Válka o navracení bankovních poplatků za správu úvěrů je podivná. Nyní v ní zazněl hlas rozumu: Zaváže-li se klient ve smlouvě s bankou k hrazení poplatku, nemá posléze nárok na jeho vrácení. Ale proč musí tak samozřejmou věc říkat soud? Není už na tom něco znepokojivého?
Od protipoplatkových bojovníků jsme se dozvěděli, že šlo o fingovaný případ režírovaný bankou, jehož cílem bylo podlomit vůli dalších odíraných klientů brát se u soudů za své nezadatelné právo na bezplatné zadlužení.
To je podobně věrohodné, jako když část české krajní pravice tvrdí, že Miroslav Sládek neblahé paměti byl vyslancem sionistických sil, jehož úkolem bylo bizarním vystupováním zdiskreditovat myšlenky nacionalismu. I onen spiklenecký sektářský nádech je podobný. Celá ta snaha masově prolomit nedotknutelnost dobrovolného smluvního vztahu na hony smrdí.
