Přelom minulého a tohoto týdne patřil ruskému prezidentu Putinovi. Nejprve se v Moskvě stal hvězdou předávání medailí finalistům fotbalového šampionátu, o den později v Helsinkách zastínil Donalda Trumpa.
Začněme fotbalem. Rusko zvládlo pro lukrativní globální produkt vytvořit důstojné podmínky. Politolog Leonid Radzichovskij si všiml, že cizinci měli možnost vidět vybrané ruské destinace a že jim i Rusům se naskytla možnost poznat jeden druhého.
Tím se otevřel prostor pro rozptýlení stereotypů, například že v Rusku je hlad a za každým stromem číhá agent KGB. Anebo že všichni cizinci jsou rusofobní homosexuální pederasti.
Současně však Radzichovskij dodal, že turisté si nemohli všimnout toho, čím se Rusové nechlubí a co je trápí: „Medicína, soudnictví, sociální zabezpečení… Možná už je to jako v Riu, ale Kodaň to stále není.“
Na fotbal nakonec došlo i v Helsinkách. Trump Putinovi šampionát pochválil, vzápětí dostal darem míč a nabídku, že Rusko Americe předá zkušenosti s organizací. Oba zapomněli, že USA už šampionát úspěšně zvládly v roce 1994 a že v roce 2026 budou akci pořádat spolu s Mexikem a Kanadou.
U arogantního Trumpa nepřekvapí ignorování všeho, co nesouvisí s jeho osobou včetně sousedů a spojenců. Ale u Putina se nejspíš jednalo o promyšlený krok, který jen podtrhl kýžené vyznění summitu – já a Donald, Rusko a Amerika.
Navzdory Trumpovu prosazování sloganu „America first!“ byl v Helsinkách všude první Putin. Sice tradičně dorazil se zpožděním, které mu Trump vrátil tím, že do prezidentského paláce přesto přijel až jako druhý.
Ale to byl jediný úspěch amerického lídra. V čem je problém, vezmeme-li v úvahu, že obří nepoměr sil mezi Ruskem a USA zůstává i po summitu nezměněn?
Putin prohlásil, že pokusy o izolaci Ruska zkrachovaly. Obě strany se prý shodly na zájmu rozvíjet vzájemné vztahy v oblasti bezpečnosti a stability, v předcházení krizím či boji s terorismem.
A také ve sféře ekonomiky, čímž byl učiněn první krok ke zlepšení bezprecedentně špatné situace, k níž přitom podle Putina neexistují objektivní důvody.
Je nepředstavitelné, aby kterýkoli z předchozích amerických prezidentů přijal od sovětského generálního tajemníka nebo ruského prezidenta tvrzení, že flagrantní porušení mezinárodního práva a podkopání světového řádu, jejichž hlavním architektem a ochráncem jsou právě USA, není objektivní příčinou pro zhoršení vztahů. Trump však k těmto nehoráznostem mlčel.
Navrch během jednání dostal od Putina ujištění, že se ruský stát nevměšoval do amerických voleb, z čehož Moskvu viní američtí vyšetřovatelé a část Kongresu.
Trump, posedlý sám sebou, tím Rusku přiznal politickou paritu a vytvořil nebezpečnou iluzi obnovené rovnováhy sil. Amerika úlet svého prezidenta ustojí. A snad i Moskva uzná, že se jedná jen o optický klam. Pokud ne, čekají nás jen další a další konfrontace.
Autor je politický geograf
