Zpěv ptáků a spánek pod hvězdami

Láká je příroda, svoboda a romantika. Scházejí se v osadách a na vandry vyrážejí už desítky let. První party trampů u nás začaly tábořit zhruba před sto lety, vzorem jim byly knihy Breta Harta nebo Jacka Londona. Největší osady mají i stovku členů, především ty v povodí Vltavy a Sázavy. I na Opavsku má tramping své příznivce. Rádi tráví čas v okolí Moravice či břidlicových lomů v Heřmanicích a Jakartovicích.
„Trampování, to je postoj k životu. Spojuje nás láska k přírodě, snažíme se být co nejvíce venku, ale tak, aby to po našem odchodu nebylo poznat,“ popisuje třiatřicetiletý Rostislav Popek (na snímku).
K trampingu se dostal díky otci. „Trampoval a od tří let mě bral všude s sebou. Už ve třech letech jsem uměl postavit stan a rozdělat oheň. Zhruba od deseti hraji na kytaru. A trampování už mi zůstalo,“ vypráví Popek.
Do přírody vyráží co nejčastěji. S vlastní partou kamarádů i spřátelenými trampskými osadami, Žlutým kvítkem a Vraním okem. „Kamarády, se kterými teď jezdím, znám patnáct let, některé i déle. Během školy jsme vyráželi každý víkend. Teď na vandry chodíme tak dvakrát za měsíc,“ říká Popek.
Jezdí všude, kde je les. Do Jeseníků, Beskyd, po celé republice a v poslední době i na vandry do Finska. V Česku jsou oblíbená místa s romantickými názvy, Česko-saské Švýcarsko, Česká Kanada nebo Česká Sibiř. „K trampování patří cestování vlakem, ale někdy vyrazíme i autem. Kamarád tvrdí, že pravý tramp jezdí nejlevnějším dopravním prostředkem. A když je víc lidí, tak to je právě auto,“ směje se Popek.
Pod stanem trampové spí jen výjimečně. Když jsou s nimi děti nebo je extrémní zima. „Většinou nocujeme přímo pod širákem, nebo si s sebou bereme jen stanovou plachtu, kdyby pršelo,“ líčí Popek.
Každou noc spí jinde a při přesunech nosí všechno, co mají, s sebou v báglu na zádech. „Takže si bereme jen to, co uneseme. Nesmí chybět kytara. Na vaření si nosím pánev a konvici na kafe. A také kotlík, když je nás víc, je vaření pohodlnější,“ dodává s tím, že trampové na vandru rozhodně nejedí konzervy. Pečou si fazole, vaří houby a další plody lesa a dlouholetou nedělní snídaňovou tradicí je buchta s kakaem.
Večer se sesednou u ohně a zpívají Nedvědy i modernější muziku. „K ohni se bere vše, co dokážeme donést. Kytary, foukačky, ale také bendža nebo basy. Jednou k ohni kluci přinesli i klavír,“ líčí Popek, kterému v partě neřeknou jinak než Břeťa.
Každý tramp má svou přezdívku. U ohně tak sedává Zajac, Strašidlo, Belmondo, Sojka, Drak i Bráška. „Vycházejí většinou z osobních vlastností. Třeba Šikulovi se toho moc nepodaří. Spoustu lidí znám i dvacet let a vlastně nevím, jak se jmenují. Pod přezdívkou je mám i v mobilu,“ doplňuje Popek.
Na vandry vyrážejí starostové obcí, vysocí manažeři, havíři i mechanici. Oblékají se do nenápadných barev a přírodu dokonale znají. „Když je člověk potichu, může na pár metrů vidět i plachá zvířata, jako je jezevec. Srnky, lišky a zajíci jsou běžní. Výjimečně třeba v Beskydech narazíte na vlka, rysa nebo medvěda,“ říká Popek. Sám medvěda také viděl. Na vandru v Tatrách a naštěstí na druhé straně údolí.
Dovolená trampů, to jsou týdenní vandry. Nikam nespěchají a užívají si vůně lesa si užívají les. „Má to svoje kouzlo. Za ty roky navíc znám několik značených tras, které ale v žádné mapě nejsou,“ dodává Popek.