Když v roce 1997 nastoupil Tony Blair do premiérského úřadu, bylo mu teprve 43 let, a stal se tak nejmladším předsedou vlády od roku 1812. Jeho labouristé zvítězili s náskokem, jaký žádná strana v Británii nezaznamenala už přes šedesát let.
Musela to být opojná doba, Blair ji ve svých pamětech popsal jako milostný poměr mezi ním a voliči. Každou chvíli volal Bill Clinton a noviny o něm pěly samou chválu. Když později v roce 2003 prosazoval intervenci v Iráku, dělal to tak vehementně a přesvědčivě, že získal přezdívku Americký premiér.
Ve všem první
Zatímco ve Spojených státech je obvyklé, že se bývalí prezidenti podílejí na veřejném životě, ve Velké Británii se expremiéři spíše potichu odeberou do zapomnění. Osobnosti jako Margaret Thatcherová či John Major sice pořádaly přednášková turné a nabízely poradenství, rozhodně se ale běžně nevyjadřovaly k politickým otázkám, jak to pravidelně dělá Tony Blair.
Mnozí Britové mají za to, že Blair sám sebe vidí jako průkopníka – chce být prvním expremiérem, který jedná v americkém stylu. Varuje před islámským terorismem, radí, co by se mělo dělat v Iráku. Vedle toho založil mnoho charitativních organizací.
Tony Blair si znepřátelil velkou část Britů tím, že se po odchodu z premiérského úřadu vzdal poslaneckého křesla. To takový Winston Churchill sedával ve své lavici až do roku 1965, tedy téměř do smrti. „Jedním z velkých paradoxů u Tonyho je, že i když byl ve sněmovně velmi úspěšný, nikdy to tam neměl moc rád,“ prozradil bývalý Blairův tajemník Jack Straw.
Na otázku časopisu Vanity Fair, co by rád ještě v životě dokázal, řekl Blair po chvíli opatrného zvažování: „V podstatě se snažím vybudovat organizaci, která dokáže měnit věci, na nichž mi záleží.“ Mezi ty řadí především náboženskou toleranci či zlepšení situace v zemích třetího světa. „Klíčová výzva dneška je radikální islám,“ říká Blair. „Přesto nechápeme jeho šíři ani hloubku a ani to, jak je nebezpečný. A jedním z podstatných aspektů naší snahy mu čelit je vychovávat lidi od útlého věku k respektu vůči Jinému.“
Kariéra po kariéře
Po odchodu z funkce předsedy vlády v roce 2007 byl Blair jmenován zvláštním zmocněncem pro blízkovýchodní kvartet. Tuto organizaci, usilující o mírový proces mezi Izraelem a Palestinou a sestávající ze Spojených států amerických, Ruska, Evropské unie a Organizace spojených národů, však nyní opouští.
„Rozhodnutí pramení z hluboké nespokojenosti Washingtonu a Bruselu s Blairovými špatnými vztahy s představiteli palestinské samosprávy a také s jeho rozvětvenými ekonomickými zájmy, v té oblasti,“ napsal Financial Times. Blair, který má svůj odchod oficiálně ohlásit tento týden, se chce ovšem dále věnovat mírovému procesu na regionální úrovni.
Blair také založil společnost Tony Blair Associates, jež má dle jeho slov poskytovat strategické rady v oblasti obchodu, politiky a vládních reforem. Výdělek jde údajně na ušlechtilé projekty, například na boj proti změnám klimatu. Blair se nicméně kvůli svým aktivitám stává terčem kritiky, obzvláště pro možný střet zájmů mezi jeho rolí blízkovýchodního mírotvorce a svými kontrakty s pochybnými režimy. Jeho firma například úzce spolupracuje na ekonomických a politických reformách s vládou Kazachstánu. To je mnohými chápáno jako „malování na bílo“ čili napomáhání režimu, aby se jevil lepším, než je. Kazašská opozice bez obalu říká, že Blair má na rukou krev.
Příběh jednoho přátelství
Jedním z těch, kdo propadli kouzlu Tonyho Blaira a později z něho vystřízlivěli, je spisovatel a bývalý novinář Robert Harris, jehož historické romány se staly světovými bestsellery. Spřátelili se ještě před Blairovým triumfálním volebním vítězstvím v roce 1997. Tony Blair byl tehdy podle jeho slov naprosto přirozený, pragmatický, citlivý, zábavný a dokázal si sám ze sebe dělat legraci. „Působil jako někdo, s kým byste jeli na dovolenou nebo jako soused od vedle, který se stane vaším dobrým přítelem.“
Bodem zlomu v jejich vztahu byla invaze do Iráku v roce 2003. V roce 2007 pak Harris vydal knihu The Ghost (Přízrak), jehož hlavní postava je inspirována Blairem. O tři roky později příběh převedl na filmové plátno Roman Polanski pod názvem The Ghost writer (česky Muž ve stínu).
