China Daily
Čínská zpráva pro EU
Při své evropské tour dal premiér Wen Ťia-pao jasně najevo, že Čína bude dál utužovat partnerství s evropskými zeměmi zasaženými krizí.
Velkou Británii a Německo potěšil podepsáním miliardových kontraktů, podle maďarské vlády učinil „rozhodnutí historického významu“, když přislíbil nákup maďarských dluhopisů.
Čína se aktuálně zavazuje k podpoře lídrů EU ve schvalování druhého záchranného balíku pro Řecko. Wen tak ve skutečnosti jen plní dřívější závazek pracovat na rozvoji vztahů Číny a EU. Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 Evropu navštívilo mnoho čínských představitelů se zástupci obchodu.
Z toho pramenící investice zachránily nemálo evropských podniků před krachem. Ačkoli jde o aktivity prospěšné pro obě strany, z některých míst Evropy se ozývají dezinterpretační hlasy varující před závislostí EU na Číně či zpochybňující potenciál čínského růstu. Přitom se ale všechny země EU mohou přetrhnout, aby jim čínský vlak neujel. Evropské obavy lze navíc snadno rozptýlit poukázáním na historii. Od osmdesátých let do Číny proudily západní investice za nesmírně výhodných podmínek a některé regiony jsou obsesí západními penězi postižené dodnes. Země se ale nikdy nestala na Západu závislou. Naopak je dnes motorem růstu.
Financial Times
Falešné naděje v čínského zachránce
Představy evropských lídrů, že rostoucí velmoc vytáhne starý kontinent z ekonomického marasmu, komplikují již tak dost složité partnerství. Čína byla vyzvána k nákupu dluhopisů nemocných zemí, její investoři jsou v Evropě vítáni jako nositelé kapitálu. Přímé investice v EU jsou nyní na úrovni šesti miliard dolarů ročně, další miliardy Peking investoval do dluhopisů periferních zemí. Z atlantické perspektivy jde o skromná čísla, uvědomíme-li si, že Čína drží americké dluhopisy za bilion dolarů. A v těchto číslech tkví podstata věci. Evropská ekonomika je nyní tak poškozena, že Čína sama ji nemůže ozdravit. Jak můžeme chtít od čínských firem vytváření pracovních míst v Evropě, když naše vlastní firmy klesají pod tíhou vysokých mezd a daní? A jak můžeme očekávat zvýšení vývozu, když tolik evropských podniků vyrábí v Číně raději než v EU? Evropští politici nyní volají po reformách a po větším důrazu na inovace. I kdyby se to povedlo, těžko to změní negativní trend v obchodní výměně, zejména s Čínou. Jen větší výkonnost průmyslu může udržet aktuální
evropský životní standard. A tak se znovu dostává do popředí Čína. Ovšem nikoli jako zachránce, ale jako konkurent. Pokud budou čínské firmy investovat v Evropě, bude to jen za účelem hledání know-how a exportních kanálů.
Die Tageszeitung
Špatný signál
Návštěva čínského premiéra v Německu zůstane v paměti dlouho. Byla to návštěva plná laskavých slov. Tato blízkost je udivující. Do popředí byly postaveny hospodářské zájmy, které zcela zastínily aktuální čínskou realitu. Například fakt, že komunistická strana se třese strachy, aby se nestala obětí „nepřátelských sil“.
Domácím médiím a partajním členům dalo proto vedení za úkol zostření cenzury a špiclování.
A v Německu?Bez účasti Pekingu na řešení „se velký světový problém již neobejde“, tvrdil Guido Westerwelle. Premiér Wen Ťia-pao mu poděkoval ujištěním, že obchodní výměna mezi jejich zeměmi se v příštích pěti letech zdvojnásobí. Tato velká sláva je velkou chybou.
Do Pekingu se tím vysílá signál, že je vše dovoleno. Alespoň teď by mělo být všem jasné, že tlak na Čínu je možný jen z jednotné bruselské pozice. Místo toho si Merkelová s Westerwellem zahráli hru „Kdo nejvíce podlézá Pekingu“, které se před nimi zúčastnil i David Cameron.
Poradce čínského ministra zahraničí nedávno popsal vztah Číny k EU takto: „Číňany zajímají strategické vize a globální perspektiva. Evropa věří, že důležitější je, kolik se koupilo letadel a jaké se podepsaly smlouvy.“
Přesněji se to vyjádřit nedá.
SME
Orbán hledí na Východ
Snaha maďarské vlády o strategické partnerství s Čínou souvisí s neskrývaným obdivem k východním autokratickým režimům a snahou vymanit se zpod dohledu Západu. Po Viktoru Orbánovi oznámila otevření nové kapitoly ve vztazích s Čínou i Angela Merkelová. V motivaci obou evropských lídrů takto se ztrapňovat
je ovšem podstatný rozdíl. Nejenže Merkelová alespoň z povinnosti opatrně vyzdvihla i otázku lidských práv, což Orbán neudělal ani náhodou.
Podstatnější je, že Merkelové můžeme vyčítat přehnaný pragmatismus a podřízení morálky (předpokládaným) ekonomickým zájmům země. I u Orbána hraje pragmatismus podstatnou roli. Jeho nadšené řeči o strategickém partnerství s Čínou, na něž je dokonce hrdý, a o úctě k čínské politice, však mají hlubší kořeny. Orbánovi a jeho blízkým se čínský systém řízení společnosti a hospodářství upřímně líbí.
Podobně jako našemu Robertu Ficovi. Merkelová doufá, že je možné spolupracovat s ďáblem a využít jeho peníze na záchranu euroatlantického modelu konzumní společnosti, demokracie a svobodného trhu. Orbán
naopak doufá, že mu čínské peníze pomohou vybudovat určitou alternativu k tomuto modelu s méně svobodným trhem a omezenou demokracií.
