Babiš, ačkoli přišel, aby redefinoval pojetí politiky, zjevně cítí, že jako politik nemůže otevřeně přiznat, že zkrátka před lety uviděl pootevřené okno příležitosti, tak jej zajímavou fintou rozrazil.
To, co by u byznysmena šlo číst jako dravé a kreativní naplnění hesla „blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere“, se u politika mění v něco, co nápadně připomíná dotační podvod. A to i se zpětnou platností. Babišův argument, že ANO jako mladá strana nemá na rozdíl od ODS či TOP 09 kostlivce ve skříni, je chybný. Všichni kostlivci, jsou-li jací, kteří se skrývají v dosavadním byznysu Andreje Babiše, jsou kostlivci ANO.
Byl to ostatně sám šéf hnutí, kdo v rozhovoru s Financial Times zcela realisticky prohlásil, že „strana jsem já“. A zatímco politická historie ANO je krátká a chudičká, podnikatelská historie Andreje Babiše je pohříchu bohatá a pestrá. Patří do ní i Čapí hnízdo. Verdikty českých i evropských vyšetřovatelů budou jistě zajímavé, ale pokud pro Babiše dopadnou příznivě, bude to znamenat jenom to, že mu jeho finta prošla, že se mu legálně podařilo obejít pravidla.
Na jakoukoli mírnější interpretaci je Babišova účast v projektu Čapího hnízda od samého začátku příliš zjevná. Jestliže tedy premiér Sobotka se zásadnějším vyjádřením ke kauze čeká až na výsledek šetření, dělá chybu, respektive až příliš okatě hraje o čas. Jistěže se mu nechce sestřelit vlastní vládu. Ale je třeba říci, že v minulých letech se i z české politiky odcházelo kvůli řádově menším průšvihům.
Čím déle se bude Babiš ve vysvětlování kauzy plácat, tím větší škody mu vzniknou. Ale byly časy, kdy se odcházelo kvůli menším průšvihům.
Leč to bylo za starých pořádků, kdy politiku dělali politici, nikoli spasitelé vybavení kouzelnými proutky a zachránci země zhuntované 25 lety bezostyšného rozkrádání. V tomto novém politickém diskurzu samozřejmě 50 milionů působí jako pakatel nehodný větší pozornosti. A pud politické sebezáchovy nutí i tak tradičního politika, jako je premiér Sobotka, tento diskurz přijmout. Nemluvě o tom, že jej bohatě využil už v předvolební kampani.
Druhým důvodem Sobotkova lavírování je pragmatismus. Sobotka tuší, že čím déle se bude ministr financí ve vysvětlování Čapího hnízda plácat, tím větší škody jemu i celému hnutí ANO vzniknou.
Kdyby Babiše nyní vyhnal z vlády, zaujme šéf ANO ochotně a s úlevou pozici politického mučedníka, kterou nepochybně mistrně sehraje, a do dalších voleb vyrazí spíš silnější než slabší. Sobotkův smysl pro reálpolitiku je v tomto případě jistě pozoruhodný. Ale nijak neumenšuje nostalgii po časech, kdy na rozhoupání politické židle stačilo mnohem, mnohem méně.
