Člověka odedávna přiváděla v úžas hmota, jejíž zpracování si stěží uměl představit. Ve středověku se věřícím podlamovala kolena při vstupu do gotické katedrály. Nadpozemsky velké, nádherně zdobené a přitom zdánlivě tak lehké.
Schopnost postavit něco takového musel člověku vnuknout jen bůh, protože podle vlastní zkušenosti byla stavba takového kolosu prostě nepředstavitelná. I 20. a 21. století má své kolosy, jež berou dech. Očím, které by mohly ohromit, jsou však zpravidla pečlivě skryty za branami a v halách firem.
A přece, hledě tváří v tvář obřím parním strojům ze začátku dvacátého století, ve srovnání s jejichž koly a písty si člověk nutně připadá jako trpaslík, žasne. Stoje vedle turbín, jejichž ocelové lopatky se smyslně kroutí, a přesto dokážou odolat nadlidským silám, nebo pod vysokými pecemi čnícími do výše patnáctipatrových domů, se našinec při všem moderním poznání cítí jako ten ze středověku v kamenné katedrále.
Jen těžko chápe, jak někdo mohl této mase oceli dát její ladné tvary a ještě ji obdařit schopností přesné práce. A tak stejně jako kdysi bývali kromě boha velebeni mistři stavebních hutí, kteří dokázali ona skvostná díla vymyslet, spočítat a postavit, i dnes by se měl mnohem více vzdávat hold všem technikům, strojařům a inženýrům, kteří bezděky staví pomníky současné civilizace. Byť už jen pro účely ryze světské.