Neřekl bych, že by někdy opravdu zalhal. Myslím, že jakmile něco řekne, začne být okamžitě přesvědčen, že to pravda je
Harris se v knize snažil popsat, jak může politická praxe člověka změnit k nepoznání, až naprosto ztratí kontakt se skutečným životem. Autor tvrdí, že je kniha napůl fikce a napůl pravda. Vrcholí dramatickým rozuzlením, během něhož hlavní hrdina odhalí, že premiérova manželka, jež jej v mládí k politice tak trochu přivedla a ovlivňovala každé jeho rozhodnutí, od počátku plnila zadání amerických tajných služeb. Nezbývá než doufat, že tato zápletka patří do oné fiktivní půlky…
„Je to velmi zvídavý člověk,“ říká o Blairovi Harris. „Ale pravda je vždy to, o čem je v danou chvíli přesvědčen. Neřekl bych, že by někdy opravdu zalhal. Myslím, že jakmile něco řekne, začne být okamžitě přesvědčen, že to pravda je.“
Nepodařené zatčení
Dne 20. ledna 2014 si barman jednoho londýnského lepšího podniku všiml, že dovnitř vešel se skupinou lidí Tony Blair. Mladík jménem Twiggy García Blaira upřímně nenáviděl kvůli válce v Iráku a vzpomněl si, že je na něj vypsána odměna přes dva tisíce liber. Iniciativa Zatkněte Blaira (arrestblair. org) totiž vyzývá k takzvanému občanskému zadržení tohoto muže, což je praxe obvyklá hlavně v zemích Commonwealthu. García později v rozhovoru novinářům prozradil, že jakmile pocítil „zlověstnou přítomnost“ onoho člověka, srdce se mu rozbušilo jako o závod.
„Seděl o patro výš u stolu s dalšími asi osmi lidmi. Nejspíš si vyrazil s rodinou a několika přáteli na večeři. Přišel jsem k němu, položil mu ruku na rameno a řekl: Pane Blaire, toto je občanské zatčení za zločiny proti míru, jmenovitě za vaše rozhodnutí rozpoutat bezdůvodně válku proti Iráku. Vyzývám vás, abyste mě následoval na policejní stanici, kde se budete zodpovídat z tohoto obvinění.“
Tony Blair nepůsobil dojmem, že by se ho to příliš dotklo, koneckonců šlo již o pátý pokus jej občansky zatknout, a snažil se s mladíkem zapříst hovor o situaci v Sýrii. „Nečekal jsem, že se mnou začne debatovat. Myslím, že těm lžím, co vycházely z jeho úst, skutečně věřil,“ dodává García. Nicméně poté, co se jeden z Blairových synů zvedl, aby došel pro ochranku, dospěl García k závěru, že je na čase z ožehavé situace vycouvat. „Hned poté jsem v té restauraci dal výpověď,“ řekl později médiím.
| Anthony Charles Lynton Blair |
|---|
| Narodil se 6. května 1953 v právnické rodině a práva také vystudoval na Oxfordské univerzitě |
| Jako právník se živil až do svého zvolení do parlamentu v roce 1983 za Labouristickou stranu |
| V roce 1994 se stal předsedou strany |
| Po nástupu do čela strany vyhlásil program New Labour a ve volbách v roce 1997 vyhrál volby |
| V roce 2001 se Velká Británie podílela na invazi do Afghánistánu a v roce 2003 do Iráku, což vyvolalo masové protesty Britů |
| 10. května 2007 rezignoval na funkci premiéra a lídra labouristů |
| Po odchodu z vrcholné politiky se stal zvláštním zmocněncem Blízkovýchodního kvartetu, získal několik velkorysých finančních odměn od různých bank, fondů, institucí i jednotlivců – celková částka těchto plateb za posledních pět let se odhaduje na 80 milionů liber (v přepočtu přes tři miliardy korun) |
| Existuje několik iniciativ, které chtějí dosáhnout Blairova civilního zatčení a dostat ho před soud |
| Od roku 1980 je ženatý s právničkou Cherie, která vykonává advokátskou praxi pod svým dívčím jménem Booth. Mají spolu čtyři děti |
Čtete také:
