Během víkendu se potopily dvě další lodě s uprchlíky, zemřely desítky lidí. Naši spoluobčané v internetových diskuzích slavili (a to administrátoři serverů ty nejhorší věci mažou, byť je to těžko představitelné). „Krásná zpráva, krásný den,“ rozplývá se jeden diskutér.
„Nad pádem ruského letadla jsem velice zarmoucena. Nad tímto ne,“ další. „Patří jim to, kam se cpou, sarančata.“ „Málo.“ „Hurá.“ „Kobylky.“ „Je to jako rakovina, nelze čekat na to, že to samo přejde, musí přijít čas kudly.“ „Všemocný Alláh to tak chtěl…! Asi málo mlátili hlavama o zem…!“
Ti diskutéři jsou pod těmito „názory“ podepsáni celým jménem. Žadatelů o azyl se „bojí“, rozsévat nenávist nikoli. Všem genocidám předcházela verbální dehonestace a dehumanizace následných obětí. Česká politická reperezentace dlouhodobě selhává, když dovolí nenávisti a zlu brát na sebe podobu normy. Co když z internetu vyteče?
