojáky a koňmi. Její průvodce jí přinesl hromadu špinavých košil. Když je vyprala, nasypali jí vojáci do zástěry suché listí a vyvedli ji z lesa.
„Když přišli k řece, hledala žena své prádlo. Voják jí řekl, že prala ve skále celý rok. Odsekl šavlí trávu a žena spatřila několik shnilých hader, své prádlo,“ vypráví sběratel pověstí František Sláma v knize Slezské pohádky a pověsti. Listí v zástěře se proměnilo ve zlato a stříbro.
Vojáků prý je ve skále třicet. Až přijde čas, vytáhnou do boje proti zlu. Prastaré nauky však říkají, že jejich meče nebudou ze železa. Budou bojovat meči z myšlenek o lásce a dobru.
Po schodech do knihovny
Lichnovští sídlili na hradeckém zámku šest generací. Felix Maria byl čtvrtým lichnovským knížetem a traduje se, že v den výročí svého úmrtí se vrací domů. Jeho duch prý chodí z pánského pokoje po schodech nahoru do knihovny a zpátky. „Za spoustu let se nasbírala spousta svědectví od bývalých i současných zaměstnanců a průvodců. Mluví o různých zvucích i zvláštní energii. Ale nikdy se nic neprokázalo, jsou to takové pověsti,“ popisuje kastelán Radomír Přibyla.
Jednou sám zažil, když v zámku najednou začaly bouchat dveře a okna. „Dodnes nevím, co to bylo. Možná vítr. Měl jsem ale zvláštní pocit, byl jsem sám v celém zámku,“ říká Přibyla.
Knížete Felixe zavraždili ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1848. Bylo mu čtyřiatřicet let. Pohřbili jej ve Frankfurtu, ale tělo pak exhumovali a převezli do Hradce nad Moravicí. Jeho srdce je dodnes ve speciální schránce v hradeckém kostele. Na zámek se prý Felix vrací za svou láskou, Dorotheou Zaháňskou.
O hradeckém zámku se také říká, že jej podzemní chodby spojují s Opavou a dalšími místy. Jsou tak široké, že jimi projede kočár. „Jedna místní pamětnice mi říkala: ‚Tady jsme s tatínkem vešli a vylezli u řeky.‘ Bohužel už si nedokázala vzpomenout, kde to bylo, byla prý tehdy ještě dítě. Na žádnou jinou osobní vzpomínku o tajemných chodbách jsem nenarazil,“ říká Přibyla.
Zvon a schované zlato
Podle historika Jaromíra Poláška je Opavsko na pověsti bohaté. „Opavské pověsti jsme publikovali s manželkou v roce 1997 a příští rok chystáme další knížku,“ říká Polášek.
Zajímavá pověst se váže třeba k jaktařskému kostelu. Jeho zvon prý našli kanci na louce. Na místě nejprve ryla svině, potom kanec a pak se pasákům ukázal okraj zakopaného zvonu. Zvon prý při zvonění vyvolává svůj původ: „Sviňa ryla, nevyryla, kanec ryl, ten vyryl.“ A kostelní oltář podle jiné pověsti skrývá poklad. Od časů Švédů je prý pod oltářem zlato.
