Jeho doménou je mezinárodní politika. O Rusku mluví jako o největším nebezpečí pro Evropu, ačkoli za něj Češi nejčastěji považují spíš islámský fundamentalismus. Obavu z něj chápe v západoevropských státech kvůli muslimským ghettům. Tam je ale menší než v případě Česka. „Země přijala jednotky uprchlíků. Strach je výrazem hysterie, která nemůže nemít nějaké propagační manipulační kořeny,“ říká historik Igor Lukeš.
Česko čekají parlamentní volby, po nichž se může stát premiérem Andrej Babiš. Ten o sobě i po třech letech stále tvrdí, že není politikem. Podobně jako Donald Trump. Co od takového člověka v nejdůležitější politické funkci můžeme očekávat?
Paralela s Trumpem zásadně pokulhává v tom, že Babiš je na politické scéně mnohem sofistikovanější hráč. Trump je totálně intuitivní člověk, skutečně neřízená střela. Vsadím se, že ani lidé okolo něj nevědí, co bude tweetovat za 30 minut. V tom smyslu je rozdíl mezi Babišem a Trumpem zásadní. Skutečně podobní jsou si v tom, že oba tvrdí, že jsou outsideři.
S hrdostí deklarují svoje postavení, které nevychází organicky z let bojů v rámci konkrétní strany. Jsou to lidé, kteří rovnou dopadají, jakoby padákem, na vrchol politické hory. Místo aby se tam z údolí pracně probíjeli s pomocí jednoho dvou šerpů a sami si nesli své mačky a ruksak.
Jenže americký politický systém staví vůči chování Donalda Trumpa určité mantinely. Je na to český systém dostatečně vyvinutý?
Andrej Babiš je člověk, který je na české politické scéně úplně nový. Je tak pohádkově bohatý, že si může koupit i výsledek soudních rozhodnutí. Na Slovensku bývalí agenti tvrdili, že desítky dokumentů ukazovaly, že Babiš skutečně spolupracoval s StB. Soud ale rozhodl jinak, že dokumenty neplatí, že je lze ignorovat, a tím pádem se na Babiše nevztahuje lustrační zákon.
Když někdo dokáže obejít takovou věc, jako je naprosto evidentní zákon, je pro něj všechno možné a zároveň nemožné. Záleží jen na tom, jak se k tomu postaví.
Co se tedy může stát?
Podle indicií, které dosud máme, se zdá, že Andrej Babiš je typem takového člověka, o němž jsem mluvil. Tak by se česká politika dostala do situace, kdy by rozhodující exekutivní moc byla v rukou někoho, kdo ji získal ne proto, že má svůj politický, etický či morální plán pro postavení českého národa v dějinách.
Ale proto, že to, co dělá, dělá, aby si ubránil svůj majetek. A to je samozřejmě absolutní smrt politiky. To si můžete přečíst u Platóna nebo ještě lépe u Aristotela, který píše o propasti, která lidstvo očekává, když spadne do oligarchismu.
V podstatě se dostáváme do ruské situace, kde si politickou moc rozdělilo něco kolem 115 lidí v Kremlu okolo Vladimira Putina.
Jsou tak pohádkově bohatí, že mají nejen obrovské sumy peněz, ale peníze dokázali přeměnit i v politickou moc. Nedělají to proto, že by je politika bavila, nebo že by měli nějaký ideál o tom, jak by se Rusko mělo vyvíjet. Vědí, že pokud nebudou mít politickou moc, tak si peníze neubrání.
Bude to znamenat oslabení demokracie?
To znamená konec demokracie.
Takže český politický systém nemá kapacitu, aby se tomu ubránil?
Určitě ne. Vždyť vidíme už dnes konkrétní situaci, kdy na Hradě máme člověka, jehož obrovský, milionový dluh zaplatila cizí naftařská společnost. Amerického generála Michaela Flynna, Trumpova poradce pro národní bezpečnost, vyhodili na dlažbu, protože mu televize RT (dříve Russia Today − pozn. red.) zaplatila 45 tisíc dolarů, což je směšná suma, v porovnání s pánem, který sedí vedle prezidenta Zemana.
