Přestože The Economist zdaleka nepatří mezi světově nejprodávanější tituly, za 172 let své existence si vydobyl prestiž, jakou mu celý mediální svět může závidět. Skotský výrobce klobouků a později bankéř James Wilson jej v roce 1843 začal vydávat proto, aby vyjádřil svůj nesouhlas s takzvaným kukuřičným zákonem. Tak se říkalo nařízení o dovozních clech. Podle Wilsona zákon nejenže znevýhodňoval obchodníky, ale měl na svědomí i tehdejší hladomory v Británii, protože kvůli němu vzrostly ceny základních potravin.
Rozum a fakta musí zvítězit nad hloupostí a nevědomostí
Postoj Wilsona k této záležitosti dokonale vystihuje ducha týdeníku The Economist. Od svého zrodu týdeník prosazuje svobodný trh, samostatné myšlení i občanskou angažovanost. Svým důrazem na nezaujaté posuzování faktů zbavené předsudků či ideologií se hlásí k empirické filozofii Davida Huma, prosazováním volného trhu pak k liberální ekonomii Adama Smithe.
Sám Wilson byl přesvědčeným zastáncem Smithovy teze, že jedinec usilující o vlastní prospěch může být leckdy pro společnost užitečnější než ti, kdo se snaží zlepšovat svět. V obecnější rovině Wilson své noviny (tak se The Economist přes magazínový formát i periodicitu sám nazývá) chápal jako nástroj v boji rozumu proti hlouposti a nevědomosti.
Kukuřičný zákon byl po třech letech zrušen, ale The Economist ve svém boji pokračuje dodnes. Svůj záběr mezitím rozšířil a dnes se kromě hospodářství, obchodu a politiky věnuje i tématům, jako jsou literatura, věda nebo cestování.
Strohost, anonymita, svoboda
Po celou dobu své existence týdeník zůstává věrný několika zásadám. Jedním z jeho nápadných rysů je například úsporný a střízlivý jazyk. „Chceme přesvědčit odborníky, ale také oslovit laiky,“ prohlásil Rupert Pennant-Rea, šéfredaktor týdeníku v letech 1986 až 1993. „Jsme časopis pro lidi s vyšším než průměrným příjmem, s vyšší než průměrnou inteligencí, kteří však mají méně času než průměrný člověk.“ Kritici nicméně označují styl týdeníku za suchopárný.
Jiným rysem Economistu je anonymita autorů. Důvodem je nejen sdílené autorství většiny textů, ale také fakt, že „sdělení považujeme za důležitější než to, kdo je sděluje,“ jak The Economist hrdě píše na svém webu. Geoffrey Crowther, šéf týdeníku v letech 1938 až 1956, to vyjádřil slovy: „Anonymita redaktorovi stále připomíná, že není pánem, nýbrž služebníkem čehosi daleko většího, než je on sám. Můžete tomu klidně říkat uctívání předků, ale našim novinám to dodává ohromnou hybnou sílu.“
Tato praxe je ale i terčem kritiky, například americký spisovatel Michael Lewis osočuje The Economist z toho, že se anonymitou snaží zatajit mládí a nezkušenost autorů: „Kdyby američtí čtenáři spatřili uhrovité tváře svých ekonomických guruů, rušili by hromadně předplatné,“ glosoval počátkem devadesátých let.
| Zanny Minton Beddoesová (47) |
|---|
| » vystudovala ekonomii, politologii a filozofii na univerzitě v Oxfordu, poté získala Kennedyho stipendium na Harvardově univerzitě » po studiích pracovala jako poradkyně polského ministra financí » dva roky dělala ekonomku pro Mezinárodní měnový fond, podílela se na vytváření programů pro Afriku a země východní Evropy » v roce 1994 začala psát pro The Economist jako korespondentka, o dva roky později se stala řádnou redaktorkou týdeníku » je členkou dozorčí rady Carnegieho nadace pro mezinárodní mír |
Ať už se to ale s věkem a stavem pleti autorů Economistu má jakkoli, jejich články mají obrovskou váhu a vliv. Pokud by se věta „Čeští politici si užívali po dvě desetiletí jízdu na vlně opojení mocí, a stali se tak arogantními a zkorumpovanými“ objevila řekněme v Daily Mailu, mohli by ji snad dotčení přejít mávnutím ruky jako ojedinělou bizarnost. Když ji však před třemi lety otiskl střízlivý a o nezaujatost usilující The Economist, měly tváře našich politiků k úsměvu daleko.
Dalším rysem Economistu je důraz na svobodu myšlení. Sami redaktoři týdeník označují za nepřítele privilegovanosti, nabubřelosti a předvídatelnosti. „Historická pozice našich novin je radikální střed,“ hlásá web týdeníku. Tento zdánlivý protimluv spojuje požadavek radikální změny institucí na jedné straně a vědomí nutnosti pragmatismu a kompromisu na straně druhé. Jinými slovy se jedná o idealismus bez iluzí.
Z toho vyplývá, že se takový postoj nepřiklání k pravici ani k levici, ale spíše hledá užitečné nápady na obou stranách. V praxi se to projevuje i tím, že The Economist ve své historii podporoval jak konzervativce, tak liberály, například Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou, ale i Billa Clintona či Harolda Wilsona. Týdeník se mimo jiné zastává sňatků homosexuálů nebo prosazuje přísnější kontrolu zbraní.
Kdo se chopí kormidla
Když se poslední šéfredaktor Economistu John Micklethwait rozhodl odejít do agentury Bloomberg, nebylo vypsáno veřejné výběrové řízení. O uvolněný post se ucházeli téměř výhradně lidé „zevnitř“.
Jedinečný pohled do zákulisí volby zprostředkoval ve svém článku jeden z uchazečů a bývalý redaktor Economistu, Gideon Lichfield. „Přestože kandidáty zpovídají vedoucí společnosti, kteří pak jednoho z nich doporučí členům dozorčí rady, všichni zaměstnanci týdeníku jsou vybízeni k tomu, aby sami napsali svůj názor na to, kdo by měl zvítězit.“
Poté, co Lichfield jako jeden z třinácti uchazečů oznámil vedení svůj záměr kandidovat, dostal od šéfa představenstva (jímž je výše zmíněný Rupert Pennant-Rea) e-mail, který je svou úsporností a přímočarostí krásnou ukázkou ducha týdeníku: „Drahý Gideone, díky, že jste mi dal vědět, že chcete být příštím šéfredaktorem Economistu.“ Lichfield pak absolvoval spolu s ostatními několik pohovorů, kde měl každý možnost představit svoji vizi a nápady. Potom se rivalové vydali na oběd do čínské čtvrti, kde se prý smáčkli kolem jednoho stolu a vyprávěli si o minulých skandálech, zážitcích ze zahraničních cest nebo o diktátorech, s nimiž se setkali. Ještě téhož odpoledne poslal PennantRea Lichfieldovi další e-mail: „Jak víte, měli jsme hodně výtečných uchazečů a pár z nich se ukázalo být lepšími než vy. Mrzí mě, že vás zklamu, ale doufám, že to chápete.“
Dobře známá tvář
Zanny Minton Beddoesová jistě svůj post získala právem. Navzdory anonymitě Economistu se mnoho redaktorů pravidelně objevuje na televizních obrazovkách nebo se účastní prestižních konferencí. Beddoesovou tak můžeme znát jako pohotovou a zasvěcenou komentátorku ekonomického dění například ze stanic BBC, CBS, CNN a mnoha dalších.
Pennant-Rea prohlásil, že Zanny Minton Beddoesová bude výtečnou šéfkou a opravdovou zastánkyní Economistu a jeho hodnot. „Tíhne ke svobodnému trhu, ale je velice otevřená argumentaci a diskuzi,“ prohlásil podle deníku Financial Times člověk, který ji dobře zná.
Beddoesová pracuje v The Economistu od roku 1994, zastávala například funkci ekonomické editorky a v posledních letech měla na starosti rubriky jako obchod, finance, ekonomika, věda a technologie. Je jedním z uznávaných odborníků na světovou finanční krizi, která propukla v roce 2008. Tehdy prohlásila, že „volnější a pružnější trhy prospějí světové ekonomice i nyní více než tvrdá ruka vlády“. Na druhé straně však také varuje před vzrůstající nerovností způsobenou globalizací a technologiemi.
