Glosa Petra Peška: Toxický nediplomat Zeman

Český prezident Miloš Zeman na návštěvě Srbska (11. 9. 2019)

Český prezident Miloš Zeman na návštěvě Srbska (11. 9. 2019) Zdroj: ČTK

Diskuze (0)

Prezident Miloš Zeman dostal opět onu burianovskou potřebu, že se mu chce něco říct. A jelikož tak učinil v zahraničí, navíc v souvislosti s latentně napjatým vztahem mezi dvě balkánskými rivaly, „úspěch“ byl předem zaručen.

Nejdříve při úterním jednání se svým srbským protějškem Aleksandarem Vučićem podle médií utrousil, jak má rád Srbsko a Srby a naopak nepřízní zahrnuje Kosovo. A ve středu si přisadil, když veřejně prohlásil, že Česká republika by měla zvážit, zda nestáhne uznání Kosova. A okořenil to dovětkem, že v čele nového balkánského státečku jsou váleční zločinci. Reakce na sebe nadala dlouho čekat, zatím Priština údajně zrušila účast na pražském summitu V4, kam byla společně s dalšími balkánskými zeměmi přizvána.

Nejdříve pár slov na obranu diplomatického humpoláctví českého prezidenta. Viděno z odstupu, uznání Kosova bylo problematickým krokem, stále to ale vypadá jako nejlepší ze špatných řešení pro zklidnění situace na Balkánu.

O tamních mocenských elitách si můžeme myslet ledacos, ale to není zdaleka jen problém Kosova. A pokud by se to ukázalo jako prospěšné a strategicky výhodné, není důvod, proč by nejvyšší představitelé neměli probírat uznání či „oduznání“ jakéhokoliv státu. Byť třebas jen v teoretické rovině.

Jenže závažná politická rozhodnutí se vcelku logicky dělají v klidu za zavřenými dveřmi a u diplomacie to platí dvojnásob. Toto je ale pro Miloše Zemana příliš nudná, nezábavná disciplína. V minulosti mohla jeho prostořekost na domácím i zahraničním poli ještě občas budit i jisté sympatie. Dnes už je ale jen projevem netaktnosti. A bohužel je v ní cítit až přílišná selektivnost a snaha zalíbit se zemím, kde ještě cítí možnost být jakžtakž veleben. Ať už jde o Čínu a pochvalu její „stability“ či nyní Srbsko.

Pokud si odmyslíme, že v tomto případě jde o Srbsko a Kosovo a zbavíme se případných sympatií či antipatií k jednomu či druhému, dostaneme se k obecnému hodnocení zahraničního vystupování hlavy státu. A není to závěr zrovna pěkný. Jistě, v Ústavě ČR (Článek 63) se píše, že prezident „zastupuje stát navenek“. Neboli, že má co mluvit do zahraniční politiky. Na druhou stranu „vláda je vrcholným orgánem výkonné moci“ (Článek 67) a opominout nelze ani roli parlamentu, mj. při ratifikaci mezinárodních smluv.

Sečteno a podtrženo, zahraniční politika by měla být výsledkem konsensu a všichni hlavní političtí hráči by jej měli respektovat, a to včetně prezidenta. Jinak jsme venku nečitelní, možná i trochu pro smích a vznikají zbytečné třenice. A v neposlední řadě nabízíme našim protivníkům, aby této nejednotnosti využívali ve svůj prospěch.

Tak schválně, zda příští schůzka českých nejvyšších ústavních činitelů přinese něco jiného než jen hezkou společnou fotku.

Začít diskuzi