Glosa Petra Peška: Mzdové rovnostářství

Někteří pracovníci České pošty v Brně mají pocit, že by měli dostávat stejnou mzdu jako kolegové na stejných pozicích v Praze. Chystají proto na svého zaměstnavatele žaloby.

Někteří pracovníci České pošty v Brně mají pocit, že by měli dostávat stejnou mzdu jako kolegové na stejných pozicích v Praze. Chystají proto na svého zaměstnavatele žaloby. Zdroj: profimedia.cz

Odbory České pošty se opírají o ustanovení zákoníku práce, konkrétně o paragraf číslo 110. Ten mluví jasně: „Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.“
Vynucování mzdového rovnostářství ve firmách působících v tržních podmínkách je nesmysl. Uškodí to nejen firmám, pro něž to bude znamenat vyšší náklady – dorovnávalo by se samozřejmě směrem nahoru, píše analytik deníku E15 Petr Pešek.
3
Fotogalerie

Spor kolem rozdílného odměňování pracovníků České pošty v Praze a ostatních regionech se táhne už dlouho a nevypadá to, že by spěl k brzkému konci. Vedení firmy čeká na verdikt Ústavního soudu, několik jejích zaměstnanců naopak chystá za pomoci odborů žalobu. A je možné, že k podobným soudním tahanicím dojde i jinde.

Je to sice především právnický spor, má ale i svůj lidský, nebo řekněme filozofický rozměr. Měli by brát stejné peníze lidé, kteří dělají stejnou práci, ale na jiných místech republiky? Neboli má se brát v potaz i místo pracoviště a tamní náklady na živobytí? A pokud ano, má se to zohlednit už v základní mzdě, nebo případně až v příplatcích či odměnách?

Pro obě strany sporu je to jasné. Dotčení pracovníci z mimopražských oblastí – v tomto případě z Brna – by chtěli stejně jako jejich kolegové v metropoli. Odbory jim v tom přizvukují, protože cítí šanci prokázat svoji důležitost. A za pravdu jim dal i Nejvyšší soud.

Opírají se o ustanovení zákoníku práce, konkrétně o paragraf číslo 110. Ten mluví jasně: „Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.“

Je to samozřejmě záležitost soudů a právnických expertů, ale nelze si nevšimnout i formulací v dalších odstavcích, které už tak jednoznačně nevyznívají. Píše se tu například o „stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách“, o „působení negativních vlivů“ a debatovat by se vlastně dalo i o výše citované „práci stejné hodnoty“.

Anebo ještě lépe, podívat se na to racionálně, z praktického hlediska. Je samozřejmě nesmysl vynucovat stejné platy v metropoli a krajských městech či v nějakých odlehlých regionech. Což nutně neznamená, že musejí být v Praze vyšší, byť to tak většinou logicky je.

Hlavním důvodem jsou samozřejmě vyšší životní náklady, případně větší náročnost práce daná hustotou obyvatelstva. Neboli nemusí to znamenat, že jinde berou lidi méně, ale že v Praze – či jinde – se jim dává víc. Podobně jako sklenice může být poloprázdná, či poloplná. Jde o úhel pohledu.

Pak je tu další hledisko, a to je nabídka a poptávka na trhu práce. Není důvod nenabídnout vyšší mzdu tam, kde se zájemců o práci nedostává – a naopak.

Vynucování mzdového rovnostářství ve firmách působících v tržních podmínkách je nesmysl. Uškodí to nejen firmám, pro něž to bude znamenat vyšší náklady – dorovnávalo by se samozřejmě směrem nahoru. A také by zmizela pružnost pro nábor lidí v problematických místech.

V konečném důsledku by to ale uškodilo i mnohým zaměstnancům. Přinejmenším těm, kteří žijí v dražších lokalitách. Protože je více než pravděpodobné, že postupně by se mzdy zplošťovaly.

Ale hlavně, že navrch dostanou šálivý pocit rovnostářské spravedlnosti.