Když se na přelomu osmdesátých a devadesátých let objevila na scéně komunita bytostně naštvaných kapel z pohledného, byť průmyslového amerického Seattlu, jejich vztek – úměrný jejich věku – zaujal snad celý svět. Zakladatelé stylu, jemuž se začalo říkat grunge, si nebrali servítky v textech i osobních životech a někteří na to v čele s Kurtem Cobainem z Nirvany také brzy dojeli. A jiní i po třiceti letech nekonečného boje s okolním světem stále vydávají desky – jako například Pearl Jam, kteří přišli se svým jedenáctým albem nazvaným Gigaton.
Eddie Wedder a jeho věrní souputníci z kapely vydali téměř hodinové album – jedno z nejdelších v jejich historii – po sedmileté pauze. Historie učí, že někdy je méně než více, a v tomto případě se to vyplatilo. Jen dávná, mladistvá, třeba i trochu naivní revolta se přetransformovala v pohled člověka po padesátce, který svůj protest dokáže přednést přece jen s nadhledem až sofistikovaně bez jakékoliv zbytečné hysterie.
I nové album se tak celé nese ve znamení nesouhlasu s tím, co se na světě děje, byť téma koronaviru muzikanti do alba zapracovat nestihli. Od globálního oteplování, na které upozorňuje na obalu jeden z tajících ledovců, po neskrývaný odpor k prezidentu Spojených států Donaldu Trumpovi.
Šéfa Bílého domu v písni Seven O’Clock označují Pearl Jam za „Sitting Bullshit“, ve skladbě Quick Escape vyšperkované hutnými kytarovými sóly zase tvrdí, že „není místa na zemi, které by Trump nezk…vil“.
To vše je zabaleno do přímočarého, kompaktního, soudržného, nápaditého hardrocku s výrazným rytmem a kytarovými riffy, bez přehnaných emocí, kdy se Wedder svým až vypravěčským zpěvem blíží svým vzorům, jako například právě v Seven O’Clock Bruce Springsteenovi.
Ale jsou i pozitivní momenty jako v pomalé, rozvážné písni Alright, v níž posluchače ujišťuje, že důležité je mít svůj svět a nenechat se zviklat tím okolním, špatným. „Je skvělé být sám a poslouchat své srdce,“ vzkazuje kapela.
Upřímně řečeno, když je člověku dvacet třicet, to se to protestuje. Energie má člověk na rozdávání a rychle zapomíná na přešlapy. Eddie Wedder s Pearl Jam dokazují, že pozorovat svět okolo s kritickým odstupem je možné – a nejsou sami – i ve starším věku, a to i za pomoci nápaditých, neotřelých písní, které už dávno nejsou jen garážovým tlučením do bicích a třískáním do kytar.
Svá alba z devadesátých let Pearl Jam asi i kvůli věku nepřekonají, novinka Gigaton je ale to nejlepší, co od té doby natočili.
| Pearl Jam: Gigaton |
| Vydal: Monkeywrench / Republic Records |
| Délka: 57 minut |
| Hodnocení: 80 % |