Má kancléře, který nedostal bezpečnostní prověrku. A co? Národ to nezajímá. Politický systém se s tím neumí vypořádat, protože tenhle buldozer řekne, že na tom nezáleží, tak na tom nezáleží. Pravidla neplatí, zákony lze ignorovat.
Vývoj české politické scény v posledních letech je tedy pro vás zklamáním?
Necítím se oprávněn to komentovat detailněji, protože tu nežiji. Jenom říkám úplně všeobecně, že nechápu, co se stalo s českou politickou kulturou. Co se stalo s úřadem prezidenta, se vztahem mezi ním a ministerským předsedou a už vůbec nechápu, jak česká politická elita posunuje Českou republiku stále blíže do magnetického pole Moskvy.
Nedělá to někde uprostřed noci, ale skutečně reprezentuje část národa, která tyhle myšlenky má. Když něco publikuji nebo dám někomu rozhovor, tak dostanu nekonečný počet nenávistných e-mailů. Ty nepíšou stroje, nepíšou je nějací profesionálové z Moskvy. To píšou Češi, o jejichž existenci jsem neměl tušení, když jsem tu žil.
V Americe žijete od poloviny sedmdesátých let. I tam ale v posledních dvou letech roste počet takzvaných hate groups i krajně pravicových skupin. Spojuje se to s prezidentskou kampaní Donalda Trumpa. Co to může do budoucna přinést?
Tyhle skupiny umožnily růst Donalda Trumpa. Dokázaly se více stmelit v okamžiku, kdy vznikl internet. Nemuseli svou tvář ukazovat na nějakých schůzích, ale mohli si v anonymitě nočního pokoje vyměňovat názory na Afroameričany, Židy, Poláky, katolíky nebo prostě všechny, které vesele nenávidí.
Potom přišel Trump a začal mluvit jako tihle lidé. Viděli, že nejsou sami, nejsou úplní vyvrhelové společnosti. Samozřejmě se k němu upnuli jako k člověku, který bude legitimizovat jejich špinavé myšlenky, jejich jazyk a jejich hodnoty. Předpokládám ale, že po jeho zvolení bude jejich počet klesat.
Na základě čeho?
Jeho prezidentství je dosud tak katastrofální, že si dneska v podstatě téměř nikdo nemůže položit ruku na srdce a říct: „Jsem opravdu hrdý, že jsem dal hlas tomuto člověku.“
Podobné skupiny touží po návratu starších společenských a ekonomických pořádků. Co se stane, až pochopí, že tahle nostalgie nemůže být naplněna?
Nepovažuji je za racionální, tak si netroufnu předvídat, jak budou reagovat. Trump jim teď dal novou sílu. Legitimizoval ty, kteří naprosto správně cítí, že jim ekonomicky ujel vlak. Ten se řítí do 21. století a oni se zkušenostmi, které zdědili od rodičů a prarodičů, v něm pro sebe nenacházejí místo. Bydlím v Bostonu, kde byly velké firmy, třeba Polaroid.
Původní společnost samozřejmě už dávno neexistuje, žádný fotoaparát není rychlý jako digitální. Manželka je z rybářského městečka Marblehead, každý třetí chlap byl rybář. Dneska je tam jeden, který to dělá z nostalgie, jinak je to obchodník s nemovitostmi. Veliké náklaďáky bez řidičů budou za méně než deset let. Co se s těmi lidmi stane?
Jedna odborová organizace řidičů trvá na tom, aby se v tomto směru zastavil výzkum. Představa, že technologie nebo pokrok ničí pracovní příležitosti, dala vznik hnutí, které se na počátku 19. století nazývalo luddité nebo rozbíječi strojů.
A po několika letech těmto lidem došlo, že technologie sice zničí některé pracovní příležitosti, ale zároveň zase vytvářejí nové. A ty nové pracovní příležitosti jsou čistší, zdravější a lépe placené. Ale člověk musí mít schopnost se na ně nějakým způsobem přeškolit. A to je čím dál tím těžší.
