Putin vsadil vše na radikální populistickou a národoveckou rétoriku. K vrcholům kampaně patřilo únorové stotřicetitisícové shromáždění Putinových fanoušků na moskevském stadionu Lužniky, kde Putin vykřikoval: „Nikdy nenecháme ostatní, aby nám vnutili svou vůli. Bitva o Rusko pokračuje. A vítězství bude naše!“ Zároveň Rusko zažívá od zimy nejmasovější protesty proti Putinovu režimu. Od moskevské Sacharovovy třídy se i do dalších měst šíří protesty proti zfalšovaným parlamentním volbám do dumy, vládní straně Jednotné Rusko a návratu Putina do prezidentského křesla.
Nejlépe však třetí návrat Putina do Kremlu a jeho stále neotřesitelnou mocenskou pozici ilustruje jeho předvolební interview s šéfredaktory významných zahraničních novin. Na otázku, zda bude kandidovat i v dalších prezidentských volbách v roce 2018, odpověděl jako neomezený vládce země: „Nevím, zda chci zůstat u moci déle než dvacet let. Ještě jsem se nerozhodl.“
O výsledcích prezidentských voleb v Rusku čtěte zde:
Za v ším hledej USA
Najít Rusy, kteří nesouhlasí s Putinovým režimem takzvané „suverénní demokracie“, je čím dál snazší. „Většina obyčejných Rusů si nemyslí, že Putin je správná volba. Ale všechna moc státu ho přímo podporuje – tisk, televize, mnoho peněz,“ popsala své pocity deníku E15 těsně před volbami pětačtyřicetiletá Asja z Vladivostoku. „Protesty začaly ve velkých městech, ale úřady o nich v televizi mlčí. Já žiju moc daleko od centra, zde se žádné protesty nekonají. Ale neznám nikoho, kdo by Putina volil. Ale to asi na věc nemá vliv. Volby v Rusku jsou nyní fraška.“
Třiatřicetiletý Roman z druhého konce země, Putinova rodného Petrohradu, naopak patří mezi militantní příznivce premiéra: „V tuto chvíli je Vladimir Putin jediným reálným kandidátem na prezidenta. Ostatní jsou slabí, nebo pracují pro USA. Na posledním protestu v centru Petrohradu byl skoro celý diplomatický sbor USA.“ Zároveň doufá, že český novinář vše „osvětlí objektivně“: „Snad je ruský lid dost chytrý, aby nedopustil zničení své země,“ uzavírá Roman a chystá se k volbě Putina.
Putin tak míří potřetí do úřadu prezidenta. Ale přesto je to pro něj úplně nová zkouška. V květnu 2000 nastupoval po Borisi Jelcinovi do úřadu jako naděje všech Rusů, že pragmatický odchovanec KGB dokáže po Jelcinově dobrodružné éře stabilizovat zemi. O čtyři roky později byl opět zvolen v podmínkách raketového hospodářského růstu a nezpochybnitelného zvyšování životní úrovně i těch nejchudších Rusů. V březnu 2012 se však vrací do Kremlu obtížen nezaplatitelnými populistickými sliby a s nefungující direktivní ekonomikou za zády. Tu zle poničila globální krize a přílišná závislost na vývozu nezpracovaných nerostných surovin.
Vláda ve jménu ropy
Historie Putinových slibů o modernizaci ruské ekonomiky je tak stará jako jeho celé dosavadní působení v čele státu. V roce 2006 například před Federální radou vyhlašoval „konkrétní kroky k proměně našeho hospodářství v ekonomiku technologických inovací“. První den na postu premiéra pod prezidentem Dimitrijem Medveděvem zase slíbil jako „prioritu číslo jedna“ ekonomickou diverzifikaci a rozvoj inovativního průmyslu.
Justin Burke z odborného webu Eurasianet, zabývajícím se euroasijskými zeměmi, si však dal tu práci porovnat ekonomická data z roku 1999, kdy Putin usedl do premiérského úřadu, a konce roku 2011. Vývoz zdražující ropy mu za jeho vlády sice umožnil vytvořit rezervní fond 505 miliard dolarů, ale za nemalou cenu.
V roce 1999 energetické a minerální produkty sice Rusku přinesly jen 32 miliard dolarů, ale představovaly také jen 45 procent exportu. V roce 2011 to byl násobně větší příjem – 357 miliard, ale podíl vývozu ropy a dalších surovin už byl 70 procent z celkového exportu. Vše ostatní s vyšší přidanou hodnotou za Putinovy vlády šlo z kopce – strojírenství zmenšilo vývoz na polovinu, stejné je to s chemií a čímkoli jiným.
Putin tak svázal svůj politický úspěch nerozlučně s cenou ropy. Citibank spočítala, že Putin v roce 2007 potřeboval cenu ropy jen na 23 dolarech, aby zajistil příjmy státu. V roce 2011 potřeboval k vyrovnanému rozpočtu alespoň 115 dolarů za barel.
