Prezident Miloš Zeman dostal opět onu burianovskou potřebu, že se mu chce něco říct. A jelikož tak učinil v zahraničí, navíc v souvislosti s latentně napjatým vztahem mezi dvě balkánskými rivaly, „úspěch“ byl předem zaručen.
Nejdříve při úterním jednání se svým srbským protějškem Aleksandarem Vučićem podle médií utrousil, jak má rád Srbsko a Srby a naopak nepřízní zahrnuje Kosovo. A ve středu si přisadil, když veřejně prohlásil, že Česká republika by měla zvážit, zda nestáhne uznání Kosova. A okořenil to dovětkem, že v čele nového balkánského státečku jsou váleční zločinci. Reakce na sebe nadala dlouho čekat, zatím Priština údajně zrušila účast na pražském summitu V4, kam byla společně s dalšími balkánskými zeměmi přizvána.
Nejdříve pár slov na obranu diplomatického humpoláctví českého prezidenta. Viděno z odstupu, uznání Kosova bylo problematickým krokem, stále to ale vypadá jako nejlepší ze špatných řešení pro zklidnění situace na Balkánu.
O tamních mocenských elitách si můžeme myslet ledacos, ale to není zdaleka jen problém Kosova. A pokud by se to ukázalo jako prospěšné a strategicky výhodné, není důvod, proč by nejvyšší představitelé neměli probírat uznání či „oduznání“ jakéhokoliv státu. Byť třebas jen v teoretické rovině.
Jenže závažná politická rozhodnutí se vcelku logicky dělají v klidu za zavřenými dveřmi a u diplomacie to platí dvojnásob. Toto je ale pro Miloše Zemana příliš nudná, nezábavná disciplína. V minulosti mohla jeho prostořekost na domácím i zahraničním poli ještě občas budit i jisté sympatie. Dnes už je ale jen projevem netaktnosti. A bohužel je v ní cítit až přílišná selektivnost a snaha zalíbit se zemím, kde ještě cítí možnost být jakžtakž veleben. Ať už jde o Čínu a pochvalu její „stability“ či nyní Srbsko.
Pokud si odmyslíme, že v tomto případě jde o Srbsko a Kosovo a zbavíme se případných sympatií či antipatií k jednomu či druhému, dostaneme se k obecnému hodnocení zahraničního vystupování hlavy státu. A není to závěr zrovna pěkný. Jistě, v Ústavě ČR (Článek 63) se píše, že prezident „zastupuje stát navenek“. Neboli, že má co mluvit do zahraniční politiky. Na druhou stranu „vláda je vrcholným orgánem výkonné moci“ (Článek 67) a opominout nelze ani roli parlamentu, mj. při ratifikaci mezinárodních smluv.
Sečteno a podtrženo, zahraniční politika by měla být výsledkem konsensu a všichni hlavní političtí hráči by jej měli respektovat, a to včetně prezidenta. Jinak jsme venku nečitelní, možná i trochu pro smích a vznikají zbytečné třenice. A v neposlední řadě nabízíme našim protivníkům, aby této nejednotnosti využívali ve svůj prospěch.
Tak schválně, zda příští schůzka českých nejvyšších ústavních činitelů přinese něco jiného než jen hezkou společnou fotku.
