Téměř bez humbuku oznámilo hnutí STAN, že jednalo s ostatními demokratickými stranami (míněni Piráti, lidovci, TOP 09, ČSSD a ODS) o průběhu druhého kola sestavování vlády. S humbukem jen o málo větším oznámili lidovci, že hodlají stejné kolečko se stejnými stranami absolvovat také.
Jsou to důležité kroky správným směrem. Demokratické strany musejí před Andreje Babiše postavit variantu vládnutí, která umožní hnutí ANO uplatnit mandát plynoucí z vítězství ve volbách, ale současně bude bránit tomu, aby chod země určovaly čistě protisystémové a radikální strany SPD a KSČM.
Babiš samozřejmě bude mít možnost tuto demokratickou variantu odmítnout. Sto patnáct hlasů, které dá dohromady s komunisty a okamurovci, pro něj pořád znamená pohodlnou cestu k parlamentní většině a k moci. Ale pokud mu demokratické strany svou představu na stůl nepoloží, uchýlí se k vládě s extremisty se silným argumentem, že jiná možnost postavit stabilní vládu nebyla na stole.
O podmínkách, které by umožnily snížit rizika spojená se vstupem do vlády vedené hnutím ANO, už se napsalo dost. Parita ministrů v kabinetu, závazek proevropské a prozápadní orientace, ministerstva vnitra a spravedlnosti mimo kontrolu ANO, vláda bez trestně stíhaných osob. Není to pro Babiše nízká cena.
Ale jestli se chce tvářit jako proevropský demokrat, který se odmítá paktovat s extremisty, měl by být ochoten ji zaplatit.
Bylo by možné z podmínek slevit výměnou za toleranci menšinové vlády, jednobarevné nebo koaliční, kterou by skutečně vedl trestně stíhaný Babiš. Pokud spolu demokraté dokážou navzájem mluvit, je spektrum možností docela široké.
Demokraté se samozřejmě nemohou hrnout do vlády s ANO všichni. To by v opozici zbyl jen extrém, a navíc by byl velký problém vyjednat něco alespoň vzdáleně podobného soudržnému programu. Dohoda mezi demokraty může úplně klidně obsahovat i rozvržení vládních a opozičních rolí s odůvodněním, že prvotním zájmem je ochrana demokratických procesů a parlamentního režimu.
Není to hezké, ba ani standardní řešení. Ale žádné takové už v tuhle chvíli neexistuje. Máme na výběr ze špatných a z horších variant. A porušení předvolebních slibů demokratických politiků, že s Babišem nikdy a nikde, se jeví jako to špatné. Babišovo vystoupení v Bruselu, kde se postavil do role poslední hráze proti czexitu, bylo nehorázné, ale pravděpodobně také dobře vypočítané.
Kromě jiného jej můžeme číst i jako vzkaz pro domácí scénu: Když se mnou nezačnete rozumně jednat, může příště do Bruselu jet třeba ministr zahraničí Tomio Okamura. Kdo tomuto ještě horšímu scénáři nepostaví do cesty alespoň nějakou překážku, stává se nutně jeho spolutvůrcem. Proto je zapotřebí jednáním mezi demokratickými stranami držet palce a pro jejich představitele překračující hranice vymezené předvolební rétorikou hledat pochopení.
