Rusko o víkendu ukázalo nebývalou show, v níž nechyběli snad žádní významní herci současnosti. Přestože každý z nich předvedl svůj standard, diváci odcházejí z hlediště zmatení a opět zaznívá úžas nad bizarností a neproniknutelností ruského světa. Málokdo si tak troufá představení hodnotit a předvídat, kdy interpreti nacvičí další kus. Absurdní drama však zanechalo v přihlížejících přinejmenším dojem, že ředitel nemá své divadlo příliš pod kontrolou, odbojní herci mu přerostli přes hlavu, loajální jsou slabí a na donašeče ze šaten není spolehnutí.
Hlavní roli si sám pro sebe sepsal Jevgenij Prigožin, bouřlivý šéf obávaných wagnerovců, o nichž Západ stále neví dost. Jako obvykle vsadil na svou averzi k ministru obrany Sergeji Šojguovi a náčelníkovi generálního štábu Valeriji Gerasimovovi.
Tentokrát však scénu zcela opanoval a napětí stupňoval až k pochodu na Moskvu a obsazení měst na jihu země. Nijak v dramatu nepřekvapil čečenský lídr Ramzan Kadyrov a jeho tiktoková armáda. Celou dobu se čekalo, kdy konečně dorazí a předvede se, nakonec z toho však bylo jen pár záběrů pro média ve foyer po představení.
V dramatu se mihl sám ředitel divadla. Mělo se však za to, že ve skutečnosti se raději skrývá v dostatečné vzdálenosti pro případ, že by se něco zvrtlo. Nečekaným tahem pak bylo angažmá už trochu odloženého člena souboru Alexandra Lukašenka, který zapůsobil jako deus ex machina a hru ukončil v okamžiku, kdy ostatní aktéři zřejmě už nevěděli, kam dál. Běloruský autokrat, jenž dobře chápe, jak těžké je prosadit mocenské choutky pod Putinovým dozorem, Prigožinovi nakonec nabídl azyl.
Profil ruského prezidenta Vladimira Putina:
Není přitom stále jasné, s kým a zda vůbec „Putinův kuchař“ své vystoupení domluvil. Zvlášť po překvapivém rozuzlení se někteří recenzenti kloní k názoru, že hru secvičil se souhlasem ředitele ansámblu. A objevuje se velké množství složitých teorií, proč by se šéf divadla k tak riskantnímu tahu odhodlal.
Patří mezi ně přitažlivé spekulace o mocenském boji mezi různými klikami siloviků či klany z Moskvy a Petrohradu. Nechybí mezi nimi pochopitelně ani obligátní snaha o matení Západu. Pokud bylo záměrné, povedlo se sice dokonale, není ale vůbec jasné, k čemu by mělo sloužit, když tolik ohrozilo pověst celého divadla.
Teorie, že Prigožin jednal na vlastní pěst, naopak zapadá do dosavadního vývoje jeho vztahů s ministerstvem obrany. Šojgu ho zřejmě na začátku války chtěl držet stranou, když se však postup na bojišti zadrhl, bylo jeho služeb potřeba. Ambiciózní muž na špinavou práci se vzdal role šedé eminence a stále více si začal užívat jevištních světel, až se na ministerstvu zalekli a pokoušeli se ho i s jeho wagnerovci dostat pod kontrolu.
Prigožin se při svém odvážném kroku mohl spolehnout na jejich sílu a oddanost, nebylo ale jasné, jestli se mu v posledních měsících podařilo získat dostatečný vliv a ochranu mocných. Rychlý konec puče nasvědčuje tomu, že nejspíš přecenil své možnosti. Otázkou každopádně je, co s ním bude dál. Běloruské vyhnanství se nutně jeví jako dočasné řešení.
Pokud nad ním někdo drží ruku a Putin se ho bojí, může nadále nějakým způsobem zasahovat do dění. Je však vysoce pravděpodobné, že Kreml chtěl především rychle a bezpečně skoncovat se vzpourou a nyní se pokusí Prigožina postupně a potichu oslabit a oddělit od wagnerovců a pak si s ním troufne zúčtovat. Putin už v minulosti nejednou ukázal, že na zradu a ponížení nezapomíná, na odvetu si dokáže počkat a neváhá ji krkolomně zorganizovat za hranicemi Ruska.
I u nejoddanějších příznivců prezidenta totiž sobotní inscenace musela zanechat pachuť a vyvolat pochybnosti o stabilitě režimu. Ukázala, že převrat v Rusku sice nemusí skončit ze západního pohledu dobře, ale je možný. A i kdyby šlo pouze o hru, byla chaotická a bez zjevného silného motivu. A jak praví stará poučka: divák odpustí tvůrcům skoro vše, nesmí však odcházet zmatený.
