Dva kandidáti, které většina nechce. Metoda D21 a americké volby – jak může pomoci?

Rozdělená Amerika, momentka z kampaně Donald Trumpa v Pennsylvánii

Rozdělená Amerika, momentka z kampaně Donald Trumpa v Pennsylvánii Zdroj: Profimedia

Rozdělená Amerika, momentka z drive-in volebního mítinku týmu Joea Bidena v Detroitu
Rozdělená Amerika, momentka z kampaně Donalda Trumpa v Pennsylvánii
Rozdělená Amerika, momentka z drive-in volebního mítinku týmu Joea Bidena v Detroitu
4
Fotogalerie

„Současný systém jednoho hlasu je jednou z hlavních příčin stoupající polarizace (nejen) americké společnosti,“ píše v exkluzivním komentáři pro web E15.cz podnikatel, filantrop a propagátor volebního systému více hlasů pod označením D21 Karel Janeček. 

„Bude mi mizerně, ať to dopadne jakkoliv. Vzhledem k tomu, že moje možnosti jsou depresivní, sebevražedně depresivní, na 3. listopadu nebudu chladit šampaňské, i když to vypadá, že můj kandidát vyhraje. Nemyslím si, že je správné znovu zvolit nevyrovnaného, buřičského a neinformovaného tatrmana… Ale o Bidenovi jako prezidentovi také nemám žádné iluze. Takže místo bublinek si dám vodku. Studenou. Dvojitou.“

Takto komentuje výhledy americké budoucnosti novinářka Lionel Shriverová a ve svém postoji zdaleka není sama. Donald Trump dlouhodobě sklízí nepříznivá hodnocení americké veřejnosti, kde více jak polovina voličů projevuje nesouhlas s jeho prezidentským výkonem.

Kandidát demokratů Joe Biden na tom ale není o moc lépe, a to ani u příznivců své vlastní strany. Více než polovina, 52 procent voličů, jež se přiklání k demokratům, by si přálo jiného kandidáta. Trump je kritizován za svou nepředvídatelnost, náladovost a nestátnické chování; 77letý Biden zase budí otázky o nastupující stařecké demenci a schopnosti ustát nároky prezidentské role.

Trump je pouze o tři roky mladší, a ať už vyhraje jeden či druhý, bude to nejstarší prezident v dějinách Spojených států. Oba kandidáti jsou bezprecedentně nepopulární. Pouze pět procent Američanů si myslí, že by libovolný z nich byl dobrým prezidentem a celá čtvrtina veřejnosti věří, že ani jeden se do funkce nehodí. 

Jsou to již druhé prezidentské volby v řadě, kde se na první dvě místa dostaly osobnosti, které zdaleka nejsou výkvět intelektu, schopností a hodnot, jež bychom čekali u kandidátů na nejmocnější funkci na planetě. A to vznáší zásadní otázky: Skutečně nemají Spojené státy nic lepšího v nabídce? Spočívá chyba v pravidlech volební hry, která znevýhodňují kompetentní a konsenzuální politické hráče? 

Již francouzský politolog a politik Maurice Duverger v 50. letech tvrdil, že jednokolové většinové systémy s volbou jedním hlasem mají tendenci vést k bipartismu, tj. střídání dvou velkých stran. Jeho myšlenka je založena na předpokladu, že jsou v těchto jednomandátových volbách velmi znevýhodněny malé strany. Ty se často ani neúčastní politické soutěže, protože jejich šance na zisk mandátu je malá. Voliči nechtějí, aby jejich hlas propadl, a tak hlasují pro jednoho ze dvou hlavních favoritů.

V minulých pěti prezidentských volbách obdrželi dva favorité, hlavní kandidáti za demokraty a republikány, vždy více než 94 procent všech hlasů. Posledním nezávislým kandidátem, kterému se podařilo tuto hegemonii alespoň trochu narušit, byl Ross Perot, který v roce 1992 obdržel celkem 18,9 procenta hlasů, což mu však stále nestačilo na vítězství ani v jednom státě, a nezískal tak žádného volitele.

Demokraté i republikáni zákonitě nominují do voleb pouze jednoho kandidáta, jinak by nastalo tříštění hlasů. Kdyby například za demokraty kandidovali dva kandidáti a za republikány jen jeden, tak ten republikánský vyhraje i v případě, že demokratických voličů je o dost více. Kupříkladu při celkové podpoře 61,8 procenta demokratů by na jednoho demokrata připadlo v průměru 30,9 procenta a zvítězil by republikánský kandidát s 38,2 procenta.

Tříštění hlasů může nastat nejen mezi kandidáty ze stejné strany, ale také mezi kandidáty s podobnými myšlenkami. Za rozhodující faktor prezidentských voleb v roce 2000 se často označuje kandidatura Ralpha Nadera za Zelené. Nader na Floridě, kde George Bush ml. vyhrál o pouhých 537 hlasů před Al Gorem, získal necelá dvě procenta hlasů, tedy 97 488.

Následné výzkumy ukázaly, že většina jeho voličů by se přiklonila na stranu Gora, kdyby Nader nekandidoval. Al Gore by tak získal většinu voličů na Floridě, a stal by se americkým prezidentem. Z důvodu zabránění tříštění hlasů se v USA konají mezi demokraty i republikány primárky, kde si každá z těchto stran vybere svého jediného kandidáta do oficiálních voleb. 

Pokud by se v amerických prezidentských volbách využívala metoda D21, která umožňuje voličům udělit až tři plusové hlasy, byla by volba mnohem upřímnější, protože by voliči mohli podpořit jak své favority, kteří nemusí mít velké šance na úspěch, tak i jednoho z hlavních kandidátů. Díky vícehlasé volební metodě by se tak voleb mohlo zúčastnit více demokratů, republikánů i kandidátů z jiných názorových skupin, kteří jsou v současném systému výrazně marginalizováni.

Hlavním efektem D21 je efekt více hlasů. Kandidáti by již nebyli závislí jen na hlasech od voličů ze svého elektorátu, ale museli by se snažit oslovit i voliče ostatních kandidátů, aby zvýšili svou šanci na úspěch. Jejich kampaně by tak musely být pozitivnější a více zdůrazňovat, co mají společného s protikandidáty, než je pouze osočovat a útočit na ně, jak se tomu často děje v současné době.

Žijeme v době, kdy je zásadní, abychom měli v čele lídry, kteří nás budou spojovat. Současný systém jednoho hlasu je jednou z hlavních příčin stoupající polarizace (nejen) americké společnosti. Více hlasů voličům umožní přesněji ukázat, co opravdu chtějí, a politiky donutí nalézat konsensus a společnost spojovat. Možná bychom zjistili, že společnost není tak rozdělená, jak se na první pohled zdá, že se umíme shodnout a táhnout za jeden provaz. A to je teď potřeba více než kdy jindy.