Strakoničtí bezdomovci: žebrají na nádraží, charita jim nepomůže

Prokřehlá žena a její mrtvý přítel pod přístřeškem z igelitů. Drsný pohled se naskytl mezi vánočními svátky ženě v pískovně nedaleko Strakonic. Po své příbuzné se sháněla právě o Vánocích. Také písečtí policisté řešili 5. ledna smrt bezdomovce. Jeho tělo leželo v Mehelnickém potoce. Muž žil v boudě u rybníku Malý Hánovec společně s dalšími dvěma.
Jak přežívají bezdomovci během sněhové kalamity a teplotách pod bodem mrazu? Všichni o nich vědí, všem jsou na obtíž. Redaktorky Sedmičky oslovily dva muže nedaleko strakonického nádraží. Zahřívali se krabicovým vínem. „Mně se žije dobře. Ale nejlepší je to v Itálii, tam mám známé. V každém městě je charita. Tady přijdete do Káčka a za oblečení po vás chtějí deset korun. Nezdá se to, ale pro bezdomovce je to dost,“ říká mladší z mužů. Hned ale dodává, že on tyto služby nepotřebuje. Má, kde být. U matky na chalupě. Druhý muž takové štěstí nemá. Přespával pod silnicí u plaveckého bazénu, ale matrace mu technické služby vyvezly. I se stanem, který měl u řeky.
„Vařím si pořád. Jídla je dost. Minulý týden jsem měl tolik masa a jogurtů, že jsem nevěděl, co s tím,“ popisuje bezdomovec. Vybírá kontejnery u supermarketu. Tam totiž končí zboží s prošlou záruční lhůtou. Na otázku, kde teď spí, odpovídá, že nespí. Své nové místo prozradit nechce.
Peníze si shání každý z mužů jinak. Mladší hraje na flétnu před supermarkety, starší sbírá šrot a nosí ho do sběrny. Každá koruna se hodí. Oba utrácí jen za víno a jídlo. „Nějak se živit musím. Nechci do fabriky. Dělal jsem tam hodně let, a to se nedalo vydržet,“ vzpomíná mladší z dvojice. „Já neberu ani podporu ani důchod. Na ten ještě nemám nárok, je mi třiapadesát. Lítal jsem na sociálku, pro práci, pro pár peněz. Vykašlal jsem se na to,“ vypráví druhý. Místní není, původně pochází z Příbramska. „Nejlepší je to teď v Praze. Je tam tepleji a víc charit, kde dají člověku najíst a může se tam i přespat,“ shodují se bezdomovci. To podle nich v Písku i ve Strakonicích chybí. O publicitu nestojí, k focení by byli svolní jen za nepřiměřeně vysoký honorář.
Ve Strakonicích se bezdomovci nejčastěji pohybují na vlakovém a autobusovém nádraží nebo kolem řeky. Železničáři říkají, že žebráním obtěžují cestující, jezdí na černo vlakem, dokud je průvodčí nevykáže. Znečišťují výkaly dokonce i odbavovací prostory. Nikdo na ně nemůže, protože si na nich „nic nevezme,“ tvrdí železničáři. Když je situace neúnosná, vykáží je z nádraží strážníci. Lidem bez domova nepomůže místní charita, Český červený kříž ani azylový dům. Do strakonické oblastní charity občas zavítá bezdomovec pro radu. „Ptá se na azylový dům nebo sociální ubytovnu. Ničím než radou jim nepomůžeme, peníze ani jídlo jim dát nemůžeme,“ říká Radka Kylbergrová.
Červený kříž ve Strakonicích potřebným lidem pomáhal. Ale jen do té doby, než po něm chtěl majitel domu v Mírové ulici, kde bylo humanitární středisko, sto dvacet tisíc korun ročního nájemného. A na to nezisková organizace nemá.
„Chodila tam spousta lidí, jak dárců, kteří nám dodnes volají a chtějí nosit věci, tak lidí bez domova. Loni v květnu jsme ale končili. Bezplatný pronájem nám nikdo nedá. Snad časem město,“ říká s politováním Helena Mocová.
Strakonický azylový dům má kapacitu pětatřicet lůžek. Většinou je plný. Pro bezdomovce ale nedostupný. Kvůli stokoruně za noc a režimu. „Ubytováváme do pěti hodin odpoledne, večer musí být nocležníci do deseti doma a platí tu zákaz alkoholu,“ popisuje sociální pracovnice Jana Ondrášková.
V Písku problémy s bezdomovci nejsou. V minulých letech obtěžovali cestující na vlakovém nádraží, letos je klid. „Asi odjeli do Prahy, tam mají lepší podmínky. Potíže s nimi mají spíš na okolních nádražích v Táboře a ve Strakonicích,“ potvrzuje dozorčí provozu píseckého vlakového nádraží Jiří Zdeněk. Kolik je přesně na Písecku a Strakonicku bezdomovců nedokáže nikdo říct. Statistiky neexistují. Strakonická radnice zařazuje problematiku bezdomovectví do takzvaného Komunitního plánu sociálních služeb.