Málokdo pochybuje o tom, že měl její rival prezident Viktor Janukovyč silný motiv dostat ji za mříže pod záminkou nevýhodné smlouvy.
Ponechme také stranou, zda je ryze politické i obvinění související s úspěšným podnikáním plynové princezny v tvrdých devadesátých letech, kdy byznysmeni létali do vzduchu i bez svých tryskáčů. Stále znepokojivější mi spíš přijde způsob, jakým unie zájmy expremiérky prosazuje. „Nezapomeňte, že to není EU, která se připojuje k Ukrajině, ale Ukrajina, jež se přidává k EU,“ vzkazuje předsednická Litva.
Nevím ale, kdo čí manýry přebírá. Brusel zem pranýřuje za „selektivní justici“. Zdá se, že bude akceptovat jakýkoli účelový zákon, jenž dostane političku ven, i kdyby to měl být ústavní dodatek o její misi na Mars. Vydupat pro ni u Janukovyče milost by bylo výchovnější a možná dokonce i snazší než nechat převoz symbolu oranžové revoluce do německého špitálu na parlamentu.
Napětí mezi Janukovyčem a vládní partají totiž ukazuje, kdo se evropského směru bojí. Kvetoucí obchody prezidentova klanu „rodina“ spřízněných oligarchů může zmařit spíš Moskva. Zato řadovým poslancům by se voliči z oblastí závislých na obchodu s Ruskem za západní choutky pěkně pomstili.
