Válka proti Ukrajině sice negativně projevila na již tak špatném PR Ruska v západních zemích, ale v jiných oblastech světa takový odsudek není zdaleka tak silný. Zatímco veřejné mínění je v často autoritářských zemích jen obtížně sledovatelné, politika jejich vlád je přeci jen viditelnější. Nejlépe je to vidět v hlasováních v OSN k ukrajinské problematice.
Už první rezoluce odsuzující ruskou agresi ukázala, že pro část zemí nejde o nějak zásadní téma. Rusko samozřejmě podpořily takové „výspy demokracie“, jako je Eritrea či Severní Korea, zatímco jej odsoudily západní země či země se Západem sympatizující. Zajímavá ale byla skupina zemí, které se buď hlasování nezúčastnily, nebo se zdržely. V nich měly africké a latinskoamerické země relativně vysoký podíl. Nešlo přitom ani tak o lásku či nelásku k demokracii, ostatně Rusko odsoudily i Saúdská Arábie či Myanmar, ve kterých, mírně řečeno, demokratické standardy a lidská práva nestojí zrovna nejvýš na seznamu priorit jejich vlád. Ukazuje to spíše na ruskou ofenzívu vůči zemím mimo západní svět.
Asi nikdo není tak naivní, aby si myslel, že africké a jihoamerické země, respektive jejich představitelé, jsou o správnosti ruské invaze proti Ukrajině nějak výrazně přesvědčeni. Jejich volba je veskrze racionální. Rusko má z hlediska režimů, jako je ten Touadérův ve Středoafrické republice, junta v Mali či Ortegův režim v Nikaragui hned několik výhod.
Moskva si neklade nějaké zvláštní nároky co se týče vnitřní politiky, pokud jí vyhovuje. Rusko flexibilně uznalo vojenský převrat v Mali, neřeší ani takové země, jako je Zimbabwe. Ruský přístup je tak v podstatě jednoduchý, zaměřený čistě na ekonomický prospěch. A dokonce i v ekonomice se do politiky cílových zemí nijak nemíchá. I z tohoto důvodu je právě africkými a jihoamerickými diktátory spolu s Čínou v takové oblibě. Je sice v porovnání s Čínou (a Západem) slabší, ale místní podmínky nevyžadují ani tak oslovení velké části populace, jako spíše správných lidí. A na to stačí i relativně malé prostředky.
Ačkoli je v současné době velmi populární narativ o tom, že Rusko úvěrovou politikou rozšiřuje svůj vliv v Africe, není to ani zdaleka tak jednoduché. Ostatně, jak psal ve své knize Red Globalization Oscar Sibony Sanchez, nebylo to tak jednoduché ani v případě Sovětského svazu, na který se Putinovo Rusko snaží navazovat. Spíše než o nějaké důmyslné pronikání na kontinent šlo o to, že tyto státy dokázaly šikovně využívat soupeření Sovětského svazu se Západem a prostě slíbit věrnost tomu, kdo dá víc. Není sice úplně přesné ztotožňovat současnou ruskou politiku s tou sovětskou, ale principy se zdají být více než podobné. Rusko poskytuje ochotně úvěry a zároveň i podporu v podobě Wagnerovy vojenské společnosti (příkladem může být třeba právě Touadérův režim, popřípadě režim Chalífy Haftara v části Libye), výměnou za to dostává ropu a další koncese.
Vladimir Putin se sice při srovnáních se sovětskou politikou, kterou jinak hodnotí pozitivně, zaklíná hlavně tím, že jeho politika není ideologická, ale přesně takto vnímali svoji politiku i sovětští vůdcové. Ani oni nechtěli poskytovat peníze za přísliby loajality, přesto tak postupně končili. Časem byli zataženi do podpory režimů, které nebyly samy životaschopné a které svou ekonomickou politikou přivedly vlastní země na pokraj krachu. Sovětský svaz neměl jinou šanci než podobné režimy zachraňovat, jinak by jeho reputace utrpěla. Když se Gorbačov během perestrojky rozhodl z těchto zemí stáhnout, nedělal to kvůli oslabení ideologie, ale kvůli tomu, že poměr zisků a výdajů byl pro Sovětský svaz krajně nevýhodný.
Rusko svoji politiku intenzifikace vztahů s Latinskou Amerikou a Afrikou zesílilo v důsledku sankcí po mezinárodní finanční krizi v roce 2008. Moskva v té době pochopila problémy západních zemí jako příležitost vstoupit na alternativní trhy, kdy navíc reputace tržních principů výrazně utrpěla ve prospěch „alternativních“ ekonomických politik. Kritiku vzbuzovaly i podmínky úvěrů ze strany mezinárodních finančních institucí, které po klientských zemích požadovaly reformy.
Nutno říct, že ne všechny takové reformy skončily úspěchem, ať už z důvodu jejich chybného designu, nebo z důvodu „přizpůsobení se vnitřním podmínkám“, což v praxi znamenalo spíše rozkradení. Po anexi Krymu Rusko, v důsledku omezení přístupu na západní trhy, koncentrovalo svoje úsilí právě do oblastí, které jeho politiku vůči sousedním zemím odmítaly jakkoli řešit. Z toho pohledu byly Latinská Amerika a Afrika více než vítanou možností. Relativně málo obsazené trhy, kam se západní, a částečně ani čínské, firmy neodvážily z důvodu jejich rizikovosti, přinášely i možnosti pro uplatnění ruských výrobků.
Rusko využívá propagandistické nástroje, jako jsou média ve státních rukách. To je oproti západním zemím, kde jsou tzv. veřejnoprávní média pod kontrolou z hlediska objektivity a nestrannosti, výrazná výhoda. V poslední době tak mocně propagovalo například svoji vakcínu Sputnik V, kterou se snažilo prorazit právě na těchto trzích. Problémy s výrobou druhé dávky, které se objevovaly a dopadly i na země, jako je Argentina, pak propaganda poměrně úspěšně překrývala svými verzemi. Podobně i v současné době vykresluje potravinovou krizi jako důsledek západních sankcí, nikoli jako důsledek své invaze na Ukrajinu. A podle všeho, alespoň u části obyvatelstva afrických a latinskoamerických zemí, kde je silný hlavně antizápadní (či antiamerický) sentiment, uspěla.
Rusko zpravidla poskytuje tzv. vázané úvěry, kdy výměnou za poskytnutí úvěru musí klient nakoupit jeho zboží či služby. Oproti tomu, co se traduje, nejsou jeho úvěry výrazně levnější v porovnání s nabídkou konkurence. Jeho výhoda spočívá právě spíše v nízké kondicionalitě. V současné době jsou to především zbraně, ale i třeba služby Wagnerovy armády (se kterou oficiálně nemá nic společného). Z dalších věcí, které Rusko může nabídnout, jsou to zařízení pro jaderné elektrárny, popřípadě některé stroje. Zárukou mu jsou suroviny či jiná aktiva dané země pro případ, že by nebyla schopna platit.
Pro Rusko a jeho firmy je situace výhodná v tom, že může svoje výrobky, a to i takové, které by na konkurenčních trzích nemohly uspět, vyvézt, zároveň dostává úroky. Úskalí, ostatně jak je nyní vidět i na příkladu Srí Lanky, ale i již zmiňované Libye, je hned několik. Vždy může dojít k převratu, kdy nová garnitura dané země prostě starý dluh odmítne splácet, popřípadě se Rusko zamíchá do vleklého vnitrostátního konfliktu. Neochota zasahovat do ekonomické politiky země, a naopak ochota půjčit na cokoli, je často doprovázena velmi silnými podezřeními z korupce, jako v případě megalomanského projektu jaderné elektrárny v Jihoafrické republice a jejího tehdejšího prezidenta Jacoba Zumy. To pak vede k hrozbě ztráty financí. Vzhledem k tomu, že se nyní po světě šíří obavy z bankrotů (nejen Srí Lanky, která, shodou okolností, chce od Ruska levnou ropu pro svoje fungování), mohou ztráty ještě růst.
Rusko tak opravdu v současné době v Africe a Jižní Americe posiluje. Zároveň by ale bylo silně zjednodušující v tom vidět jen posílení geopolitického významu Ruska. Cílové státy nejsou totiž jen pasívními příjemci, ale mají i svoje vlastní zájmy. Zkušenost Sovětského svazu může i současné Rusko varovat.
Článek vyšel na Info.cz >>>
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