Ekonomové se navíc děsí možnosti, že Putin, který vsadil v předvolební kampani na populismus, zrealizuje veškeré své sliby. Jeho vláda už před volbami stopla růst cen energií, skokově zvýšila penze, slíbila vyšší platy učitelům, lékařům, dávky matkám třetího dítěte nebo třeba i fotbalovým fanouškům dotované letenky na EURO 2012. I podle střídmých odhadů ministra financí Antona Siluanova Putin nasliboval projekty v hodnotě dvou procent ročního hrubého domácího produktu.
Dobře vybraný místodržící
Zatímco ekonomicky za sebou držitel doktorátu z ekonomie nechává čím dál rigidnější hospodářství s vážnými strukturálními problémy, politicky jde Putin od úspěchu k úspěchu. Návratem do Kremlu dokázal, jak perfektně zvládl zrežírovat čtyřleté intermezzo v roli druhého muže.
V roce 2007 vybíral nástupce mezi svými dvěma vicepremiéry a všeobecně se mělo za to, že má blíže ke konzervativnímu ministru obrany Sergeji Ivanovovi, který tvrdě bránil Rusko při střetech s USA a NATO a plynně přecházel mezi angličtinou, švédštinou, norštinou či francouzštinou. Přesto si raději vybral Dimitrije Medveděva, poslušného podřízeného už od dob svého působení v Petrohradu. A dobře udělal.
Medveděv čtyři roky vystupoval zdánlivě jako liberál, který na rozdíl od Putina neuznává
ani Stalina, ani nelituje rozpadu Sovětského svazu. Žádné politické reformy ale přes premiéra Putina neprosadil, poslušně ho následoval ve všech významných rozhodnutích, především v roce 2008 do jihoosetinské války. A nakonec ho podle dohodnutého scénáře poslušně požádal, aby si znovu převzal klíče od kremelského paláce.
Bez Putina? Nepředstavitelné
Putin letos slaví 60. narozeniny a dobře ví, že nemůže stále spoléhat na systém, který vytvořil po čtyřicítce. Ze série jeho předvolebních textů pro Moskovskije novosti celkem jasně vyplývá, že se chce inspirovat bývalým sovětským strašením Amerikou.
USA obvinil z „politického inženýrství“ po celém světě, jakési jemnější formy vměšování, která je prý vidět i při ruských volbách. USA se též nevzdaly plánu na evropský raketový štít, což vzbuzuje v Rusku podle Putina oprávněné obavy. Po relativním mlčení k osudu Muammara Kaddáfího se nyní tvrdě postavil na stranu syrského režimu, kde prý nedovolí u tamní elity opakování „ani ne středověkého, ale pravěkého“ způsobu usmrcení Kaddáfího. Pro Evropu pak navrhuje „Unii Evropy“, která by sahala od Atlantiku po Pacifik. Této vznosné ideji však sám nejspíš moc nevěří a raději buduje Euroasijskou unii s postsovětskými republikami.
Podstatnou zmínku Putin věnoval i budoucímu posílení ekonomické diplomacie, která by měla potírat předsudky k ruských podnikům. Jako příklad zmiňuje neúspěšný pokus Sberbank o ovládnutí automobilky Opel či potíže ruských plynařů v maďarském MOL.
Pokud cena ropy nevyskočí na léta do závratných výšek, Putinovi nejspíše k popularitě zbývá jediná cesta – prostřednictvím nacionalismu a populismu, jak to ukázal v předvolební kampani. Jen tak může živit svůj 12 let trvající mýtus o Putinovi, jediném schopném lídrovi Ruska.
Tento stále se opakující motiv v kampani asi nejlépe ztvárnilo nyní již velmi populární video Rusko bez Putina. Cesta do pekel, která fabuluje, co by se stalo, kdyby Putin nevyhrál prezidentské volby. Vznikly by stovky straniček a nacionalisté s liberály by bojovali o moc. V květnu by kontrola nad ruským jaderným arzenálem přešla do amerických rukou. O rok později by severokavkazské republiky vytvořily nezávislý emirát. A v roce 2014 by olympiádu v Soči pořádali Gruzínci a zakázali účast ruských sportovců.
Záruka klidu a míru tak logicky může být jen v tvrdém a nelítostném vlastenci, který potřetí usedne do prezidentského křesla.
Vladimir Vladimirovič Putin
» narodil se do dělnické rodiny v Leningradu 7. října 1952
» roku 1975 dostudoval práva na leningradské Státní univerzitě
» v letech 1985-1990 působil jako sovětský špion na území bývalé NDR
» rok po návratu do Ruska opustil KGB a nastoupil na odbor vnějších vztahů na petrohradské radnici
» během pokusu o puč v roce 1991 se Putin postavil na stranu prezidenta Borise Jelcina, což mu významně pomohlo v jeho další kariéře; v roce 1998 byl jmenován šéfem ruské Federální bezpečnostní služby (nástupkyně KGB), v jejímž čele setrval do srpna 1999
» od roku 1999 střídá funkce premiéra a prezidenta
» kromě letité záliby v judu jako vůdce země už i pilotuje letadla, řídí atomové ponorky, nachází archeologické cennosti či loví tygry
» po jeho boku se v ústraní drží jeho žena Ljudmila a dvě dcery Maria a Katerina
