Válka na Ukrajině či energetická krize vyvolávají dojem, že poměrně podstatná část Evropské unie se probudila a začíná konat. Minimálně takto lze chápat mediální obraz, jemuž jsme v posledních měsících vystavováni. Najednou lze v energetice tu a tam postupovat racionálně, dramaticky omezit závislost na ruském plynu, najít jednotu v dříve nepředstavitelných otázkách. Přesto bych byl s těmito závěry opatrný. Existuje celá řada dějinných paradoxů, jichž jsme nyní svědky a které nechávají velkou část evropských politiků zcela chladnými. Doufají snad tito aktéři v návrat starých pořádků?
Začít nemůžeme jinde než v Německu, protože to byli jeho politici, kdo vtiskl EU svoji představu o takzvané zelené tranzici, která se zhroutila s velkým rachotem. Přechod na bezuhlíkovou ekonomiku měl zajistit uhlíkový plyn, samozřejmě z Ruska. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že tato představa je obtížná kvůli válce na Ukrajině, přišlo Německo a následně Evropská unie s plány na vybudování obrovského vodíkového průmyslu, a to zhruba do roku 2030, což je o něco více než za sedm let. Je to věc, o níž se nediskutuje, na evropské úrovni se bere za jisté, že časem vyměníme ruský plyn za vodík. Pojďme tyto představy poměřit s realitou.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
