Východočeské divadlo Pardubice nastudovalo Čechovovu hru Višňový sad. Inscenace stojí na dobrých základech. A má předpoklady, aby s reprízami zrála jako dobré víno.
Statkářka Raněvská se vrací z Paříže na zadlužené venkovské sídlo poblíž Moskvy. Není ovšem schopná bojovat o záchranu rodinného majetku a o všechno přichází. Tak by se dal zjednodušeně popsat děj nejoceňovanější hry Antona Pavloviče Čechova.
Jedním z hlavních témat Višňového sadu je jestli se držet starých osvědčených tradic nebo udělat tlustou čáru za minulostí a vydat se novým směrem.
Režisér Petr Novotný při své práci neexperimentoval. Divákům připravil v tom nejlepším slova smyslu tradičního Čechova. Citlivě proplétá jednotlivé dějové linky a osobní příběhy všech postav na jevišti. Každý tu má dost prostoru pohrát si se svojí rolí, aniž by zničil celistvost představení. Příběh o nevyhnutelném zániku panství teče jako klidná voda. Režisér se obešel bez emocionálních výbuchů a raději se snažil vypilovat dramatikův dvousečný humor.
Vyrovnané síly v souboru
Dramaturgyně Jana Uherová uvedla, že se tento titul objevil na repertoáru především proto, že má soubor momentálně ideální obsazení. Premiéra její slova potvrdila.
Jindra Janoušková projevila svůj cit pro Čechova už před dvěma lety v Rackovi. Teď jako majitelka panství Raněvská ho jen potvrdila. Jiří Kalužný coby Lopachin je spíš hodným strýčkem než úspěšným podnikatelem. Ale proč ne. Petra Tenorová v roli Ani převedla, že roste s každou další úlohou. Svou příležitost konečně dostal také Miloslav Tichý. Trofimova rozehrál výborně a ukázal svůj velký potenciál. Kristina Jelínková je v dobré herecké kondici už několik sezon.
Pardubický Višňový sad možná tolik nezamrazí jako jiná nastudování. Ani nerozdělí publikum na fanoušky Raněvské a přívržence Lopachina. O to víc ale ukáže, jak si Čechov uměl pohrát se slovíčky a jak byl pro něj důležitý humor. Příběh není ani tak hrozný, jako spíš směšný.
