Izraelci používali autobusy své společnosti Egged, do palestinských čtvrtí zas jezdily autobusy operované arabskými firmami. Tramvaj číslo jedna, která jezdí teprve od prosince, projíždí jak židovskými, tak palestinskými částmi. Je tak de facto prvním skutečně multikulturním dopravním prostředkem v Jeruzalémě. Židé a Palestinci se obecně vzato moc v lásce nemají a na palubě tramvaje prý dochází k slovním a někdy i fyzickým potyčkám. Jsem zvědavý, jestli je to pravda.
Čekám už déle než deset minut. Za tu dobu jsem si stihl prostudovat trasu a zjistit, že jízdní řád tady není. Inu, Jeruzalém se stále učí. To ukázal i neslavný rozjezd první linky, kdy selhal elektronický systém jízdenek, a tramvaje tak dva měsíce vozily cestující zdarma. To bych si také nechal líbit. Ale co, je to jejich první linka, a proto si zaslouží dobu hájení. Spíš mě znervózňuje, že na stanici čekám jako jediný.
Zastavuji tedy kolemjdoucí mladou Izraelku se sluchátky na uších. „Tramvaj nejezdí. Vždyť je šábes, copak to nevidíte?“ zvedá překvapivě obočí a ukazuje na zavřené obchody. Snažím se zachovat si důstojnost, ano, samozřejmě vím, že o židovském šábesu mají obchody zavřeno, ale nevěděl jsem, že se to týká i… „Až v půl šesté. Tak pěkný šábes,“ říká žena a odchází. První tramvaj značky Alstom skutečně přijíždí, až když slunce zajde za obzor.
Většinu cestujících tvoří nejdříve Izraelci. Až na stanici Es Sahl se poměr mění ve prospěch Palestinců. Na zastávce Beit Hanina pak zase nastupují Izraelci. Skenuji pasažéry a hledám sebemenší známky nevraživosti. Marně. Izraelci a Palestinci se navzájem ignorují. Překvapivě podobně jako cestující v české tramvaji.