Nezbývá jim tedy než novou realitu prostě přijmout?
Budou muset pochopit, že to není konspirace, kterou někdo udělal za jejich zády. Že to je přirozený ekonomický, politický a historický vývoj a že je třeba se přizpůsobit.
Vraťme se zpátky k Trumpovi. Ustojí americký politický systém jeho vládnutí?
To vidíte na jeho pokusech zakázat do USA příchod osobám ze států s muslimskou většinou. Soudy mu tato absurdní nařízení vyhodily oknem jako nelegální, neústavní a neplatná. To je obrovská věc, protože právě v úzké oblasti imigrace je prezident téměř diktátor.
Má monopol na zahraniční politiku, ale když chce peníze, aby tu zahraniční politiku vykonával, musí do Kongresu. Moc bych se divil, kdyby pilíře republikánské strany jako senátor John McCain nebo senátor Lindsey Graham hned psali velké šeky na tyhle nápady.
Evropu teď ve vztahu k Trumpovi nejvíce pálí jeho negativní vztah k NATO. Nemůže být tlak na větší výdaje na obranu pro Evropany z dlouhodobého pohledu pozitivní? Že se vojensky postaví na vlastní nohy?
Když Trump řekl, že Evropané musejí vzít větší míru zodpovědnosti za vlastní obranu, měl naprostou pravdu. Víme od samého počátku, že Amerika platí za NATO disproporčně.
Je tu ovšem i druhá možnost: Severoatlantická aliance je z hlediska Moskvy zásadní nepřítel. Ta hledá jakýkoli nástroj, aby NATO rozmělnila nebo způsobila jeho úplné zničení. Lidé tvrdící, že aliance není potřeba, vůbec nevědí, o čem mluví, nebo záměrně posunují vpřed agendu Kremlu.
Jaký je tedy vztah Trumpovy administrativy a Kremlu?
Je to taková horská dráha. Nejdřív se zdá, že cíl je na dosah, a pak se vzdaluje do neviditelna. Kreml si skutečně přál jeho zvolení. Rusové poradci pro národní bezpečnost generálu Michaelu Flynnovi věřili a systematicky si ho kupovali. Jenom tím, že jel do Ruska na pár dní či hodin, vydělal desítky tisíc dolarů.
Pozice poradce pro národní bezpečnost je přitom osou mezi politickou mocí Bílého domu, zpravodajskými službami a Pentagonem. A najednou ten americký politický systém generála Flynna vyplivl.
Se současnou Trumpovou administrativou tedy nebezpečí pro Evropu ze strany Ruska poroste?
Samozřejmě, protože je naprosto nepředvídatelná. Z toho vyplývá mnohem větší nejistota. Jednotliví členové začínají hledat různé uličky sami pro sebe a dříve nepochybná jednota se začíná rozmělňovat. Hráči jako prezident Zeman a podobní se domnívají, že budoucnost České republiky bude nejlépe zajištěná v nějakém postavení mostu mezi Moskvou a… čím? Pekingem snad? Z Prahy se má stát centrum pro čínskou hospodářskou expanzi do Evropy.
To ale není úplně nová myšlenka mostu mezi civilizacemi…
Ta dopadne tak, jak dopadnout musí. Mosty jsou postaveny proto, aby po nich lidi chodili. Mosty nejsou pro okrasu.
Více podobných rozhovorů najdete v magazínu E15 Premium Osobnosti. Objednávejte zde >>>
Co najdete v magazínu E15 Premium Osobnosti • E15
| Vyrůstal na pražské Letné, studoval anglistiku a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve druhé polovině sedmdesátých let emigroval do Spojených států, v New Yorku se nejdříve živil jako taxikář, poté se vrátil k akademické dráze, dnes vyučuje na Boston University. Ve své práci se zaměřuje na meziválečné a poválečné období, ze současných témat pak na vývoj v Rusku a střední a východní Evropě. Je také honorárním generálním konzulem České republiky v Bostonu. V Praze vystoupil na akci Knihovny Václava Havla v rámci festivalu Americké jaro. |
